A tak si vzpomínám, jak mě „zaujal“ přístup různých paní učitelek, které s dětmi přicházely.
Když nějaká třída dorazila, děti se přezuly, případně převlékly. Když už byly v herně, bylo poměrně obvyklé, že se paní učitelky hned sháněly po kuchyňce a varné konvici – honem si běžely uvařit kávu. A často jsme je pak „neviděli“ po celý program.
Po příchodu předaly děti do našich rukou a převzaly si je zpravidla zase až na konci.
Docela jsem je chápala a prostě jsem to brala, jak to bylo.
Pak ale přijela jedna třída s paní učitelkou, která úplně obrátila mé představy o tom, jak se může taková paní učitelka u nás chovat.
Tato paní učitelka celou dobu seděla s námi v herně, sledovala program od začátku do konce, dělala si poznámky s tím, že chce na náš program navázat i v dalších dnech v MŠ. Taky sledovala své děti a pak nám s úžasem sdělovala, že některé děti „nepoznává“. Bylo pro ni zajímavé sledovat, jak se děti chovají v cizím prostředí (když tam byly poprvé i při dalších návštěvách)… Zejména si pamatuji na jednoho chlapečka, který byl prý hodně uzavřený do sebe, s nikým nekomunikoval, moc si nehrál. A u nás jakoby roztál – zapojoval se do her, spolupracoval.
My bychom se to normálně ani nedozvěděli, ale díky zájmu této paní učitelky jsme se i my dozvěděli něco o naší práci (z druhé strany).
Paní učitelky „s kávou“ neodsuzuji; jak jsem psala, docela je chápu – „odevzdaly“ děti pracovníkům střediska (všichni jsme měli pedagogické vzdělání) a šly relaxovat.
Velice mile mě ale překvapil přístup poslední zmiňované pí učitelky.
Rozšířila mé obzory a utvrdila mě v názoru, že když dva dělají totéž, není to totéž.
A že vždy a všdude, v každé oblasti života, záleží na konkrétních lidech…