… holky, holte se?
Včera jsem se dozvěděla z televize, což považuji téměř za „znamení“ neb televize je něco, pro co ve svých dnech prostě nějak nenacházím čas, že podzim bude teplotně vydařenější než léto a čeká nás tedy mnoho krásných, slunečných a teplých dní. Hned z kraje článku nutno dodat, že tento příběh se skutečně stal 🙂
Teplé dny lákají k odhalení nohou i rukou a všeho vůbec a móda je k nám neúprosná a velí ukazovat jen hladká těla bez chloupků. Doba zarostlých podpaží v tramvajích je zaplaťpánbů ve většině případů pryč a podle toho, co kolem sebe vidím, je i nepatrné strniště kdekoliv vnímáno jako totální faux pas…
Připouštím, že dnešní zamyšlení bude asi víc pro ženskou část populace a možná bude docela intimní, ale co, nakonec celé tohle „veřejné psaní“ a možnost nechat vás nakukovat do mého života je pro mne intimní záležitostí velmi. Tak kousek víc prostě snesu. Pro dnešek.
Čím bylo dnešní ráno vyjímečné? Ničím. Znáte to. Chvátala jsem jako divá, nerozhodně postávala před narvanou šatní skříní a když volba oblečení padla na sukni, nerada jsem konstatovala, že své nohy musím neprodleně a velmi rychle vystavit břitu žiletky. Jak jednoduché. Uchopila jsem ji pevně, ve sprše s ní divoce zamávala a ano, správně tušíte, opravdu hluboko jsem se řízla do holeně. Nádhera.
„A to se tentokrát mohu normálně ohnout,“ pomyslela jsem si v duchu a pak
Když jsem se totiž pořezala žiletkou naposled, byla jsem v devátém měsíci těhotenství s Karolínou. Byla jsem taaaak velká, široká, rozložitá, jak chcete, prostě v devátém měsíci… a nedokázala jsem si vůbec představit, že bych do porodnice přijela neoholená. Tedy rozumějte, nejen s neoholenými holeněmi, ale i stehny a hlavně i s tou hodně, hodně horní částí stehen… 🙂 V době dokonale hladkých modelek, které na nás uniformně útočí ze všech novin a časopisů, co by tomu řekl gynekolog, co mě bude rodit? A co by si probůh pomyslel manžel?
Přes obrovské těhu břicho jsem tehdy nedokázala ani zkontrolovat, jestli nemám rozvázané boty. Tak si představte, jak probíhalo holení „tam“. 🙂
V koupelně jsem tehdy umně nainstalovala kosmetická zrcadla (taková ta tahací, nastavovací, ještěže je mám…), zadržela dech a poprvé řízla. Bezvadné. Povedlo se. Povzbuzena prvotním úspěchem jsem kolem velikého břicha mávala žiletkou a těšila se, jak budou v porodnici koukat, že jsem i navzdory svým rozměrům „in“.
Jenže pak, znenadání, mi na nohu cosi skráplo. A pak ještě a ještě a ještě… docela jak scéna z hororového filmu… a pak mi zrcadlo zjevilo opravdu hluboký řez v poměrně choulostivé oblasti…
Byla jsem ráda, že jsem zastavila krvácení. V porodnici pak za pár dní rozhodně koukali, gynekolog naznačoval, že tohle tedy opravdu ještě neviděl, že na pokus o domácí císařský řez to vůbec nebylo špatné… a já si tehdy slibovala, že otevřu speciální depilační salón intimních partií pro ženy v devátém měsíci. Kdo jiný totiž tohle pochopí? (Tím, jak jedno mi pak bylo během porodu, jestli mám nebo nemám někde chlupy, se fakt nechci zaobírat.)
Když jsem tenhle příběh vyprávěla své mamince, docela chápavě tehdy pokyvovala hlavou.
V dobách, kdy se ještě jako studentka na kolejích depilovala ona a její vrstevnice, byla na trhu jen žiletka Astra nebo superchemický depilační krém Opilka. Velmi účinná záležitost. Tak silný, že by možná oddepiloval i hřebík v plotu.
Máma se tak nad mým vyprávěním potměšile usmívá a pak povídá: „Dokážeš si představit, jak strašně si poté, co ti Opilca vyleptala už všechny chloupky na stehnech a holeních a pomalu ti likviduje kůži pod nimi, přeješ, aby se otevřely dveře té pitomé společné kolejní koupelny?“ 🙂
Jauuu !!!
Prostě, jedeme v tom všechny napříč generacemi.
Krásný (neoholený) den
Vaše Marta
