Ti, kteří mě zde na VD znají, tak vědí, jak vcelku strastiplnou cestou pro mne bylo vůbec nějaké školkové zařízení nalézt. Tedy takové, které by mou tříletou dceru přijalo a vzalo v potaz to, že maminka hodlá opravdu od září pracovat 🙂
Nicméně se podařilo. Sice jsme nedostali požehnání do místní školky, kterou mám tzv. „za bukem“, ale od školky, která je ve vedlejší obci. Nyní s odstupem dvou měsíců jsem tomu věru moc ráda, že osud mou dcerku zavál právě do této školky.
Nastal tedy den „D“, kdy dcerka měla poprvé zjistit, jaké to je, když maminka udělá „pá pá“ a ona zůstane poprvé sama ve školce. Och jak já si to idealizovala :-)) Strašně moc jsem věřila tomu, že to pro ní nebude absolutně žádný problém. Je velmi společenským dítětem a v našem okolí jsme neměli žádné stálé dětské kamarády, se kterými by si mohla pravidelně hrát a vyřádit se. Tak nějak jsem věděla, že jí to chybí a ve školce by se jí tohoto mohlo dostat.
Je i šikovná. Uměla se bez pomoci obléknout, tedy s občasným nedostatkem, že něco bylo naruby :-)) Dokáže se obout, dojít si samostatně na WC, umýt se nebo se sama najíst. Zkrátka v mých očích splňovala základní kriteria pro možnost být beze mne.
Snažila jsem se tedy nemyslet na to, že by se nástup do školky mohl komplikovat, tedy ne nějak extrémně. Věřila jsem jí, že to zvládne a já spolu s ní.
Bohužel hned první den mě ale přesvědčila o tom, že to až tak jednoduché a samozřejmé nebude 🙂
Jak tedy náš první den vypadal? Když jsme přijely do školky, tak byla natěšená, vzorně se převlékla. Paní učitelka jí hned ukázala, že věcičky bude mít od teď pod symbolem „kytičky“, což se jí věru velmi zamlouvalo.
Přišly jsme do třídy, kde už řádila spousta dětí. Žádný pláč nebo hysterie z odloučení tam nikde nebyla znát. Tak nějak mi připadlo přirozené jí do třídy doprovodit, ale to jsem ještě netušila, že mě od sebe nepustí 🙂 Paní učitelka mi tak nějak naznačovala, že bych se měla rozloučit a nechat jí tam a za dvě tři hodinky si pro ni přijet.
Jenže ta má malá filištýnka to nějako vycítila a hned věděla, která bije. Školku už znala, párkrát jsme si tam byly společně pohrát s dětmi, zkrátka seznámit se s prostředím. Pokáždé odtamtud nechtěla. Sama mi mizela v hernách a vůbec se nezajímala o to, kde jsem 🙂 Tentokrát to ale bylo jiné. Nepustila mě z očí a netrvalo dlouho a ronila krokodýlí slzy, jen abych jí tam nenechávala.
Nu první den jsme uzavřely tím, že jsem tam s ní dvě hodinky pobyla. Nechala jsem jí okoukat učitelky, dětičky a snažila se jí všemožně zabavit. Zoufale jsem sledovala pohodové děti ostatních rodičů, které tam byly také prvně a rodiče hrdinně opouštěly a nehnuly ani brvou 🙂
Po těch dvou hodinkách jsme se s paní učitelkou domluvily, abych jí druhý den přivedla a prostě jí ji přenechala už ve dveřích, že nemám mít obavy, protože ony jsou na to připraveny a poradí si s tím.
V tu chvíli jsem si barvitě představila, jak zítřejší dopoledne ve školce bude vypadat a vnitřně jsem zapochybovala, zda tohle bude pro mou dcerku to pravé ořechové.
Ale o tom příště 🙂