Náš rozhovor je, myslím, třeba začít od písmene A – tedy od Adama. Kde se vzalo psací písmo, které známe z písanek všech prvňáčků, jak dlouho už se nezměnilo a proč?
Základ stávajícího psacího písma původně pochází z krasopisných písem 19. století. Východiskem pro něj je tzv. anglická latinka (english hand), která byla ve 40. letech 19. století upravena pro potřeby českého psaní. Velká abeceda byla typicky zdobná a složitá, tvary písma se musely přesně dodržovat, neboť při běžném a rychlém psaní postrádala čitelnost. Reforma z roku 1932 pak písmo zjednodušila, obzvláště velkou abecedu. Písmo už nebylo stínované, ale psané monolineárně. Úpravy písma v letech 1953–1958 znamenaly především zúženost všech písmen a „zušlechtění“ velké abecedy, blížící se původní složité krasopisné latince. Od té doby se na písmu mnoho nezměnilo, výjimkou jsou pouze velká písmena M, N, obsažená v písankách z 80. let 20. století, která tvarově vycházejí z malé abecedy.
Co by se podle vás měly děti ve škole o písmu dozvědět a proč?
Kromě samotné dovednosti psaní by bylo užitečné, aby se děti dozvěděly něco o vývoji písma – jak latinkové písmo vzniklo, jaké se dříve používaly psací nástroje atd. Skvělé by bylo, aby si některé z nich mohly děti vyzkoušet. A také, že jsou písma, která vznikla z obrázků a z nich pak znaky, které některé národy používají dodnes. Pak začnou děti přemýšlet i nad smyslem písma a nad celou vizuální komunikací… Nemusíme se omezovat jen na Českou republiku a latinkové národy…
Jak jsou na tom s výukou písmenek a školního písma jiné národy píšící latinkou?
Písmeno „A“ si je víceméně podobné a všichni ho jako „A“ přečteme, ale jsou tu další písmenka, o jejichž tvarech bychom mohli diskutovat.
Některé tvary latinky nám mohou připadat legrační nebo nesmyslné, a stejně tak mohou připadat tvary našeho písma jiným národům. To by ani tak nevadilo, ale spíš je problém, když je písmo pro ně nečitelné nebo když ho vůbec nepřečtou. Tím narážím i na to, že české psané písmo není pro cizince vždy čitelné… Myslím si, že by se některé extrémy v rámci komunikace latinkou mohly upravit.
Nabídnout zásadní novinku, k tomu jistě nestačily jen vlastní zkušenosti, intuice, a dokonce ani zahraniční zkušenosti a vzdělání. Co všechno vašemu návrhu předcházelo?
Ze začátku jsem jen sbírala písanky a slabikáře (staré české), pak jsem se zaměřila i na zahraniční písanky. Porovnávala jsem to, co jsem viděla v písance, a to, co jsem viděla v praxi – rukopisy z běžného života. Neustálé porovnávání a neustálé otázky: Proč se učíme toto, proč pak píšeme jinak. Proč píšeme dnes tak málo, je to tím, že se za písmo stydíme nebo to neumíme? A jaký je smysl psaného písma? Máme se učit krouživým pohybům pro pohyby samotné nebo je smyslem psaného písma jednoduchá komunikace? Z pozice, že „krása následuje funkci“, jsem se rozhodla jít za myšlenkou funkce písma, a výzkum začal.
Studovala jste psaná písma i prakticky?
Ano, především ta, která se v historii osvědčila jako dobře čitelná při rychlém psaní (karolinské minuskuly a renesanční písma typu cancellaresca), dále pak kurzivní písma typografická. Hledala jsem optimální tvar. Zajímaly mne samozřejmě historické výzkumy se zaměřením na školní psací písmo a pak pochopitelně zkušenosti s písmem jiných latinkových národů – jaký je vzor a jaká je praxe. Podstatné bylo také zjištění současného stavu psacího písma – jak píšeme nyní v Čechách, nakolik písmo používáme atd. Připravila jsem knihu Rozhovory o písmu rukopisném, abych se nad otázkami současného psaného písma zamyslela společně s dalšími typografy, výtvarníky a kaligrafy.
Jedná se o ukázku z časopisu Rodina a škola (č. 4/2010), vydává Portál.