Mám toho dost. Sice jsem už dávno (a nutno dodat, že přesto nerada) přijala myšlenku, že ženy jsou z Venuše a muži z Marsu, to ale přece neznamená, že půl života strávím s kýblem v ruce, ne? A pokud ano, tak… 🙂Včera večer mi nadšeně volala kamarádka Soňa, že se jí konečně podařilo přesvědčit manžela, že potřebují paní na úklid. Měla obrovskou radost, kterou jsem s ní bohužel nemohla ani v nejmenším sdílet. Prostě se netrefila s tématem svého telefonátu do vhodného momentu.
Vysvětlím proč.
Vždycky, když někam odjíždím, je můj dům jako zrcadlo. Čistý, nablýskaný… Nejsem posedlá čistotou ani pořádkem, ale strašně ráda se vracím do voňavého, uklizeného prostředí.
Vlastně ráda bych se vrátila.
Totiž, ve většině případů se vracím do popelnice. Do domácnosti plné drobečků, koleček od limonády na kuchyňské lince a zbytku lógru z kafe ve dřezu. Zřejmě trest mého muže, který nenávidí samotu, za to, že jsem vůbec odjela. Ach jo. Pokaždé, když se vracím ze služební cesty, pomalu odemykám domovní dveře a doufám… v hloubi duše doufám, že drobky někam zmizí… a já si hodím nožky na stůl a uvařím kafe…
Místo toho vždycky hodím kufr do kouta, beru hadr a kýbl a smejčím a zametám… a pekelně nadávám…
… a zrovna včera jsem se zas vrátila… 🙁
…tak jak mám být nadšená, že má kámoška paní na uklízení, když já se chystám provést v bytě neplánovanou hloubkovou deratizaci?
Zůstala jsem nicméně nad věcí. „Už toho bylo tak akorát dost“, pomyslela jsem si jako správná dospělá žena. Tento cyklus pravidelného naštvávání se prostě nemá smysl. Chce to jinou strategii.
„Kolik jí platíš?„, slyšela jsem se ptát se Soni do sluchátka.
„Asi dvěstěpade na hodinu. Je u nás tak 4 hodiny týdně a lesknou se mi zrcadla a koupelny…“, nadšeně švitořila Soňa.
Navíc, já uklízím docela ráda. Mám pokaždé trochu pocit, jako bych si uklidila i v sobě. Znáte tenhle pocit někdo? Že bych se ho dokázala vzdát? NE!!!!
Tak jinak. Soňa platí 250 na hodinu. To je tisícovka týdně. To jsou čtyři tisíce měsíčně. Hmmm, to je vlastně částka, kterou já ušetřím naší rodině.
A mám to – počínaje dneškem čtyři tisíce rodině prostě neušetřím. Jen je vhodně investuju. Do sebe (nové šaty a boty, cvičení kadeřník). Každý měsíc. Jůůůůů, hurá!
Přestanu lamentovat nad chováním muže, zároveň mi nebude po domě chodit cizí baba, prostě svým způosbem jen uzavřeme malý rodinný obchod… spokojenost na všech stranách, budu mít uklizeno a něco si za to dám… jsem to ale hlavička, co myslíte? Nechete si to zařídit stejně? 🙂
Mějte prima den a pamatujte, že všechno zlé je vlastně k něčemu dobré. Jen si člověk musí najít ten správný úhel pohledu. A teď si letím koupit nové botičky 🙂
Vaše Marta
