Hodně věcí mi nebylo jasných, ale zapátrala jsem, probrala to s odborníky zubaři a tak bych se s vámi ráda podělila o nejnovější vědecké poznatky. Co se vlastně v té puse děje?
Dudlík byl pro mě téměř symbol komplikací spojených s kojením a také první příčina rovnátek. A tak jsem raději chovala a chovala a posléze už jen tiše záviděla ostatním maminkám v kočárku tiše ležící a spokojeně dudlík dumlající miminka. Zkoušela jsem ho v Libáskových třech měsících použít, bohužel naše dítě už tento zázrak nechtělo. Následujících několik měsíců jsem na pití, uklidnění i uspávání sloužila výhradně já.
No a dudlík nevadí skoro vůbec… Protože má plastovou zarážku, nezajíždí do pusy. Negativní vliv byl prokázán jen v minimu případů. Asi by ho dítě muselo mít v puse opravdu nepřetržitě a dlouho.
Láhev se savičkou pro mě znamenala další skryté hrozby. Opět jako v případě dudlíku téměř všechny příručky doporučovaly se jí obloukem vyhnout. Nakonec jsem ale s její pomocí odstavila a Libásek z ní pil netradičně od 13 do 21 měsíců.
U krmení z láhve je hlavně důležitá technika a to, aby z ní dítě pilo správně, tj. snažilo se a jako u kojení vynakládalo nějakou námahu a procvičovalo si tak svaly. Svaly rtu a tváře. Tyhle svaly potom zuby dokážou držet v puse a zabraňují jejich vysouvání ven.
Dobrý na procvičování a i tím, že samovolně neteče, je tzv. nekapající hrneček s membránou zabraňující zpětnému vytékání. Dítě (i kojené) by se z něj mělo učit pomalu pít zhruba od půl roku.
Dalším dobrým procvičováním je nepříliš rozmělněná strava. S prvními stoličkami by už mělo dítě dostávat jídlo, které je skutečně potřeba rozkousat.
Když dítě z nejrůznějších důvodů (zvětšené nosní mandle, celoroční rýma) dýchá pusou, tak se zuby tlačí ven (chybí jim právě ta opora zavřené pusy).
Může se ale taky stát, že někdy jsou zuby jednoduše taky do malé pusy moc velké…
Vyděsil mě i názor, že noční kojení kazí zuby.
Problém ale nespočívá v kojení, ale obecně v příjmu sladkých tekutin (tj. i mléko a čaj z láhve) ve spánku. Dokud dítě aktivně saje, tvoří se i více slin, které neutralizují působení kyselin. Mléko teče nejvíc přes horní řezáky a tak se většinou jedničky zkazí jako první.
Zubní kaz vzniká působením mikroorganizmů, které se v naší puse přiživují na sladkém, rozkládají cukry na kyseliny a ty nám pak leptají zuby.
Takže až má dítě zuby, měli bychom se pokusit noční kojení omezit a pokud možno nekojit na usnutí.
Libásek si čistí zuby už i sám, tj. kouše kartáček a polyká pastu, která mu velmi chutná a několikrát si ji dokonce přidává. O nějakém kvalitním čištění z mé strany při jeho „výdrži“ nemůže být ani řeč.
Zase špatně. Měla bych čistit především já, už od proklubání prvního zubu. Kartáčkem, který nepoškrábe dásně a zároveň vyčistí. Chce to vyzkoušet. Pasty se doporučují pro děti někdy nepěnivé (právě proto, že je polykají a tenzidy, které ji pění, zrovna nejsou pro dětský žaludek to nejlepší), ale typ pasty není to nejdůležitější. Měli bychom se snažit vyčistit zuby všechny a ze všech stran.
První prohlídku u zubaře jsme absolvovali, až když Libásek škobrtnul a pusu si narazil.
Na první návštěvu zubaře neexistuje pravidlo ideálního věku. Jako dospělí bychom měli chodit 2 x ročně a děti od malinka taky. Jednak dítě seznámit s prostředím, a pak taky ve dvou letech už může být pozdě.
Kaz v počáteční fázi jde ošetřit mnohem lépe a někdy dokonce i bez vrtání, které malé děti
často nepodstoupí. V tomhle věku je použití umrtvení nevhodné a tak se většinou nedostatečně nebo vůbec neošetřený kaz šíří dál. Jakmile jsou kazy na zubech mléčných, budou i na stálých.
Kapitola sama pro sebe je hygiena, malé miminko jsem střežila bedlivě a úzkostlivě, olizování dudlíku a u nás nehrozilo, nicméně s přechodem na společné stolování, poměrně často Libásek ochutnal sousto z mé vidličky a upil z tátovy sklenice.
Kaz je infekční a můžeme ho dítěti předat, konkrétně kazivé mikroorganizmy, které sice máme usídlené hlavně v zubním povlaku, ale dostanou se i do slin. Pozor na pusinkování, „omývání“ dětských prstíků v našich ústech apod.
Sladkostem, ač jsem to měla v plánu, jsem se nakonec taky nevyhnuli. Kdo jednou okusí, už nechce jinak. Koko je u nás bohužel čím dál žádanější.
Sladkosti, tj. cukry, jsou pro zuby vůbec nejhorší. Hlavně v nápojích, protože jídlo většinou přijímáme v časových odstupech a sliny nám mezitím pomůžou kyseliny, které vznikají rozkladem cukrů, zneutralizovat. Ale děti většinou pijí průběžně celý den. Pokud pití dětem sladíte, měli byste alepoň používat vhodnější sladidlo, než je klasický cukr (sacharóza – složitý cukr). Lepší je glukóza nebo fruktóza (jednoduché cukry).
V působení na zuby je taky mnohem zákeřnější cucavý bonbón a lízátko než třeba čokoláda, která nevydrží v puse dlouho.
Když jsem se začala u tuto problematiku více zajímat, vzala jsem Libáska na první kontrolu. Prošli jsme navzdory všem prohřeškům bez kazu, ale snažím se k tomu nyní přistoupit zodpovědně a brát to jako výzvu, že to teď nesmím (a hlavně nesmím nechat) zkazit.
Ačkoli to zubaři neradi slyší, zuby naštěstí něco vydrží. Ale odolnost (nejenom zubů) u vlastních dětí nedoporučuju zkoušet….
Stejně tak na používání dudlíku, kojenecké láhve nebo hrnečku neexistuje žádné ideální doporučení. I tady platí všeho s mírou.
Pokud budeme zuby nejen pravidelně počítat a čistit, ale začneme i pravidelně prohlížet, měli bychom případný kaz odhalit bez problémů i sami a včas.