Je to tady! Kristýna je maminkou a Tomáš tatínkem – náš človíček je tedy na světě!
V poslední části kapitoly Zrození človíčka se dnes dozvíte, jaký jeho příchod na svět byl a co se nám to vlastně narodilo…Nezapomeňte, že první část kapitolky nazvané První dny píšete opět vy.
Kristýna byla šíleně zamilovaná. Ještě před několika měsíci myslela, že se jí zhroutil svět a dnes sršela energií, elánem a vyzařovalo z ní štěstí.
Proč jen jsme se tenkrát s Tomášem nedali dohromady? Tolik jsme se chtěli … ušetřila bych si pár vrásek a on taky … ale člověk se asi musí poučit životem, aby si ho a lidí v něm dokázal vážit …
Její myšlenky přerušil mobil: „Kristý už jseš zbalená? Za chvilku jsem u tebe.“
Odjíždí spolu a s partou známých na vodu, na Vltavu. Jako za mlada – pchááá, vždyť jsme pořád mladí. Prostě jako tenkrát, barely, pádla, kytary a frčíme vlakem.
Dny na Vltavě plynuly tak nějak automaticky, jako kdyby spolu jezdili každý rok. Přes den na řece i na pivu a večer u ohně, zpívání, pohoda. Akorát intimních chvilek bylo poskromnu, bylo nádherné počasí, a tak Vltava přilákala spoustu vodáků.
Jeden den se utrhli od party, zakotvili v zátočině a strávili spolu nádherné chvilky plné polibků, milování a krásných slov. Když večer dorazili do kempu za ostatními, zářili oba jako dvě sluníčka. Toho si nemohl nikdo nevšimnout.
Týden dovolené utekl jako voda a všichni se krásně opálení a odpočatí vrátili do práce. Tomáš s Kristýnou byli v každé volné chvilce spolu, jejich vztah je naplňoval energií. Ale stejně byla Kristýna v poslední době nějaká unavená a roztěkaná.
„Co když jsem těhotná?“ napadlo ji …
Pro těhotenský test si chtěla zaběhnout ještě ten večer po návratu. Naštěstí po příjezdu domů se jí Tomáš ani na chvilečku nepustil. Kristýna ho nechtěla vylekat svými zřejmě lichými obavami a snažila se si s Tomášem společný večer…Uvědomila si, že poslední rok tráví veškerý svůj volný čas jen s Tomášem. Celou noc nemohla spát, ale k ránu se jí vše rozleželo v hlavě…Co víc by si vlastně mohla přát?
Druhý den ráno si šla koupit těhotenský test téměř slavnostně. Takové zvláštní tušení, že se Něco stane…Ale nejdřív musí všechno povědět Tomášovi..jak je poslední dobou šťastná…jaká to byla fajn dovolená…jak měla strach…a jak se teď naopak bojí je toho, že se to Něco nestane…
Reakce Tomáše byla..byla..byla..mno, trošku nečekaná. Nebo naopak? Začal ihned plánovat. Kam budou všichni tři jezdit na prázdniny, jaké kolo mrňousovi koupí,jak s ním bude chodit na ryby,jak se budou spolu mít!
Test už dělali spolu…a pak už se jen těšili, až se mrňous vyklube na svět.
Rodičům a známým tu novinku raději oznámili až po prvním trimestru, to kdyby náhodou něco nevyšlo. Do té doby si své sladké tajemství dosytosti užívali – společně pročítali knížky o těhotenství, zkoumali obrázky, jak asi právě v tomhle týdnu jejich drobeček vypadá, jak je velký, kolik asi váží a co všechno už je „hotové“.
Kristýna si těhotenství užívala, vychutnávala si první pohyby, šťouchance. Byla na svoje bříško hrdá a měla najednou pořád chuť se usmívat na celý svět. Na ultrazvuk chodili zásadně společně,přihlásili se do kurzu přípravy k porodu, protože Tomáš chtěl u všeho být. Bříško pomalu rostlo a na Vánoce už bylo jasné, že u stolu nesedí jen sami dva…
Najednou začal čas strašně utíkat a jedné únorové noci Kristýnu probudil divný pocit – ležela na posteli v něčem vlhkém. Chvilku jí trvalo, než jí došlo, že už je TO tady – praskla jí voda!!!
Rychle probudila Tomáše a sama zavolala do porodnice, protože sice někde měla napsáno, dokdy má v takovém případě do porodnice dorazit, ale ne a ne to najít. Tam jí řekli, že do dvou hodin. Tomáš celý nervózní lítal po bytě a sháněl poslední věcičky do porodnice – miminko se mělo narodit až za týden a Kristýna se svou ležérností měla tašku připravenou jen napůl. A to ještě balila předevčírem. Stihla se ještě osprchovat a vyrazili.
Jen co nasedli do auta, došlo jim, že se ještě pořád definitivně nedohodli na jménech…
Jména. Nomen est omen. To byl jejich devítiměsíční problém. Ale to se teď zdálo tak nepodstatné. Teď když se človíček hlásil na svět.
Na porod se velmi těšila, přestože věděla, že to nebude lehké. Nebála se, to ne, vždyť měla s sebou Tomáše. Teď je už u ní a bude u toho až se narodí jejich děťátko.
V nemocnici sestra nařídila ať se posadí a nadiktuje jí nacionále, rok narození, zdravotní pojišťovnu, nemoci v dětství…. Dál se nedostala. „To snad nemyslíte vážně?!!“ ozval se Tomáš. Moje žena bude rodit a vy se tu ptáte na takovéhle voloviny, máte to přece v kartě!“ V kartě ano, ale ne v počítači, řekla mu na to sestra. „Okamžitě mi zavolejte doktora!“. Sestra odešla a bylo slyšet i vidět, že si myslí spoustu nehezkých věcí. Ale to bylo Tomovi fuk. Jeho žena potřebovala pomoc a ne vyplňovat statistický dotazník. Když dorazil pan doktor , vyšetřil Kristýnu a rozhodl, že TOHLE normálně nepůjde a TOHLE bude císařem. Kristýně se začaly koulet po tvářích slzy, Tomáš zblednul. Jediné co je trochu utěšilo, že prý porod není ještě tak rozběhnutý a tak může dát anestezii do páteře. Prý se tomu říká spinální anestezie a maminka u operace vlastně nespí a je to i šetrnější pro miminko. Oba z předporodní přípravy o téhle možnosti věděli, probírali to snad stokrát a tak se rozhodli okamžitě. Kristýna měla strach z toho divného pocitu, budou jí přece „za živa“ řezat břicho. Hlavou se jí honilo tisíc otázek: Nebude to bolet? Jak poznají, že narkóza už působí? Co když začnu zmatkovat, co když začnu hysterčit? Tomáš na ní poznal, co se jí honí ustaranou hlavinkou a řekl jí: „Neboj lásko, budu s tebou. Vlastně s vámi.“ A tak mohl začít kolotoč příprav. Nebylo to nic příjemného, ale nechalo se to vydržet. Když člověka čeká něco tak krásného jako je miminko a navíc má po svém boku milujícího člověka, vydrží snad všechny útrapy světa.
Tomáš dodržel slovo. Byl u porodu. Hladil Týnu po hlavě a dodával jí odvahu a za nic na světě by nepřiznal, že se mu tak strašně klepou kolena. Ne z pohledu na krev, ale ze strachu o ty dva. Všechno probíhalo přesně podle plánů. Vlastně to byl okamžik. Kristýna ucítila velký tlak pod žebry a už slyšela ten nejkrásnější zvuk na světě. Křik jejich holčičky. Najednou pocítila úlevu a pocit štěstí. Šťastná byla už dřív, ale tohle bylo něco nového. Silnějšího. Nesrovnatelného. Je mámou jejich maličké – Lucinky, světýlka jejich životů.
Nakonec i doktoři byli fajn. Když jí chtěli vyříznout slepé střevo (prý se to tak dělá), tak při jejich hláškách o tom, že vyhlásí pátrání po jejím slepém střevě, se dokonce Kristýna rozesmála. Poslední okamžiky operace proběhly rychle. A vlastně je už nevnímala ani Kristýna ani Tomáš. Už se viděli spolu na procházce s kočárkem.
Za hodinku po porodu už ležela na pokoji a odpočívala. Pořád si opakovala:“Jsem máma, máma…MÁMA!
A kdesi v hlavě se jí začaly rodit starosti, jak to budou zvládat dál. Ona a Tom. Vlastně teď už oni – ona, Tom a maličká.