A potom to přijde. Něco se stane. Něco způsobí, že se na sebe úplně tlačíme, a přitom se najednou přestaneme prostupovat, najednou dostaneme svoje vlastní ohraničení a tvar. Něco nás uvolní a něco jiného zase přitahuje tam – dolů. Padáme! Je to slastný pocit, je to vrchol a smysl existence. Jsem samostatná, jsem to já, já letím a naplňuju nějaký účel. Letím!! Trvá to dlouho, čím více dolů klesám, tím těžší se cítím, vím, že zanedlouho to přijde. Jsem tak těžká, ztrácím pocit, že něco ovlivňuju, nevím, kam klesnu, jenom už chci klesnout. Na konci se už těším, až zase začnu stoupat, až budu párou. A potom dopadnu, plesk, dešťová kapka se rozstříkne vedle jiných a spolu s jinými, jsme zase pohromadě a mísíme se dohromady, někdy se rozpouštíme do jiné vody, někdy se vsakujeme. Čekáme. Přijde čas, něco se stane a budeme zase stoupat vzhůru…
Jsem to stále já a cítím se bezpečně, cítím pravidelnost cyklu, ve kterém se pohybuju a jsem stále sama sebou. Jsem úplně odevzdaná a těším se na každý moment, kdy se moje existence proměňuje, stoupám a padám, sama a se všemi, a je mi blaze.
Najednou je ale něco jinak. Stalo se něco jinak, nevím co, nevím, jak bych to mohla poznat. Cítím větší tlak, ještě větší hustotu, silné stlačení spolu s ostatními. Moje očekávání tady nahoře je najednou jiné, šimravé, dráždivé. Cítím, že zažiju něco nového, něco úžasného. Možná… možná že už nebudu stoupat a padat? Ne, cítím, že se všechno chystá k pádu, ale tak úplně odlišně než kdykoliv předtím. Cítím rozjařenost, ale také maličký strach z neznámého. Protože něco se děje i s mou strukturou, jsem čím dál pevnější a mnohem víc sama, než jsem kdy poznala. Jsem oddělená a mám trochu strach, co když se s ostatními již nesetkám? Cítím zmatek, už by měl přijít pád, ale pořád se nic neděje, jsem tak podivně lehká. Snad … není to snad konec? Jak by se mohl cyklus přerušit, jak by mohlo skončit něco tak krásného a bezpečného? Jak bych mohla zůstat sama?
Nene, nemůže to být konec, cítím, že něco přijde. Něco, co jsem ještě nezažila, něco úžasného, úplně nový a neznámý – a přece, v něčem už povědomý pocit? Jsem pořád pevnější, cítím svoje ohraničení, není to voda, je to pevnějsí a tvrdé a tak zvláštně šimravé. Je to úplně jiné! A už padám! Skoro jsem to nepoznala, nejsem skoro vůbec těžká, vznáším se podobně, jako když jindy stoupám, a přesto padám dolů. Letím a vznáším se zároveň, nadnáším se a přitom jsem sama sebou, neprolínám se s jinými! Je to tak přenádherné, co to je? Rozhlížím se. Blízko mě nikdo není, je to tak neobvyklé, jindy padáme blízko sebe… Ale copak je to tam, kousek dál? Napínám všechno své vnímání, daleko od sebe vidím – něco zvláštního. Skoro to nepadá, létá a nadnáší se, to už jsem přece někdy viděla, nemohu si vzpomenout, ale už jsem to viděla, někdy dávno… Bílé, lehoučké, daleko – ale já už vím!! Jak jsem mohla zapomenout? Jsem sněhová vločka!! Vzpomněla jsem si, není to tedy poprvé, a přesto nechápu, proč se cyklus opakuje tak často, aniž bychom byli vločkami! Proto se cítím tak sama, jsem totiž nádherná, jsem bílá a lehoučká jako peříčko. Létám do stran i vzhůru a cítím svoje okraje, jsem krásná. Dolů to táhne mnohem méně, necítím bolest ani tlak, nechci se přiblížit, chci si užít létání. Ale nakonec stejně klesnu, nebudu vědět ani jak, nebolí to. Klesnu si jako do peřinky jiných kamarádek a jsem pořád sama sebou, je to úžasný pocit. Nechci být už nikdy ničím jinak, je tak krásné být vločkou!
Ale – nevím, matně si vzpomínám, že se nakonec stanu vodou. Nevím jak, jsem tak hezky pevná, ale přijde to. Jak jen jsem mohla ten extatický pocit zapomenout? Teď ho už nezapomenu určitě, chtěla bych být vločkou při každém padání dolů. Teprve teď cítím něco skutečně nového, něco, co jsem dřív neznala. Je to silný pocit, pocit naléhavé potřeby a pocit, že mohu něco velmi nádherného ztratit. Jsem jiná než dřív a nemohu už být stejná jako dřív. Nemohu to už sama změnit.
Jako vločka jsem poprvé pocítila touhu.
Ceny do soutěže věnovalo Nakladatelství XYZ.