Menší část předčasných porodů je plánovaných – děti z vícečetných těhotenství počínaje trojčaty se rodí dříve, aby se předešlo pozdním gestačním komplikacím, jindy lékaři rozhodnou o dřívějším porodu z důvodu zdravotního stavu matky či dítěte. Příčinu mnoha předčasných porodů se nepodaří odhalit vůbec. Prostě přijdou jako blesk z čistého nebe. Pak nezbývá, než se spokojit s vysvětlením, že je miminko zkrátka nedočkavec.
Existují názory, že předčasně narození lidé mají problém s určitou unáhleností i později v životě. Příliš brzy se ocitli „v prostoru bez fyzických hranic“. Přístup Pesso-Boyden doporučuje děti v inkubátoru obkládat „podkůvkami“ z textilu či jiného měkkého materiálu, aby se simulovalo prostorové omezení biologické dělohy a dětem se na neurologické úrovni vytvořily v mozku spoje „natáhnu ruku (nohu) a cítím hranici“. Později v životě jim to může usnadnit vnímání a akceptaci hranic v širším smyslu. (Pesso a kol., 2009)
Tobě to dneska sluší
Přibližný termín porodu se nastávající matka dozví hned při první návštěvě poradny pro těhotné, a pokud gravidita probíhá fyziologicky, začne si sama sebe představovat s miminkem doma či na vycházkách, řekněme na jaře. Předčasný porod je typická situace mimo plán. Rodiče mnohdy ještě ani nestihli přemýšlet o jménu dítěte.
Psychický stav ženy po předčasném porodu splňuje všechny charakteristiky krizové situace, rozvíjí se stres, a pokud nejsou vlastní copingové mechanismy ženy dostatečné a nedostane se jí odborné pomoci, dá se mnohdy počítat i s posttraumatickou stresovou poruchou či depresí. (Jotzo, Poets, 2005)
Předčasný porod biologicky probíhá skoro stejně jako porod v termínu. Narodí se dítě a u ženy začnou hormonální proměny pracovat ve prospěch laktace a rozvoje rodičovského pečovatelského chování. Zde však přichází zásadní rozdíl. Předčasná matka nemá o koho pečovat, neboť dítě neprodleně putuje do inkubátoru, jelikož jeho životní funkce jsou nestabilní a musí být monitorovány, případně dokonce přístrojově podporovány.
Z pozorování savčích samic víme, že většinou nevěnují pozornost mláďatům, která nevypadají a neprojevují se dostatečně typicky pro novorozence daného živočišného druhu. Pokud je mládě slabé, málo se hýbe a nevokalizuje, neupoutá matčin pečovatelský zájem a zemře. (Stern, 2007) Předčasně narozené dítě také zpravidla nenaplňuje mentální reprezentaci ženy o tom, jaký bude její potomek. Mnozí rodiče tak prožívají překvapení a možná i zklamání či šok, když poprvé vidí maličké, červené stvoření s nápadně štíhlými končetinami hovící si ve změti kabelů a hadiček v inkubátoru. Biologický program říká: „Ne, takhle dítě nevypadá.“ Ale působí i lidský rozum a rodiče si zároveň uvědomují, že je to jejich (často dlouho plánované a očekávané) dítě.
Veliké pletené pestré čepičky, ponožky a jiné kojenecké oblečky, které vyrábějí sestry z JIP, dobrovolnice nebo maminky, jsou samy o sobě formou nevyřčené psychologické pomoci. V inkubátoru je dostatečná teplota a dítě by se bez nich dobře obešlo. Oblečení však dělá nedonošené dítě větším a baculatějším, čímž se více podobá normálnímu novorozenci a lépe naplňuje „dětské schéma“. (Fraňková, Klein, 1997) Rodičům to pomáhá aktivovat přirozené pečovatelské chování a navazování pozitivní konverzace ve vztahu k dítěti i k personálu: „Tobě to ale dneska sluší… máš pěkné ponožky, kdopak je vyrobil…“ Pro mnohé ženy jsou ruční práce relaxací a po předčasném porodu může mít výroba oblečení pro dítě podpůrný psychoterapeutický efekt.
Nelehké hledání vztahu
Životní a zdravotní perspektiva nedonošeného dítěte je velmi křehká. Krátce po porodu se málokdo odváží tvrdit něco s jistotou. Matka, ale i otec procházejí obrovským mixem pocitů, strachu a obav, v nichž se vynoří i mnohé, které si „slušný rodič“ zapovídá připustit: „Bylo by pro všechny lepší, kdyby TO umřelo…, … co když bude postižené, nevidomé, hluché, nechodící… nechceme takové dítě…“.
Jenže i tyto psychické obsahy existují zcela reálně a ovlivňují chování předčasných rodičů. Extrémem může být odmítnutí dítěte a vytěsnění faktu předčasného porodu. Evolučně a biologicky je však toto chování zcela adekvátní dané situaci.
Strach z úmrtí dítěte může tvořit dočasnou bariéru při vědomém budování vztahu k němu. Jedná se o zcela přirozenou obrannou reakci známou jako anticipatorní žal. Někteří rodiče váhají dát dítěti jméno či se cítí vinni, že je dost nemilují. To se ale zpravidla mění k lepšímu, když dítě překoná počáteční krize. Rodiče v té době většinou zpracují svůj šok, což jim umožní vidět celou situaci v lepší perspektivě.
Vztah matek k méně zralým dětem (narozeným mezi 24. a 32. gestačním týdnem) se zdá překvapivě těsnější, jako by prožitek toho, že dítě bojovalo o život, sbližoval a motivoval rodiče k větší účasti a vzniku silnější vazby. Gestačně zralejší děti (narozené po 32. týdnu těhotenství) mívají menší či dokonce žádné zdravotní komplikace. Přesto se biologicky naprogramované pečovatelské chování a vztah k dítěti (v angl. bonding) u matek rozvíjejí paradoxně s většími problémy. Každopádně se od samého počátku vztah rodiče a nedonošeného dítěte vyvíjí náhradním způsobem. Tento způsob není součástí přirozeného biologického chování a rodiče se mu musí učit. V jejich vztahu k dítěti pravděpodobně nadlouho zůstane hodně obav, úzkostné pozornosti a hyperprotektivity.
Rodiče se nezřídka musí se svými pocity a problémy poprat sami. V českých neonatologických centrech není psychologická krizová intervence rodičům nabízena automaticky. Do jisté míry ji supluje zdravotnický personál. Díky Bohu za jejich ochotu a vstřícnost, ale jejich práce to není – mají jiné dost. Ideální by bylo, kdyby v každém neonatologickém centru působil psycholog, nejlépe jako součást celého zdravotnického týmu.
Předčasní rodiče potřebují pravdivé informace o svém dítěti (nikoli chlácholení a falešné naděje), zcela konkrétní rady a instrukce, co mohou v daný okamžik udělat. Potřebují prostor, v němž by mohli bezpečně ventilovat svoje pocity a mluvit o svých „černých“ myšlenkách. Potřebují ujistit, že pečovat též o svoje blaho je legální, a dokonce velmi žádoucí. Když jim někdo pomůže sejmout břímě pocitů viny za nepříliš zdařilý start do rodičovství, budou moci uvolnit svoje rozumové a energetické kapacity ve prospěch dítěte. Navštěvovat svého potomka na neonatologické jednotce intenzivní péče je náročné a stresující. Mnozí předčasní rodiče každodenně váží dlouhou cestu do města, kde je nemocnice s „jejich“ inkubátorem. Miminko uvnitř potřebuje hodně energie na dokončení svého gestačního vývoje. Nevíme skoro nic o tom, co prožívá, ale dá se předpokládat, že více vytěží z návštěvy rodičů, kteří jsou odhodlaní s optimismem čelit osudu, než takových, kteří přijdou poplakat nad svým neštěstím, aby se následně mohli tiše zhroutit.