Zajímají vás „chytré“ výchovné techniky, které byste uplatnili při výchově svých dětí? Nabízíme vás ukázku z knihy klinického psychologa a pedagoga Pavla Říčana, která by vám mohla pomoci…
Výchova vyžaduje samostatné myšlení a rozhodování. Vychovatel musí znát individualitu dítěte, ale také sám sebe, protože jeho osobnost je hlavním „nástrojem“ výchovy. On musí volit – či spíše „za pochodu“ vytvořit – takový výchovný styl, při němž tento nástroj nejlépe využije. Kniha má proto čtenáři usnadnit i vhled do jeho vlastních postojů, pocitů a motivů ve vztahu k dětem a k celé rodině.
Současná základní škola je náročná (což bohužel ještě neznamená, že toho hodně naučí) a každé páté dítě má problémy s prospěchem. Jsou to častěji chlapci a příčinou bývá jednak lehce opožděný vývoj některých rozumových schopností, jednak snížené, případně jednostranné, nerovnoměrné nadání; a někdy také neurotické zábrany, pro které dítě nemůže využít své schopnosti. K tomu se často připojují poruchy pozornosti (známá diagnóza ADHD), jimiž trpí častěji chlapci a kterých v poslední době z dosud nezjištěných důvodů přibývá (hádal bych mj. na katastrofální úpadek školní kázně a její následek – neklid ve třídě). Když se přidá delší nemoc či stres z rodinných konfliktů nebo i vážnější problémy se spolužáky, začne se dítě opožďovat, hůř se v probírané látce orientuje, má dojem, že „to nezvládne“, možná dostane i typickou „nálepku“ problémového žáka – a je v bludném kruhu, protože pak mu jde učení ještě hůř.
Dítě mentálně retardované, tj. s výrazně slabším nadáním, je na tom – zdánlivě paradoxně – lépe. Nedostane nálepku (zdánlivě milosrdnou, povzbuzující) „chytrý, ale lajdák“ nebo „kdyby opravdu chtěl, tak by mohl – ať rodiče dohlédnou!“ Rodiče totiž někdy „dohlížejí“ způsobem, který nemá daleko k trýznění, možná přímo trestají.
Na školní zatížení máme jen malý vliv. V případě potřeby slevíme v mimoškolních aktivitách (sportovní kroužek, „hudebka“). Některé děti potřebují víc času k tomu, aby „jen tak byly“, to je třeba vycítit. Aby bylo dítě „v poho“, je důležitější než kdovíjaké úspěchy, které jsme si u svých potomků vysnili. (Dítě, jež se učí lehce a stojí o to, zvládne i dvě až tři mimoškolní aktivity.)
Stane se, že dítěti jde některý předmět opravdu ztěžka, dokonce mu hrozí nedostatečná. Příčinou může být lehce snížené nebo nerovnoměrné nadání, prodělaná nemoc, stres z rodinných konfliktů, ale taky strach z učitele nebo (vzájemné) nesympatie dítěte a pedagoga, které u dítěte mohou zablokovat přirozený zájem o jeho předmět!
Někdy je jediná pomoc v pravidelném doučování po řadu týdnů nebo i měsíců, než se dítě zase „chytí“. To bývá zapeklitá situace. Můžeme být jako rodiče netrpěliví a nervózní, protože je to časově náročné. Dítě samo trpí pocitem méněcennosti, když se srovnává se spolužáky nebo – což je ještě horší – s mnohem úspěšnějšími sourozenci, kteří jsou mu snad dokonce (kolosální pedagogická bota, smrtelný hřích proti rodinným vztahům!) dáváni za vzor. Výsledkem bývá vzdor nebo apatie, dítě se bouří nebo ukřivděně fňuká, možná ze zoufalství vnitřně rezignuje, kapituluje: „Tak jsem holt pitomá, co se dá dělat!“
Řešením je: cizí člověk. Většinou se dá najít někdo, kdo za přiměřenou odměnu bude dítě nějakou dobu doučovat. Měl by to být učitel z povolání, který rychle pozná, kde to právě vázne (zatímco my sice třeba látku sami ovládáme, ale učit ji neumíme, o tom si nedělejte iluze). On ví, co zopakovat, co a jak vysvětlit. Jeho velkou výhodou navíc je, že není zapletený do našich rodinných problémů, těch menších či větších zklamání, zahořklostí, ukřivděností, manipulací, zaběhaných manévrů, truců a pomst, ne-li dokonce zákopových válek.
Ukázka je z knihy S dětmi chytře a moudře,
kterou vydalo nakladatelství Portál.