Filip navštěvuje waldorfskou školu, která má některá specifika. Jedním z nich je epochové vyučování. Znamená to, že se hlavní předměty učí ve více minutovém bloku, několik týdnů po sobě. Na prvním stupni se jedná o předměty formy, matematika, člověk a jeho svět a jazyk český. Jeden blok trvá 110 minut, obvykle 3 – 4 týdny. Využila jsem toho, že jsem ještě s mladším sourozencem doma. Po domluvě jsem se zašla podívat, jak to v takové epoše chodí.
Epocha se skládá ze tří částí: rytmické, výukové a vyprávěcí.
Paní učitelka vstupuje do třídy a zároveň s ní ti, kteří si do začátku vyučování hráli na chodbě. Upozorňuje děti, že za pár minut začíná vyučování – nejí se svačina, schovají se hračky a každý jde na své místo. Ve třídě je sice odezva, ale na to, že za minutu začínají je tam docela rušno. Přesně na minutu paní učitelka zacinká na triangl (někdy používá flétnu). Po té se společeně přívítají. Společně se ještě přivítají básničkou… Potom je pár minut k tomu, aby děti byly pozitivně naladěny.
Paní učitelka se ptá, co se komu včera hezkého událo, z čeho měli radost. A děti se hlásí a několika větami odpovídají. Určená týdenní služba jde k tabuli (2 žáci) a řeknou všem: celé datum, den v týdnu, kdo má svátek. V tomto momentě je paní učitelka zastaví, a ptá se, kdo zná někoho toho jména. Komu dnes mohou popřát a udělat mu radost? Dále pokračuje služba v připomenutí rozvrhu na celý den. Paní učitelka děkuje a přebírá slovo. Podrobně dětem řekne, co je v které hodině čeká.
A už začíná český jazyk.
Před tabuli se současně postaví 4 děvčata. Každá odrecituje svoji básničku. Ostatní děti mají dávat pozor. Po odrecitování mají prostor kamarádi – co se jim nelíbilo, jaké chyby, která spolužačka udělala. Děti nenechají na svých spolužačkách nit suchou. Ale paní učitelka je krotí a říká, kdy je kritika oprávněná, a kdy ne. Posílá všechny do lavic a dále se pracuje s básněmi. Paní učitelka se ptá: o čem byla básdnička Lucinky? A jak jse jmenuje báseň od Davida? Kdo ví, o čem je báseň od Tadeáše? (Vysvětlení: děti se neučí všichni stejnou báseň, ale každý svoji, na zadané téma – JARO. Tu si musí vyhledat, přepsat na papír a po prvním přečtení ve škole i do sešitu a naučit se jí nazpaměť.)
Paní učitelka mezitím rozdá pracovní papír s textem na A4. Je to text z čítanky. Děti si jej mají přečíst nejprve potichu, potom nahlas. V tomto bodě se Filip nudil asi nejvíce.
„Ne, nemusíš“, odpovídá paní učitelka.
Ostatní děti čtou a Filip sedí v lavici, koulí si flaškou s pitím a divím se, že z pracovního listu neudělal vlaštovku. Když se četlo nahlas, tak si myslím, že nevěděl, kde v textu jsou. Doma mi tvrdil, že text čtou po několikáté a zná to nazpaměť.
Pak mají vyhledat měkké slabiky a označit je. Čas na vypracování je podle mě dlouhý, ale i tak některé děti nestihly úkol do konce. Pak paní učitelka vyvolává po jednom a ti říkají správná slova. Pracovní list si mají založit do složek. Pro některé banalita. Některým se složky (rychlovazač) rozsype a je o zábavu postaráno. Paní učitelka po chvíli řekne, ať to nechají na přestávku a všichni se odebereme na chodbu. (Většinou se rytmické cvičení odehrává ve třídě na koberci.)
Volně přecházíme na rytmické cvičení. Jedná se vlastně o nácvik tance na známou lidovou píseň. Nejdřív si děti zopakovaly to, co už znaly. Po té jim paní učitelka říká, jak se postaví do velkého kruhu – tři kroky doleva, levá noha dopředu, dozadu a dupnout a to samé na druhou stranu. Když jakž takž zvládnou, udělají dvojičky. Vzniká jeden menší kruh a kolem větší kruh. Znovu dělají to samé, ale musí si uhlídat spolužáka naproti sobě. Čeká je ještě jedna „komplikace“. Jeden kruk jde doleva a druhý doprava (-: . Děti cvičí pořád ty samé kroky do úplného zvládnutí. Ty, které se baví moc nahlas a nedávají pozor, paní učitelka pošle do třídy napsat si trest (děti věděly, co mají psát). Tím vzniká pro děti menší chaos, protože někteří naproti sobě nemají spolužáka a to je plete… ale vše je o nácviku. Tato část trvá asi 30 minut a je nejdelší ze všech.
Paní učitelka ukončuje činnost a posílá děti sednout si do lavic. Než se třída uklidní, volně přechází na klasickou látku z ČJ a ptá se dětí na abecedu, měkké a tvrdé slabiky, měkká a tvrdá písmena, změkčení. Mezitím rozdá pracovní list. Několikrát je upozorní, že se jedná o samostatnou práci a kde mají papír podepsat. Je to cvičení na množné číslo podstatných jmen.
Některé děti se ozvaly, že je řádek na vepsání moc krátký. Na to je paní učitelka upozorní, že musí psát stejně velkým, jako mají předepsáno na řádku a určitě se jim to vejde. Filip pracuje plynule. V tom se zvedne a jde za mnou.
Mami, co je to tchoř? – nechce se mi vstupovat do výuky. – Filipe, když nevíš, tak to vynech, nebo to tipni. Paní učitelka tedy celé třídě poví, že se jedná o zvíře, které páchne. Cestou zpátky se Filip zastaví u spolužáka, a řekne mu, že tam má chybu. Sedne si do lavice a úkol dokončí. Po té se znovu zvedne a jde zkontrolovat spolužákovi, jestli si chybu opravil. Je upozorněn, že má sedět v lavici a počkat, až třída dodělá, co má. Po té si všichni úkol zkontrolují. Nastává druhý boj se složkami. Tentokrát se rozsypou i Filipovi.
Mezitím paní učitelka rozdá sešity. Děti si v poslední části hodiny mají udělat přípravu do sešitu na obojetné hlásky. Příprava znamená připravit si linky a napsat nadpis. V tom se zvedají některé děti a jdou si strouhat pastelky. Když se u koše uvolní, jde tam i Filip. Ten ale ostrouhané pastelky má z domu. Určitě. Když se ho doma ptám, co tam tedy s těmi pastelkami dělal, tak řekl, že by se nudil…. Paní učitelka dětem děkuje za práci a upozorňuje je, že následuje velká přestávka. Čas na svačinu.
110 minut uběhlo jako voda. Nikdo si nestěžoval, že by hodina byla dlouhá a nešlo to vydržet. Děti pracovaly s menším i větším zápalem, tak jako v běžných třídách. Jen toho stihly zopakovat více. Nevýhodou může být, že se toho probere opravdu hodně a žák dopředu neví, na co se jej učitelka zeptá. Nemají učebnice a sešity jsou v regálech. Takže není z čeho opisovat. Vše musí být v hlavě.
