Prvňáček a mobilní telefon aneb člověk míní a situace mění
Ještě než náš Lukášek nastoupil do 1.třídy, byla jsem přesvědčená, že alespoň tuto třídu přežijeme bez tohoto přístroje, ale znáte to – člověk míní a ….. Naše dítě do školy dojíždí do 1O km vzdálené obce a mladší dcerka může být ve školce pouze na dopoledme, jelikož jsem stále na MD. Což znamená každý den vyzvednout Naty v poledne ze školky, dojet domů, já se musím naobědvat, chvíli si oddechnout a běžet na zastávku linkového autobusu pro Lukyho a většinou i jeho spolužáka, který bydlí kousek od nás. Takto to fungovalo v naprosté pohodě až do posledního pondělka před Vánočními prázdninami. Nějak se mi nechtělo s Naty ze školky domů, no spíš to bylo hlavně proto, že jsme se loudaly a na 20 minut to opravdu nemělo cenu domů jezdit, a tak jsme se couraly po místním obchodním centru a samozřejmě, že jsem se zapomněla a ujel nám autobus, kterým jsme měly pro kluky jet. Ale jelikož byli oba dva poučeni, že pokud se stane, že na ně u autobusu nikdo nebude čekat, mají zůstat stát a být tam dokud někdo pro ně nepřijede, byla jsem docela klidná. I když malá dušička ve mě byla! Ale ten šok, když jsem zjistila, že tam nejsou! První myšlenka byla, že se mi jen schovali, což se samozřejmě nestalo. A co chlapci provedli? Sedli na autobus a jeli k Lukáškovu kamarádovi domů. Naštěstí byla jeho mamka doma, takže vše dobře dopadlo. A to jste měli vidět a slyšet ten kámen, co mi padl ze srdce, když mi kamarádova mamka zavolala, že jsou u nich :o))) Obě jsme jim nejdřív vynadaly, jaktože na mě nečekali a pak jsme je pochválily, že zvládli přijet sami.
A závěr – náš Luky dostal mobilní telefon, kluci jezdí většinou buď k nám nebo k nim sami. A pokud pro Lukyho jedu, tak jsem klidná, že pokud bych to opět nestihla, tak mu můžu dát vědět.