Taky tak rádi jezdíte mhd? Já osobně to beru jako nutné zlo a už jsem si na ty přeplněné autobusy a tramvaje docela zvykla a nechává mě to naprosto chladnou. Ovšem od té doby co jsem těhotná a bříško na konci 7. měsíce rozhodně už neschovám, začínám brát jízdu mhd na milost. Vstoupím do tramvaje, posadím se a užívám si jízdy. Nikdo do mne nestrká, nevisím potupně na tyči – prostě idyla. Bohužel jsem netušila, jak se mýlím a že budu brzy vržena zpět do kruté reality.
Vše začalo minulý týden. Po příjemně stráveném odpoledni s kamarádkou v cukrárně jsem v dobré náladě a ničeho netušíc nastoupila do tramvaje. Bylo plno. V tuhle dobu nic neobvyklého. Usmála jsem se, vyšpulila pupík a čekala. Jenže ono nic. Potácela jsem se mezi tyčemi a doufala, že konečně někoho napadne mi uvolnit místo. Třeba ten čtyřicátník, který se na mě už chvilku díval, ale jakmile jsem se k němu přiblížila, okamžitě zabořil svůj pohled do mobilu a začal zuřivě psát zprávu. Při představě, že takto strávím dalších patnáct minut jízdy mi pomalu tuhnul úsměv na rtech. S překvapením jsem ale zjistila, že se cítím čím dál tím víc trapně. Měla jsem pocit, že jsem pro všechny neviditelná. Nebo přinejmenším alespoň ten můj pupík. Rozhlédla jsem se po tramvaji a hledala alespoň malý náznak porozumění. Nic. Každý jen rychle sklopil zrak a pak předstíral, že pohled z okýnka je nesmírně zajímavý. Nakonec asi po pěti minutách jízdy, kdy už jsem si vážně pohrávala s myšlenkou, že to snad dojdu pěšky, se konečně uvolnilo místo a já si mohla sednout. Už jsem se necítila tak trapně, ale ta pachuť tam stejně zůstala.
Netrvalo dlouho a opět jsem byla nucena využít služeb mhd. Tentokrát jsem necestovala sama, ale se svým manželem a naší malou dcerou. Vraceli jsme se z dlouhé procházky městem, a protože malá už kňourala, že jí bolí nožičky, tak jsme se rozhodli, že si cestu zkrátíme autobusem. Nastoupili jsme, já cvakla lístky a začala se rozhlížet, kam se můžeme posadit. Můj pohled zachytily dvě puberťačky a rychle zaujaly poslední dvě volná místa. Už jsem se neusmívala a ani se nesnažila špulit pupík. Došlo mi, že je to naprosto zbytečné. Malá fňukala, že si chce sednout, manžel tiše zuřil a já začala opět nabývat dojmu, že jsem pro všechny neviditelná a propadala pomalu pocitu trapnosti. Autobus zařízl další zatáčku a já měla co dělat, abych to, visíc na tyči jak Tarzan, ustála. Konečně zastávka. Lidé se vyhrnuli ven a já zahlídla volná místa. Než se mi ovšem podařilo se k nim přiblížit, už se tam sápaly dvě dámy zhruba mého věku, dohadujíc se, která z nich si sedne k oknu. To mě vybudilo k akci a slušně jsem je požádala, jestli si mohu sednout. Moment překvapení zabral a já konečně i s malou seděla.
Rozhodně se nehodlám vzdát a chodit teď všude pěšky. Naopak jsem rozhodnuta dál jezdit mhd a budu dělat vše pro to, abych nebyla pro ostatní neviditelná.