Marcela Kapounová, sociální status – učitelka češtiny: To objednávala kolegyně z prvního stupně, ne já. Já si stojím za tím, že určité věci se děti prostě naučit musí, ony všechny ty novoty, co se o nich píše v novinách, vypadají lákavě, ale když jde dítě z páté třídy a neumí vyjmenovaná slova, tak to už vím, že se to nedoučí. Mně nebude nikdo nic vykládat, dělám to dvacet let, a když neumí, tak se nedoučí, to je jasná věc.
Alena Havránková: Jenže ten sešit stál čtyřicet korun, a kdyby to tak bylo v každém předmětu, tak se nedoplatíme.
Scénická poznámka: Sbor matek v pozadí tluče nevyplněnými pracovními sešity nespokojeně o lavice.
Nora Skoupá, intelektuálka na půl úvazku: To já tedy na svém dítěti nešetřím, to je otázka priorit. Moje přítelkyně žije už dvacet let v Holandsku, má čtyři děti, mimochodem mimořádně inteligentní, a tam ty předměty mnohem víc propojují. A to je to státní škola. A taky víc jezdí ven a na exkurze, učí se v tom skutečném životě, zatímco u nás se pořád jen sedí ve škole a bifluje, a navíc učitelé děti jen ponižují a známkují.
Alena Havránková: Já si prostě nemůžu dovolit vyhodit jen tak pro nic za nic čtyřicet korun. Vlastně osmdesát, jeden jsem kupovala i Martinovi. A to tam vyplnili jen dvě cvičení.
Pavla Františkánová, ředitelka, už dlouho: My máme také každý rok na pomůcky peněz méně a méně, a to víte, do školy se žádný sponzor nepohrne a děti jsou rok od roku, jak bych to řekla – neklidnější. A to vy si jako rodiče musíte uvědomit, že od toho my tu nejsme, abychom je pořád ukázňovali, to musí také udělat svou práci rodina. On Martin si ten pracovní sešit může vyplnit o prázdninách, jak ho znám, rozhodně mu to neuškodí. A neříkám to ráda, ale viděla jsem ho minulý týden u zastávky, jak kouří.