Musela jsem k pediatrovi pro potvrzení, že Deni nemá žádnou infekční nemoc a za papír zaplatila 100 Kč. Do kufru jsem musela přibalit očkovací průkaz a kartičku pojištění. Kromě sportovního oblečení jsem nesměla zapomenout na pláštěnku a gumáčky. Některé věci jsem koupila nové, ale většinu oblečení měl starší na ven-do lesa.
Večer před odjezdem chtěl Deni, abych si s ním lehla do postele a počkala, než usne, protože prý bude dlouho bez nás, tak abychom se ještě užili. A v tu krásnou chvilku jsem si říkala, jak to bez něho doma vydržím. Ráno nemohl dospat a vlezl si k nám v ložnici do postele. Doprovodit ke školce jsme ho šli i s taťkou a bráškou. Když jsme dali kufr do autobusu, tak jsme se s ním rozloučili a Deni se svým kamarádem a kamarádkou nastoupili do autobusu. Já na ně ještě zavolala, ať si to tam hezky užijí, děti nám zamávaly, autobus nastartoval, dveře se zavřely a naši skřítkové nám odjeli.
Každým dnem jsem na něho myslela, jak se mu asi daří, večer před usnutím jsme mu s jeho mladším bráškou posílali pusinky na dobrou noc a počítali, kolikrát se ještě vyspíme, než se nám Deni vrátí domů. Doma to bylo trošku klidnější, nikdo se tady nepošťuchoval, nehádal, nežaloval a mně to připadalo, jako kdybych měla jen jedno dítě. Takové odpočinutí. Ale samozřejmě, že už jsem zvyklá na ten humbuk, který tady bývá, proto mi to ticho přišlo za chvíli takové divné a byla jsem ráda, když přišel pátek.
Manžel mě překvapil, že přišel dříve z práce, aby s námi mohl jet ke školce Deniho vyzvednout. Autobus přijížděl, troubil a všichni rodičové chtěli ty své dětičky vidět, ale v autobuse byly zatáhnuté závěsky, takže jsme neviděli nic. Paní ředitelka na nás z autobusu volala, že děti chtěly ještě zůstat na chatě, proto posílá jen špinavé prádlo a prosí, abychom na pondělí nachystali čisté. Otevřenými dveřmi jsme viděli děti, jak leží pod sedačkami a smějí se. Vystoupili z busu a všichni měli na sobě čepičky a prostříhané trička po tatíncích, takže vypadali jako opravdoví skřítkové. Zazpívali nám písničky, řekli nějaká skřítkovská hesla a rozběhli se nám do náručí.
Doma jsme dlouho seděli a Deni nám chtěl všechno povědět, takže jsme se dozvěděli, že každý den byli stříkaní repelentem proti klíšťatům a večer je paní učitelky prohlédly. Na pokoji byl se svými kamarády, dveře zůstávaly otevřeny, aby paní učitelky měly přehled. Každý den chodili do lesa, kde hráli různé hry, poznávali stromy. Vyráběli nápoj lásky a měli svatby, opékali špekáčky, naučili se nové básničky, písničky, hledali poklad, z kterého si každý domů přivezl barevné drahokámky, zlaté a stříbrné kamínky. Myslím, že si to tam hezky užili a mají milé vzpomínky. Deni zůstává ještě rok ve školce a už teď tvrdí, že příští rok jede znovu, že tam bude mít jiné kamarády, protože mu všichni utečou do školy. A já už to odloučení snad nebudu prožívat tak těžce, protože budu vědět, že si to ve škole v přírodě užívá.