Tak jsem tu zase s aktuálním líčením našich rodinných eskapád.
Musím začít pěkně popořádku. Měla jsem narozeniny. Měla jsem trochu jiné narozeniny než doposud. Ano, měla jsem třicátiny…Ačkoli jsem byla bez špetky ironie upozorněna, že po třicítce se ještě neumírá, byla jsem i tak v poněkud zvláštním rozpoložení.
Jako první mě gratulací k životnímu jubileu a poukázkou na slevu 50 korun ve zdejším prestižním a poněkud předraženém sportovním fitcentru překvapila moje zdravotní pojišťovna. Kromě porodu se mnou doposud neměli žádné větší výdaje a zřejmě mi chtěli naznačit, že bych se sebou měla začít něco dělat, jinak bych je v tomhle věku už mohla přijít na pěkné peníze. Hořce jsem se pousmála, představila si pohledy slečen z fitnessové recepce a založila obálku mezi účty za telefon a paragony. Snad někdy. Nakonec, když nikam nepůjdu, ještě ušetřím.
Čekalo mě však ještě jedno překvapení. Od manžela. Sada moderních stříbrných (nosím minimum zlatých) šperků. Vše obrovské (v uších nosím pouze tečky), hranaté, s tyrkysovou perletí (mám přece modré oči) a drahé. Šperky byly pěkné, což o to, ale pouze v krabičce. Jakmile jsem si je nasadila a viděla jsem svůj hranatý, bledý obličej a modrošedé oči marně konkurující zářivému tyrkysu, věděla jsem, že to není ozdoba pro mě. Co teď? Buď naštvu manžela a nebo budou skvosty ležet na dně šuplíku, případně je občas vytáhnu, vyzkouším a zjistím, že to není ono?
Naštvala jsem manžela a vyslovila přání dárek vyměnit. Už poněkolikáté jsem se v duchu i nahlas ptala, proč mě k výběru manžel nepřizve a on poněkolikáté trval na tom, že dárek má být překvapení. Zřejmě si budu za několit let přát k vánocům šperkovnici (i když to pak překvapení nebude), neboť manžel by mi nikdy nešel koupit oblečení nebo kabelku. To je přeci třeba vyzkoušet a navíc – my dva máme naprosto rozdílný vkus. Bohužel toto pravidlo uplatňuje jen v této oblasti. Z nějakého mně neznámého důvodu (že by nulové fronty?) nejraději nakupuje v klenotnictví.
Další martýrium mě čekalo v prodejně. Původní záměr a svým způsobem kompromis, vyměnit pouze náušnice za nějaké menší a oválnější, ztroskotal hned v počátku. Neexistovaly. Tak celou sadu. Opět nemožné. Ty, které se mi trochu líbily, buď nebyly kompletní nebo měly prstýnky obřích rozměrů.
Z marného zkoušení jsem byla splavená a vyčerpaná. Nicméně odbornice za pultem měly jasno. Stříbro se nosí. Blyštivé a obří šperky rovněž. Že si v tom připadám divně? Jde jenom o zvyk. K modrým očím, modrá sada, to dá rozum. A příště mám přijít bez toho neposlušného chlapečka.
Domů jsem dorazila se zkaženou náladou a stejným obsahem krabičky.
Přiznám se, že jsem zapochybovala o svém úsudku a rozhodla se vyzdobit na hodinu angličtiny. Mé upřímné spolužačky bohužel daly za pravdu mému prvnímu dojmu. Šperky a já jsme si nesedly.
Paradoxně měla jedna z mých kritických poradkyň na sobě obdobnou sadu, jen podstatně drobnější a u níž tmavý kamínek ve stříbře nijak neválčil s jejíma zelenýma očima.
Dostala ji od přítele jako překvapení.
Ta předloňská narozeninová napařovací žehlička mi opravdu aspoň ušetřila spoustu práce:-)))
No a obligátní otázka na závěr – nechcete se pochlubit, čím dokáží překvapit vaše drahé polovičky vás?