Příčinou dyspraxie je perinatální, prenatální anebo raně postnatální postižení temenního laloku. Člověk, který touto poruchou trpí, má potíže s osvojováním, plánováním a prováděním volních pohybů. Jinými slovy si nedokáže „poručit“, aby něco dělal určitým (žádoucím) způsobem, ale jeho tělo ho často „zklame“. To je případ Romana, předškoláka z jedné mateřské školy v severních Čechách. Jeho učitelka Jana Pokorná o něm říká, že někdy působí jako „hrom do police“. „Nic z toho, co ve třídě děláme, nejde Romanovi jen tak. Společné cvičení, výtvarné činnosti, vyrábění, dokonce i sezení u stolečku mu dělá problémy. Při jídle padá ze židličky a kolem talíře i na oblečení má doslova naseto. Když společně cvičíme, málokdy se mu povede napodobit aspoň přibližně pohyb, který děláme. A když kreslíme nebo vyrábíme, všechno mu padá a jeho výtvory nebývají moc podařené. Asi nejlépe mu jde omalovávání, ale potřebuje omalovánky, které jsou určeny spíše batolatům – velké obrázky, málo detailů, nic složitého. Jen tak to zvládne,“ říká Jana.
Románkova maminka Lenka doplňuje, že podobné to je i u nich doma. Roman navíc podle jejích slov moc neposedí. „Pořád by lítal, po zahradě, po bytě… Ještě že máme domek, kdybychom bydleli v paneláku, asi by se z nás sousedi zbláznili,“ říká sympatická mladá žena. „Když běhá ta svoje ‚kolečka‘, zuřivě kolem sebe mává rukama. Nemá rád stavebnice – manžel byl nadšený, že má kluka, a snažil se malého získat třeba pro stavby z Merkuru nebo lega, ale nic z toho Romana nebaví. Nebo možná, že by ho to bavilo, ale prostě mu to nejde. Jednou rukou staví věž z kostek a druhou si ji smete, a když už se mu náhodou povede nějaká konstrukce, vstane a chce pro mě běžet, aby mi to ukázal. A v tu chvíli do stavby kopne a je po všem,“ vypráví Romanova maminka Lenka Světlá.
Nedělá to schválně
Romanovi rodiče měli zpočátku dojem, že jejich syn je zlobivý a že všechno dělá jim naschvál. „Jako by ho to bavilo,“ říkávala Lenka. Díky tomu, že Romanova učitelka věděla leccos o poruchách učení a chování, dokázala kloučkovým rodičům vysvětlit, že půjde o něco jiného. „Samozřejmě že mě to taky nebavilo,“ vzpomíná na začátky s Romanem Jana. „Ostatní děti ve třídě si klidně hrály nebo prostě normálně, dětsky zlobily. Ale Roman byl pohroma. Cítila jsem, že příčina jeho chování bude někde jinde než v naschválech a to mi dalo sílu nějak to ustát.“ Po dohodě s rodiči pozvala Jana do třídy školní psycholožku, která po delším sledování konstatovala, že se u Romana jedná o dyspraxii. „Skoro se nám ulevilo,“ vzpomíná Lenka. „Najednou jsme věděli, že Romanovy problémy mají nějaký reálný základ a hlavně že s nimi můžeme něco dělat. A když jsme si zjistili, jaké symptomy mívají děti s dyspraxií, došlo nám, že náš syn je na tom docela dobře, což ostatně potvrdila i psycholožka, která mluvila o mírné formě.“
Symptomy dyspraxie totiž zahrnují mnoho dalších problémů. Děti s touto poruchou mívají potíže s vyjadřováním a mají malou představivost. Také se můžeme setkat s tím, že jsou silně přecitlivělé na některé smyslové podněty; naprosto nevinné zvuky je mohou „vytočit“ k nepříčetnosti. Také se často nezapojují mezi ostatní děti, raději jsou v ústraní. To vše pozorovali i Romanovi rodiče a učitelka, ale naštěstí jen v malé míře. Děti s dyspraxií mohou mít i potíže se spánkem, dělá jim potíže soustředit se a také vydržet na jednom místě déle než pět minut. Mají problémy naučit se jezdit na kole nebo kopat do míče.