ŠVD: Škola, v níž nezvoní

Říká se, že zvyk je železná košile. Člověk si zvykne na řadu věcí, které mu nezpůsobují nějaké zvláštní obtíže. Stejné je to i s nezvoněním na naší základní škole. Nikdo z žáků ani učitelů už to neřeší. Nezvoní devět let, takže ani naši nejstarší žáci zvonění nepamatují.

Tenkrát byl největším, snad i jediným, propagátorem nezvonění náš pan ředitel. Jeho důvody byly tyto: žáci se naučí samostatnosti a zodpovědnosti, naučí se hlídat si čas. Dalším důvodem byla možnost učitelů natáhnout hodinu o minutku dvě bez rušivého zazvonění. Během času oběda se nám překrývají vyučovací hodiny (aby se děti vystřídaly v jídelně plynuleji), takže tam také nevyruší zvonění v nepatřičnou dobu. Hlavně na prvním stupni může učitel upravit čas, kdy hodinu skončí a začne – o pár minut.

Proběhla vlna protestů ze strany některých rodičů a zastupitelů města, ale vše brzy utichlo a už si nikdo ani nevzpomene. Jen sebou malinko trhneme, když se vyskytujeme na jiné škole a začne zvonit. Je to nezvyklý zvuk.

A jak to u nás po letech funguje v praxi? Zvonek neruší, to je fakt. Zbytek pozitiv… těžko říct. Žáci jsou samostatní a zodpovědní úplně stejně jako generace před nimi. Někteří víc, někteří méně, někteří vůbec. Na tom zvonek nic nezmění. Prodloužit malinko hodinu můžeme, dokonce ani žáci se proti tomu většinou neozvou. Ale nesmíme hodinu začínat později, to pan ředitel přísně hlídá. Takže se nějak vytratila jeho idea větší svobody. Na druhém stupni to stejně moc nejde, když děti mají každou hodinu jiného učitele. Pokud jim jeden prodlouží hodinu, okrádá je o přestávku, protože ten další musí přijít včas. Na prvním stupni by to šlo, ale pan ředitel hlídá začátky hodin i tam.

Dlouho jsem nad výhodami nezvonění nepřemýšlela, až teď při psaní článku. Pro nás učitele ve výsledku moc výhod nemá. A pro žáky? Možná jsou méně stresovaní. Možná si víc umí hlídat čas. Spíš je jim to celkem jedno, protože neznají tu druhou variantu, tedy školu, kde zvoní.

Zeptala jsem se paní učitelky Jitky, která učí na prvním stupni, jak by se jí líbilo, kdyby v jejich škole nezvonilo:

Zvonění je asi na zvyku. Člověk se naučí naplánovat si práci tak, že jede podle zvonění. Kolikrát se mi stane, že mrknu na hodinky, že jsme skončili, a zjistím, že zvoní třeba za minutu, že nám to krásně vyšlo. Naopak, když není dokončená práce, tak nás zvonění nezajímá a doděláme, co je potřeba. U malých dětí je stejně činnost ohraničená jejich pozorností, takže se jednotlivé činnosti střídají třeba po 10 minutách, max. třeba v prvouce jsme vydrželi sedět u obrázků třeba čtvrthodinky, když jsme je třídili. Delší časové úseky máme asi jen ve výtvarce a pracovkách, protože to je jiný pracovní rytmus.
Dost záleží i na temperamentu dětí – mám i takové, kteří takové řízení zvenčí potřebují, na zavolání nezareagují tak, jak je potřeba.
Dokud si člověk učí v jedné třídě celé dny, tak je svým způsobem pánem svého času a je limitovaný třeba jen rozvrhem tělocvičny, takže si klidně může den přeskládat dle potřeby. V momentě, kdy už všechny předměty neučí, ale učitelé se střídají, je už hodinama limitovaný.

Zbývá ještě dodat, že naše základní škola je v centru menšího města, má přibližně 460 žáků. V každém ročníku jsou dvě třídy, výjimečně se někdy objeví tři třídy v ročníku. Není to tedy rozhodně malá škola rodinného typu, na nichž se nezvonění objevuje častěji.

A jak to je u vás ve škole? Zvoní nebo nezvoní?