My jsme lyžařskou výstroj nebrali, protože jsme se rozhodli plně se věnovat Anežce a jejím novým lyžím. Doma na mírném kopečku už absolvovala sjezd, proto nastala chvíle vyzkoušet pravou sjezdovku.
Jelikož bydlíme v blízkosti Beskyd, mířila naše cesta sem. Konkrétně do Mostů u Jablunkova, přestože těch vhodných míst pro lyžování s dětmi je mnoho.
Mírnější kopeček s vlečným lanem na okraji tří sjezdovek nás nadchl. Do doby, než začala Anežka protestovat, že na provaz nepůjde, a po deseti minutách chtěla zouvat lyže úplně.
Poučeni známými, že nemáme dítě nutit, jinak bychom mu lyžování znechutili, jsme zoufale zuli lyže a dívali se, jak si vesele a spokojeně hraje ve sněhu.
Mezi tím se u dětského vleku objevilo dítě s razicím zeleným trikotem na kombinéze a o něho se staral jakýsi mladík, který ho klidným hlasem vedl ke správnosti držení lyží i těla. Lyžařská škola – napadlo mě a zároveň s tím, „to bychom mohli zkusit“. Okamžitě jsem běžela k pokladně zjistit cenu, podmínky apod.
U pokladny visel plakát, že hodina v lyžařské škole stojí 250.-, pokud máte více děti k výuce, cena se za každé dítě snižuje. Čím víc, tím líp. S manželem jsme byli ochotni peníze do naší dcery investovat. Ne, že bychom byli úplní lyžařští anafalbeti (manžel dokonce lyžuje od dětství), ale přeci jen autorita někoho jiného něž rodiče a zkušenosti onoho člověka jsou namístě.
Bohužel k mému zklamání byli všichni instruktoři obsazeni. Ale nehodlala jsem se vzdát. Mladík už musel každou chvíli končit. Sdělil mi, že by měl mít hodinu čas, pokud si rodič vyučovaného chlapečka nebude přát prodloužit jeho služby. S radostnou škodolibostí jsem sledovala, že chlapečka lyžování přestává bavit, tudíž se blíží naše šance. Instruktor šel chlapce odevzdat rodičům.
Manžel si instruktora hlídal jako oko v hlavě, aby nám ho někdo nepřebral. Přestože se nám hodina zdála na začátek dlouhá, rozhodli jsme se to zkusit. Štěstí stálo i nadále u nás. Našel se tatínek, který by taky rád svou holčičku zaučil a taky mu stačila půlhodinka.
Ještě půlhodinu jsme počkali a pak s velkým očekáváním předali Anežku mladému instruktorovi. Vím, že se to nemá, ale slíbila jsem Anežce Kinder vajíčko, které si sama vybrala.
S manželem jsme byli velmi spokojeni. Opravdu se jí celou půlhodinu věnoval. Začali tím, že zkoušeli jízdu na vleku – strčil jí jednu z tyček mezi nohy a táhl ji za sebou. Pak se měla pustit, jako že je na kopci. Pak přišel na řadu dětský „šlepr“. Vzal si ji před sebe a jeli. No a jízda dolů? Naučil dceru pluh – tedy vlastně dort (špičky k sobě, paty od sebe), opravdu to vypadá jako kus dortu. Anežka neprotestovala, ani když sebou sekla na zem. Na nás by už hrála „čínu“, ale jemu si nedovolila. My jsme dělali, že nic nevidíme.
Co vám mám povídat. Nakonec jsme byli nadšení všichni tři. Zapsali jsme si Tomášovo (tak se instruktor jmenoval) telefonní číslo a dohodli se, že před odjezdem na hory zavoláme, jestli je volný.
Na sjezdovce jsem si ho vytipovala jako nejšikovnějšího ze všech – hlavně přístupem k dětem a zřejmě jsem měla pravdu. Je plně obsazen i příští týden, ale slíbil, pokud najde skulinu, tak si zase vezme Anežku do parády.
Nejdřív jsem se s vámi chtěla podělit stručně, ale je toho víc. Doufám, že vás nebudu nudit a přečtete si to do konce. Pokud budete nad lyžařskou školou váhat, vřele vám ji doporučuji.