Asi už opravdu stárnu, protože se často přistihnu, jak při pohledu na naše ratolesti vzpomínám na své dětství. Co jsme se navyváděli… Vybavují se mi dokonce i různé detaily, například vůně, to prý je běžné, ale třeba i nábytek. A nepřestávám se podivovat nad tím, co všechno může hrát v životě dítěte svou roli. Například skříně.
Ano, takové ty velké, obstarožní šatní skříně. Měli jsme tehdy přísně zakázáno lezení po nich i do nich. Mamka vždycky nadávala, že jí tam všechno rozdrcháme, ale kam se chcete narychlo schovat? Pod postelí je spousta prachu, to vám i teď potvrdí dospělí, kteří se touto problematikou zabývají. Dnes už na schovku nehraju, bojím se, že by mě nikdo nehledal. Zato tehdy jsme měli všichni pro strach uděláno, odvaha nám dávala křídla lepší než energetické nápoje. Hurá na skříň a hop dolů!
A že jsme se mohli při těch skocích do duchen přerazit o pelest manželské postele je možná pravda, ale nejsme srabi. A dělali to i jiní. Například můj švagr jako malý usvědčil takto svého otce ze lži. Jednoho dne si na něj počkal a hned u dveří na něj vyhrknul: „Tati, tys mi lhal! Ty jsi lhář! Tys říkal, že když budu skákat ze skříně, zlomím si ruku a podívej, nic se mi nestalo!“
Takže skoky byly sice riskantním, ale i vzrušujícím nápadem, úkryt mezi šaty byl jako krátkodobý téměř dokonalý a pro dlouhodobější „mizení“ různých věcí se skříně rovněž osvědčily. Například tátův kožený pásek se překvapivě našel až při dalším malování, to už jsem se mezitím tu násobilku i naučila. No co, vyhrožovat se nemá. Škoda jen, že podobný osud, jako ten řemen, potkal i jednoho ptáčka. S kamarádkami jsem sice zorganizovala záchranářskou akci, než naši přišli z práce, po policích nábytkové stěny se dá celkem dobře šplhat, když otevřete dvířka, ale pozor, pokud není horní nástavec pevně uchycen, jde opět o život. Naštěstí tentokrát nebyl z naší statečné trojice nikdo zraněn a vše se nám povedlo dát téměř do původního stavu, drobnější škody na majetku byly rodiči odhaleny až později, bohužel toho opeřence už nikdo nikdy nespatřil. Třeba ale nepozorovaně vyletěl. Nebo je ještě i jiný svět za skříní, tak jako byl ten Alenčin za zrcadlem a tam žije ten vrabčáček šťastně dál.
Jak jsem rostla, začala jsem zjišťovat, že skříně skýtají i jiná, už ne tolik adrenalinová, ale možná o to zajímavější dobrodružství. Hlavně ty horní nástavce. Už nebylo třeba šplhat, stačila židle , a když nebyl nikdo doma, mohlo se tam všechno krásně prozkoumat a prohlížet. Staré dopisy, diplomy, fotky, pramínky dětských vlásků, korále, rodné a oddací listy a jiné dokumenty. Nemyslela jsem, že najdu nějaký poklad, na ten by naši jistě nezapomněli. Možná ale odhalím nějaké tajemství.
Ale to období mělo i své výhody, ti neznámí bráchové se začali najednou celkem pravidelně objevovat u nás. Byli to čahouni a ze mě měli leda tak legraci, ale byli tady. Konečně se stali součástí mého života, jakoby vystoupili z těch vybledlých fotografií. Pěkně se vybarvili. Dnes máme dobré vztahy, jsou z nich výborní strýcové a vůbec, i pro dospělou holku je prima mít staršího bráchu a mít hned dva je prostě výhra. Jen jednu věc nechápu. Proč museli být tak dlouho jakoby schovaní až v té horní skříni, proč si nemohli s námi hrát na schovávanou, skákat do peřin, zachraňovat ptáčky, hledat vánoční dárky a vůbec páchat všechna ta alotria. Proč nemáme žádné společné zážitky z dětství? Kdo nám vrátí vzpomínky?
Proto mám dvě doporučení: