Odpovědnost za chování dítěte ve škole? Rodiče jen nepřímo
Pro vhodnou pracovní atmosféru ve třídě i pro dosažení maximální výkonnosti je rozhodující kvalita působení učitele, současně však podpora a spolupráce ze strany rodičů a pochopitelně i samotného žáka. Rodiče však nemohou být zpravidla přímo odpovědni za prohřešky, které dítě provede ve škole, protože nejsou přítomni a na dálku se dítě vychovávat nedá. Jejich odpovědnost při výchově dítěte je sice zásadní, ale ve škole jen nepřímá.
Významné ovlivnění výkonů dítěte je dáno i tím, kolik kapacity pozornosti a paměti věnuje samotné dítě školnímu učení. Jestliže zlobí, nedává pozor, nepíše domácí úkoly, nenachází v učení smysl, pere se, ubližuje druhým dětem, bojí se ostatních dětí nebo učitele, chodí za školu…, snižuje se výrazně pravděpodobnost, že se může něco naučit. Současně s tím se snižuje i komfort, pohoda, bezpečí druhých dětí ve třídě. Koneckonců následně i pro učitele jde o nefunkčně vyčerpávající aktivity, když má takové chování překonávat. Chtějí-li rodiče takového dítěte, aby něco umělo, musejí dohánět látku doma. Je tedy v zájmu školy, rodiny i samotného dítěte (které si to ale vždy neuvědomuje), aby ve třídě byla kázeň, pohoda a klid na učení.
Represe jako nejzazší opatření
Existuje řada cest, jak ve škole docílit žádoucí stav. Některé dosavadní organizační návrhy směřovaly víc do oblasti represe – podle nich by měl být např. učitel zařazen do kategorie veřejná osoba, provinivší se děti mají být umísťovány k psychologovi, vyšetřování problémových dětí v poradnách by mělo probíhat i bez souhlasu rodičů, totéž by platilo o zprávách z vyšetření. Ani represivní opatření nelze vylučovat ze života, nicméně měla by představovat až nejzazší opatření, pokud reálně prováděná pozitivní opatření selhala. Rovněž platí obecná zásada, že nejprve se mají systematicky využívat mírnější opatření a teprve pokud nepřinášejí efekt, tak je nutné sáhnout k opatřením razantnějším.
Je žádoucí zkoumat, jak bohatou škálu opatření má učitel k dispozici pro různé druhy nepříznivého chování a jednání žáka. Zatímco pro drobnější přestupky je na výběr množství formálních i neformálních opatření, když však dospějeme k výraznějšímu prohřešku, patrně dojdeme k závěru, že učitel je bezmocný, že vlastně nemá žádné efektivní nástroje k tomu, aby problém bezprostředně zvládnul nebo aby alespoň mohl adekvátně zareagovat. Snad zase až s výjimkou těch nejvýraznějších, kde může zavolat policii.