Co způsobilo, že naše děti nemají vztah ke knihám tak silně „pod kůží“ jako ony? Může za to věda a technika? Jana Šrámková si myslí, že to není hlavní důvod. „Věda a technika se rozvíjejí, co je svět světem, a vyprávění příběhů ani umění obecně ještě nezahubily. Ba naopak, poskytují mu stále nové a nové platformy. Jistě lze uprostřed dnešní nabídky trávení času knihy snadno opominout, a je proto třeba dětem pomáhat hledat k nim cestu. Ale není myslím vhodné vnímat celou věc tragicky. Pro čtení se musí nadchnout, nikoliv k němu nutit. Špatné čtení, neochotné, bez porozumění, není dobré vůbec k ničemu, snad jen kazí oči.“ Alena Pokorná obohacuje debatu o další postřeh. „Děti dnes tráví hodně času samy a musejí se zabavit samy. A co je jednodušší než zapnout televizi nebo počítač. Ptala jsem se své dcery, která chodí do primy víceletého gymnázia, jak jsou na tom její spolužáci se čtením, a říkala, že děti, které moc nečtou, tráví spoustu času na Facebooku.“ Weby, kde mladí lidé a často i malé děti sdílejí své zážitky a píší si o všem podstatném i nepodstatném, jsou možná jednou z forem úniku. Ovšem ne tak kulturního, jako je začtení se do napínavé knihy.
Zpátky ke knihám
Jak vrátit děti zpátky ke čtení? „Začíná to už doma, přístupem rodičů. Z různých výzkumů víme, že z dětí, kterým rodiče četli, častěji vyrostou čtenáři. Také je dobré si s dětmi povídat o tom, o čem jsme četli, sdílet svoje zážitky. A dětem nemusíme jen číst, můžeme jim i vyprávět příběhy, které nás napadnou, mluvit s dětmi o všem možném. Svoji roli hraje i škola; literatura tam hraje velmi malou roli,“ konstatuje Alena Pokorná. Její dojem mohu jen potvrdit; málokde se děti vedou k tomu, aby si čtení užily, ale učí se spoustu faktů o spisovatelích a pak píšou různé reflexe, ovšem musejí dodržet zadaný formát. Pavlína Hublová ovšem své žáky vede jinak. „Předně jsme začali už od první třídy. Zpočátku se jednalo o jednoduchou orientaci v textu a výběrové čtení (najdi slovo…, najdi pojmenování pro…, najdi dvě slova, která…). Později se přidaly otázky k textu, které jsem velmi rychle přenechala dětem – využívám návodná slovíčka (kdy? kde? kdo? co? kolik? apod.), která ukazují směr, jakým by otázky mohly směřovat. Ve druhé třídě je už seznamuji s náročnějšími otázkami, které děti vybízejí k hlubšímu zamyšlení nad textem, k porovnání jejich osobních zkušeností s textem, k předvídání budoucího děje apod. Současně pravidelně každý týden věnujeme jednu hodinu improvizované čtenářské dílně. Zde děti pracují se svou knihou. Každá lekce je zaměřena na nějaký detail, který záměrně žáci v čteném textu vyhledávají, např. vlastnosti jedné z postav, zvuky a vůně prostředí (vcítění se do postavy „Co by asi postava cítila a slyšela?”), umístění děje v čase apod. Domnívám se, že vše doplňuje vychovatelka ze školní družiny, která s dětmi chodí pravidelně dvakrát měsíčně do nedaleké městské knihovny, kde si děti povídají s paní knihovnicí o nových knížkách a mají možnost vybrat si četbu podle svého uvážení,“ vysvětluje učitelka, jak rozvíjí vztah svých žáků ke knihám.