Zcela bezděčně jsem vyslechla rozhovor dvou učitelek. Bavily se o tom, jak jsou z dětí „hrozně unavené a strašlivě vyčerpané“ a jak moc se těší na prázdniny. Ten den odpoledne přišel syn ze školy a první věta, kterou pronesl po příchodu domů, byla: „Já už bych chtěl prázdniny!“Tak se hlásím do řad těch, co chtějí prázdniny! Já také chci prázdniny! Jsem unavená z učitelek a z učitelů a zrovna tak jsem unavená z domácích úkolů, písemek, testů, suplování a nečekaných změn v rozvrhu a v neposlední řadě jsem úplně vyšťavená z hudlání svého syna. Je konec května a já se cítím jako vymačkaný citronek. Prázdniny chci já! Ne proto, že bych byla přímým účastníkem a chodila do školy, ale jsem maminka a syn je v prvním ročníku na gymnáziu. A upřímně řečeno – za celý školní rok už mám taky dost!
A čeho mám dost?
Otázek a vysvětlování.
Obhajování (učitelů).
Konejšení (syna).
Ústupků (všemi směry).
Diplomacie (manžel).
A teď to zkusím vzít po pořádku. Zjistila jsem, že existuje dlouhá řada otázek, na které se mi velmi špatně odpovídá a ne právě snadno se některé věci vysvětlují. Syn je v prvním ročníku a z toho samo o sobě plyne, že škola pro něj byla neznámým prostředím, učitelé velkou neznámou a v podstatě „otazníkem“ a děti ve třídě „cizinci“. Tuším, že každé dítě potřebuje čas. Čas na to, aby mohlo vstřebat změnu, zvyknout si na nové prostředí, poznat nové lidi, seznámit se s dětmi. A v neposlední řadě – rozdíl mezi základní a střední školou je nepřehlédnutelný v mnoha ohledech a s tím je taky potřeba se popasovat. A to všechno chce čas… a získání zkušeností…
A že ty nabyté zkušenosti někdy pěkně bolí?
Ó, ano… bolí… a někdy víc mě než jeho…
Příklad: syn přišel po nemoci do školy a byl ve třídě první den, když ho učitelka na biologii vyvolala na zkoušení, omluvil se, že byl nemocný a 14 dnů chyběl, a ona mu na to řekla: „Ale to mě nezajímá!“ Vyzkoušela ho. Dostal za pět. Jak taky jinak, že?
A proč se nad tím pozastavuji já? Protože já byla ten, kdo se potom ocitl v křížové palbě. Neustále se ozývalo: „Mami, mami, mami….“
„A proč mě vytáhla první den po nemoci?“
„A proč, když byla nemocná Veronika, mohla si jít sednout a zkoušená nebyla?“
„Mami, a myslíš si, že mě ta učitelka nesnáší?“
To jsou otázky!
Nevím, jestli někoho z učitelů napadne, co my, rodiče, musíme doma absolvovat.
Jiný příklad: psali test /písemku a další hodinu jim to učitelka rozdala oznámkované, což je samozřejmě úplně běžné, normální a stejné ve všech školách, co už mi tak běžné nepřipadá, je fakt, že za stejný počet správných odpovědí dává různé známky. Prostě jedno dítko dostane za sedm správných odpovědí (z celkových deseti) trojku a jiné dítko dostane za sedm správných odpovědí čtyřku. Nerozumím tomu.
A jak to potom mám vysvětlovat synovi? On se totiž ptá mě!
Opravdu mi docházejí slova…
Ještě jiný příklad: Netuším, zda to děti udělaly schválně, nebo zda šlo o skutečné nedorozumění, nicméně – nastala situace, že ze 30 dětí ve třídě jich 27 nepřineslo domácí úkol. Můj syn mi tvrdil, že to nebylo zadáno (ten úkol) a já se asi těžko dozvím, jak to bylo.
A řešení – všech 27 dětí dostalo pětku. A to jsem si – já bláhová – donedávna myslela, že známka má vyjadřovat úroveň znalostí studenta (či žáka).
Poslední příklad: Kluci ve třídě zlobili, tak jako to kluci dělávají a zřejmě se jim podařilo vyvést paní učitelku pěkně z míry, protože si pak celá třída vyslechla, jak jsou nemožní, že jsou k ničemu, že takhle hloupou třídu ještě neučila, že jsou nejhorší prima, co kdy učila a že jsou neuvěřitelně líní a tak dále a tak dále. A to mluvím o dětech, které nastoupily na gympl se samými jedničkami (max. dvojkami). To nevím, co by říkala dětem, které mají skutečné problémy s učením.
A syn se pak ptá mě: „Mami, myslíš, že jsme nejhloupější třída?“
Co se k tomu dá říct rozumného?
Takže – když to podtrhnu a sečtu – obrazně řečeno – vystřílela jsem všechen prach.
I já si chci odpočinout od vět jako je např. „paní učitelka to tak určitě nemyslela“. Ani mě nebaví dokola synovi vysvětlovat, že třeba má paní učitelka nějaké starosti nebo problémy a že to nemyslí tak zle, jak to vyzní nebo jak on to chápe.
Stejně tak mě nebaví soustavné obhajování mého vlastního názoru, že „jedničky nejsou priorita“. Nejsou. Prostě nejsou. Pro mě to prostě priorita není. Nic to nevypovídá. O ničem ty jedničky nevypovídají – jaký je to člověk, jak se chová k lidem, jaké má znalosti, co všechno umí a zná, jaké má srdíčko. Známky neodpovídají skutečnosti (ani v těch školních předmětech). Alespoň podle mých zkušeností „ne“.
A pak si také samozřejmě chci odpočinout od takových těch prachobyčejných maminkovských vět jako jsou:
Máš klíče? Máš mobil? Máš stravenky na obědy? Vzal sis svačinu? Stíháš trénink? A co bunda? Kde máš ploutve na plavání? Máš průkazku? Co domácí úkoly? Máš všechno?
Prostě a stručně – prázdniny chci já! 🙂