Zázraky se dějí. V předvánočním období i jindy… Jasně, že ne každému. Tenhle mi ale docela zamával životem. Životními hodnotami. Nebo alespoň uplynulým týdnem. Zdraví Marta
Myslím si, že jsem docela komunikativní a mám ráda lidi. Přesto ale jedním dechem říkám, že mi vyhovuje samota na kraji lesa, ve které bydlíme. Byť po uplynulém víkendu musím říci, že by občas možná mohlo být vhodné mít po ruce aktivního souseda, na kterého by bylo možné nevyžádané trampoty dne jaksi přehodit… (staroušci v domě kousek od nás prominou).
Ve středu k nám domů zavítala moje dobrá přítelkyně s velkým osmiapůlměsíčním těhotným břichem. Nechci se teď vůbec věnovat tomu, jak se vyhrabe těhule kopcem nahoru po lehce namrzlé silnici od autobusové zastávky, protože doma zapomněla mobil a tak mi nemohla zavolat, abych ji vyzvedla, protože vzhledem k pokročilému stupni těhotentství už nechce jezdit autem, aby se takzvaně „něco nestalo“. No comment. Mám za sebou dvě těhotentsví, takže si občas ještě s úsměvem vzpomenu na „různé věci“, které jsem těsně před jejich koncem podnikala, abych dokázala, že až na to břicho se na mně fakt nic nezměnilo, takže vím, že nastávající maminky někdy standartní situace řeší jinak… ale… 🙂
… jen co Petra sedla do křesla, trochu zbledla a ukázala na kaluž pod sebou…
„Marti, já ti nevím, ale asi mi praskla plodová voda… „
Prvorodička. No jasně. Statečně jsem sice odrodila děti dvě, nicméně, při pohledu na ni se mi trochu podlomila kolena. Co teď pro pána krále?
„Máš tu tašku do porodnice?“ zeptala jsem se vyrovnaně. Nebylo třeba, abychom se hroutily obě. Petra teda byla dost blízko.
„Ne, „ vzlykla.
„Tak si to neber, pořád lepší, než kdyby to na tebe přišlo v autobuse sem k nám…,“ pokusila jsem se o vtip, ale neprošel. Těhule měla nepřítomný pohled a začínala vzlykat.
Chtělo to rychlou akci. Vytáhla jsem tašku a začala do ní házet věci. Osušky, noční košili, župan, kartáček na zuby, hřeben, mýdlo, Karolínky nafukovací kruh… co jsem si vzpomněla, že se hodilo. Zbytek jí pak dovezu, pomyslela jsem si. I tak díky bohu za to množství nových nepoužitých věcí, které obsahují mé skříně s oblečením.
Snažila jsem se vypadat klidně. Po deseti minutách jsem hodila tašku do auta zahřímala:„Jedem“. Ještěže nekladla odpor, fakt nevím, co bych s ní dělala a jak bych ji při své tělesné konstituci do auta nacpala.
Jely jsme.
Petra pořád řešila, že nemá zpracovaný porodní plán a že chtěla dulu a že se s nikým ještě napevno nedohodla… musela jsem se smát. Naštěstí (tedy pro mne, ano) zanedlouho přišly první silnější kontrakce a zmlkla.
„To bolí“, dívala se na mě vyděšeně.
„Jo. To si taky trochu pamatuju, ale ještě jsi neztratila bolestí vědomí, tak to zatím nic není :),“ snažila jsem se zůstat nad věcí. Do smíchu mi teda nebylo, původní plán na středeční odpoledne mi připadal zábavnější. Ale třeba bude možné se na jejich zdraví aspoň opít, co? Odvezu ji a pak hurá domů.
Pavel (Petry manžel) nám vytrvale nebral telefon. Stály jsme před porodnicí už docela dlouho a já si fakt nepředstavovala, že mi Petra porodí v autě. Vykročila jsem a snažila jsem se Petru předat nemocničnímu personálu.
„Chcete někoho k porodu?“ zeptala se sestra.
„Ji“, odpověděla Petra a koukla na mne. Oddělení gynekologie se zatvářilo rozpačitě.“Vy jste přítelkyně?“ Fajn. Z registrovaného partnerství mne tedy ještě nikdy nikdo neobvinil.
„Jo. Jsem její kamarádka, manžela má v Německu. A k porodu nechci.“
Petra se rozvlykala. „Marti, já tě fakt potřebuju…“
A už jsem šla. Fakt.
No nekecám.
Být u cizího porodu je naprosto, ale totálně úplně jiné, než u porodu vlastního.
Jen koukáte, nikde nic nebolí ani nerve, víte, že to přežijete, jen se možná cítíte trochu bezmocně. Petra si vedla výborně. Zapomněla na porodní plán, dulu i aromaterapické masáže, které plánovala. A mě poté, co se vykoukla tmavá hlavička, došlo, proč někteří partneři v těchto chvílích omdlívají. Ten nával emocí byl neuvěřitelný. Bylo to tak… krásné. Cítila jsem vděk za něco, na čem jsem neměla ani nejmenší zásluhu a slzy se mi draly do očí. Nesmírně silná záležitost.
A tak se mi tenhle týden tak trochu narodila další dcera. Markétka. Však o ní ještě uslyšíte 🙂
Dejte si dnes večer sklenku na její zdraví a mějte prima den.
Vaše Marta
