„Jé, je tady Anička, tak to můžeme v klidu pokecat,“ přisedá si ke mně na lavičku s úsměvem má kamarádka maminka z dětského hřiště. „Lukášek Aničku miluje a ona si s ním vždycky hrozně hezky vyhraje. Naučila ho dokonce zapínat bundičku.“ Podobná slova jsem na hřišti na Aniččinu adresu slyšela už mockrát.Anička je hubeňoučká holčička s velikýma hnědýma očima, dlouhými vlásky v culíku a výrazně odstouplými oušky. Vypadá jako přerostlý skřítek. Dle mého pozorování má minimálně tři starší sestry, jedna z nich pravidelně na hřiště vozí kočárek s asi osmnáctiměsíční holčičkou. Aniččinu maminku jsem nikdy neviděla.
Aničce je sedm, Lukáškovi tři. A zdaleka není jediným prckem, kterému se rozzáří očka, kdykoli se Anička ukáže na hřišti. Anička je citlivá holka, která to se špunty prostě umí a navíc se zdá, že ji hraní s o polovinu mladšími dětmi baví. Podá zaběhnutý míč, podpoří ve rvačce slabšího proti silnějšímu, zaváže tkaničku. Jednou jsme měli na lavičce rozložené sušenky, nabídla jsem opodál stojící Aničce. „A můžu si vzít dvě?“ zeptala se bystře. “Chudák holka, asi má hlad,“ pomyslela jsem si. „Jasně, že můžeš, kluci už měli dost.“ Anička s úsměvem poděkuje, popadne sušenky a utíká ke kočárku s malou sestřičkou, aby se rozdělila.
Anička chodí do první třídy. Dle paní učitelky je to problémové dítě ze sociálně slabé rodiny. Stále zapomíná pomůcky, nenosí domácí úkoly, během vyučování vyrušuje, vyskakuje z lavice, nesoustředí se. Nejspíš bude někdy během druhé třídy odeslána do pedagogicko-psychologické poradny. Tam potvrdí poruchu soustředění, ve zprávě pro paní učitelku zdůrazní dobře rozvinutou sociální inteligenci a poukáží na snížené školsky exponované schopnosti. Děvčátko nepatří do speciální školy, školu základní však bude zvládat s obtížemi způsobenými zčásti nižším intelektem, zčásti nedostatečnou podporou ze strany rodiny. Sociolog pak Aničce předpoví ne příliš světlou budoucnost. Bez vzdělání bude obtížně hledat práci, provdá se za problematického partnera, bude žít z dávek sociální podpory a přídavků na děti. Anička, která na hřišti strčí do kapsy nejednu načančanou princeznu, co raději ani nepůjde na průlezky, aby si neumazala růžové tričko s Hello Kitty…
Paní učitelka nejspíš netuší, jaký je tahle okatá holčička poklad. Bude se jí snažit pomáhat, budou procvičovat hlavně to, co holčička nezvládá. A Anička se den ode dne bude utvrzovat ve své nedokonalosti. Stejně jako Pavlík, který perfektně umí matematiku, ale v češtině plave – dostal „potvrzení“, že je dyslektik a pořád dokola drtí tvrdé a měkké slabiky. Podivná tendence ráchat se v nedostatcích, v tom, co je špatně, a silné stránky brát jako samozřejmost.
A přitom právě v uvědomění si a posilování předností je základ pro zdravé sebevědomí, díky kterému v sobě pak můžeme najít odvahu pohrávat si s vlastními chybami. Pouštět se do činností, ve kterých nemáme šanci „být nejlepší“, ale prostě je chceme zkusit. Odvahu nebýt vždy perfektní. Dokážeme-li tuto schopnost předat i svým dětem, je to jedna z nejlepších věcí, kterou pro ně můžeme udělat.
***********************************
Mgr. Eva Kneblová – povoláním psycholožka a hlavně matka dvou dětí, díky kterým pochopila, že od teorie k praxi je cesta sice krkolomná, ale stojí za to po ní šlapat. Zaměstnaná ve společnosti Mansio v.o.s. v Brně, kde se věnuje především práci s rodiči a rodinami. V současné době se podílí na projektu „Spolu a jinak“ zaměřeném na rodičovské vzdělávání, poradenství a terapii.
***********************************