Jsem z Prahy – Chodova, musím říct, že tady je výběr celkem velký, jen v okruhu 2 km jsou hned 4…Dokonce jedna je internátní – s tím, že je možné dítě nechat i přes noc, pokud rodiče pracují na směny, nebo při nemocích.
Já jsem ale na doporučení jedné známé navštívila školičku, která sice nebyla nijak zaměřená, ale prý že je skvělá, učitelky také, s dětmi se intenzivně pracuje, nabídka kroužků prý je taky pestrá.
Tak jsem kontaktovala ředitelku, plná očekávání, nadšení, že také moje dítko udělá další „krok“ ve světě poznávání. Že bude moci konečně bez mého ustavičného dohledu podnikat s jinými dětmi hrátky a i klidně hlouposti. Prostě to co ke školce patří. Také, že mi přinese nějaký výrobek, řekne novou básničku, písničku.
Když jsme se sešli s paní ředitelkou, byla z prvu milá a zdála se opravdu fajn. Do doby, než jsme si u ní v kanceláři měli já, manžel a dcerka sednout. Jenže kancelář mrňavá a Martinka sedět teda opravdu nehodlala. Takže jsme se tam všichni motali a sbírali poházené věci, které lítali na zem kosmickou rychlostí. Ředitelka v sobě vyloženě dusila vztek, když se jí Martinka snažila dostat za každou cenu do šuplíku a já se ji zase snažila odtáhnout. Prostě jsme ředitelce narušovali teritorium.
Naštěstí v budoucnu už jsme se s ní nemuseli víc setkat.
Nicméně zavolala si učitelku, která by měla mít malou ve třídě. Ta to brala celkem s klidem, byla nad věcí a já si v duchu říkala, že ta bude dobrá a bude mít trpělivost. Já jsem ji hned upozornila na problémy, které s malou jsou, a na co je opravdu třeba dávat dobrý pozor.
Bylo tedy dohodnuto, že malou přijmou a mně do týdne přišlo i písemné rozhodnutí. Já byla ráda, protože Martinka je narozená v lednu a tudíž ji přijmout v tu dobu nemuseli.
Martinka byla nadšená, já taky. Dojíždělo se sice busem, ale jen jednu zastávku, takže prostě pohoda. Já jsem hodně upřednostňovala, že budu s učitelkami mluvit o tom, na čem je třeba pracovat, co má malá za problém, v čem vyniká a co jí nejde. A také tak nějak pracovat na shodě ve výchovných metodách ve školce a doma, tak aby si Martinka dobře na režim zvykla a bylo to přínosem jak pro ni, tak pro školku a v neposlední řadě i pro nás rodiče.
Den co den mi učitelky hlásily problém (byla tam ještě jedna milá učitelka, která ale měla brzy nastoupit na MD), ale žádnou vědu z toho nedělaly. To, že když jsem pro Martinku přišla a ona v šatně dělala scény a ostatní maminky na nás koukaly dost opovržlivě, to přecházím. Stejně jsem si na reakce okolí postupně zvykala.
Ale kámen úrazu byl až to, když ona zmiňovaná učitelka odešla na mateřskou. Nastoupila tam totiž za ní dáma, která se s malou absolutně nesnesla. Nedokázala přenést přes srdce, že ji to dítě ignoruje, že nepracuje, že necvičí v kroužku, odbíhá pryč a o trávení času na zahradě ani nemluvim.
No jak ve mně se vařila krev, když jsem si jednou po obědě přišla pro malou a tato učitelka malou dovedla za paži ze dveří, řekla nashle a zavřela dveře. S manželem jsme na zlomek vteřiny zůstali stát jak opaření. Dveře zavřela tak rychle, že jsme nestačili ani pozdravit.
Tohle jednání se mi nelíbilo, a tak jsem šla za zástupkyní a řekla jí o tom. Ta mi odpověděla, že tohle je dobrá učitelka a prý jí i obdivuje, jak malou zvládá. Ale prý je malá nevyzrálá a bylo by lepší ji nechat „vyzrát“ doma. To myslela, že mimo kolektiv dětí jí bude určitě líp a víc se toho naučí. Jak vtipné.
Pak mi bylo umožněno být na dvě hodiny přítomná ve školce, abych viděla jak se malá chová. To jsem já dobře věděla, ale šla jsem tam – hlavně totiž proto, abych viděla, jak se chová ona nepříjemná učitelka. A přesně jak jsem si myslela. Kafe na stole čerstvě zalité. Rychle odmakaný povinný program – rozcvička, 2 písničky – a tím to haslo. Děti dostaly volný program, učitelka zasedla spokojeně ke stolu a četla si. Když se jí zdálo, že je nadměrný hluk tak je okřikla – přitom děti jsou takové, že se mezi sebou prostě baví hlučně, to je úplně normální. Takže byly slyšet jen příkazy: Nekřič, nedělej tohle, ukliď tohle. Jdi támhle. Zůstaň tady.
V tomto volném bloku jsem si s Martinkou hrála – házely jsme si balónem, kutálely si…..
Ostatní děti na nás z dálky koukaly, ale kdo ví proč jim učitelka zakázala za námi jít a hrát si taky.
Pak mi bylo řečeno, že to opravdu nelze, aby malá byla u nich ve školce a ať raději přijdeme až v září. No ani mě nenapadlo, že tam tu holku ještě někdy pošlu.
Hned jsem začala hledat. Jedna speciální školka byla kousek od nás, dojíždění, ale ne zas tak hrozné. Jenže měli plno a vlastně i museli vybírat koho z mnoha dětí tedy přijmou.
Hledala jsem dál, dostala jsem doporučení ještě na jednu speciální školku. Mateřská škola Horáčkova + SPC – speciální pedagogické centrum.
Měli jsme vyhráno. Je to úžasná školka. Martinka má kamarády, skvělé učitelky a nyní od ledna jí byla i přidělena asistentka, kterou hradí nadační fond. Nemohli jsme si přát nic lepšího. A tímto chci poděkovat učitelkám, dětem, rodičům a Martinčině asistentce ze třídy SLUNÍČEK.