Významným životním krokem je pro dítě nástup do školy. A tady je trpělivost a podpora rodičů nezbytná. Pokud se někdo z rodičů opájí představou, že bude mít doma vzorného školáčka s připravenou aktovkou, ořezanými tužkami, hotovými úkoly, nulovým zapomínáním a samými jedničkami – IHNED na takové snění zapomeňte.
Většina dětí si potřebuje přivyknout na nové prostředí, na novou paní učitelku, na nové spolužáky. Mají toho nově spoustu na starosti – sedět v klidu celou hodinu, poslouchat, co paní učitelka říká, plnit si své povinnosti včas, psát domácí úkoly, naučit se číst, atd.
Dvakrát měř, jednou řež.
Stará známá pravda, všichni ji známe. Takže – dřív než vyřknete nějaký soud nad svým dítětem, dřív než vyslovíte nějaký zákaz, dřív než začnete vyhrožovat nebo dokonce nadávat, zastavte svou pusu na vteřinku a zachovejte chladnou hlavu. Rozmyslete si, co vlastně chcete říct a jestli svým sdělením dosáhnete toho, co od dítěte očekáváte.
Pokud vyslovíte zákaz, musíte ho pak dodržet – např. nesmí-li se dítě dívat na televizi, nepřichází v úvahu, abyste mu to za hodinu dovolili. V případě, že svůj vlastní zákaz porušíte, koledujete si o malér. Vaše dítě vás nebude brát vážně. A časem vás přestane poslouchat.
Volte svá slova pečlivě a v okamžiku, kdy je vyslovíte nahlas, buďte důslední.
Vím, že to nemohu „zakázat“ do slova a do písmene, přesto se pokusím vypsat pár příkladů zbytečných vět. Jsou to věty, které bezděčně můžete vypustit z úst, aniž byste se zamysleli nad tím, že nemají žádný význam – jsou prázdné a nic neřeší.
„Ty jsi tak nešikovný, vždycky všechno pokazíš!“
„To snad není možné, že jsi tak hloupý!“
„Ty mě nikdy neposloucháš!“
„Nikdy neuděláš, co Ti řeknu!“
„Proč mi to děláš?!“
Tyto věty a jim podobné nikam nevedou.
Výčitkami nebo vyhrůžkami nedocílíte zlepšení chování svého potomka.
Jediné, co můžete docílit, je, že dítě uvedete v omyl, že ho nemáte rádi.
A pozor: děti jsou velmi chytré, nepodceňujte je, jakmile vyslovíte větu: „Proč mi to děláš?“, je zcela jasné, že si nevíte rady (jste zoufalí, bezmocní) a dítě vaši nejistotu ihned vycítí.
Dopřejte svému dítěti vlastní tempo. Skutečně je každé dítě jiné a potřebuje jiný prostor a čas na splnění svých povinností. Při vyplňování řádků nové písanky či učení čtení prvních slůvek na dítě nespěchejte, netlačte na něj. Dejte mu čas a klid. A buďte trpěliví.
Co jde jednomu snadno, může druhému působit potíže (např. psaní prvních písmenek).
Co se jeden naučí za 10 minut (např. při učení básničky), druhému trvá dvě hodiny.
Berte své dítě takové, jaké ve skutečnosti je.
A takové ho milujte.
Mnoho rodičů má na své děti příliš vysoké požadavky – např. samé jedničky, pochvaly od paní učitelky, květinková razítka (v první třídě namísto známek) – a dítě se tak může ocitnout v situaci, kdy požadavkům rodičů nezvládne vyhovět. A pak následuje zklamání na obou stranách… Pokud budete jako rodiče rozumní, vždy budete zohledňovat či přihlížet k věku svého dítěte, jeho možnostem, jeho vyspělosti atd. Jediné, co dítě skutečně potřebuje, je vaše pochopení a rodičovská láska. A pak se můžete společně těšit z úspěchů.
Častou chybou rodičů je srovnávání v rodině (např. prvorozený s druhorozeným). Nesrovnávejte! Věta jako: „Eliška už to dávno umí!“ Vašemu dítěti v dané situaci nepomůže. Srovnávání není fér. Každé dítě má jiné přednosti či nedostatky.
Své dítě povzbuzujte, ukažte mu, že v něj věříte, dodávejte mu odvahu. Zaměřte se na jeho úspěchy a pokroky a za každý vydřený pokrok jej pochvalte. Ať ví, že si to ceníte a že s ním prožíváte jeho radost a úspěch.
Je dobré, když dítě vidí, že jej máte rádi a radujete se z jeho úspěchů, za jedno to prohlubuje váš společný vztah a za druhé – tímto způsobem pokládáte základní kámen jeho sebejistoty a sebedůvěry. Pochvaly rodičů si dítě velice dobře pamatuje (nemusí to být slovo od slova, stačí hřejivý pocit u srdíčka) a bude se jimi „řídit“ celý svůj život (ve smyslu, že si bude věřit, že další nový úkol zvládne).