Pacienti s chronickou bolestí netrpí jen bolestí samotnou. Omezená hybnost, izolace, ztráta sociálních kontaktů a katastrofické myšlení podstatně zhoršují jejich kvalitu života. Často je chronická bolest provázená depresí – dokonce se ukazuje, že existuje několik mechanismů společných pro obě onemocnění.
Chronická bolest ovlivňuje myšlení, náladu i chování, významně zasahuje do interpersonálních vztahů, případně vede ke ztrátě zaměstnání a podstatnému snížení příjmů. Omezená hybnost může postupně vyústit v úplnou izolaci, ale i závislost na lécích. Z údajů pocházejících z rozsáhlého výzkumu o výskytu bolesti v Evropě vyplývá, že 30 % postižených pociťuje omezenou schopnost vést dosavadní nezávislý způsob života; 27 % nedokáže udržovat vztahy s přáteli a rodinou; 19 % není schopno sexuálního života; 50 % respondentů uvádí, že pociťují neustálou únavu; 43 % si stěžuje na stavy bezmocnosti při bolesti; 44 % uvádí, že jim bolest brání v koncentraci a jasném myšlení; 16 % pacientů by si přálo ve dnech, kdy je bolest nesnesitelná, raději zemřít. To vše může přispívat k prohloubení depresivních příznaků.
U lidí trpících chronickou bolestí existuje v průměru třikrát vyšší riziko výskytu některých psychiatrických symptomů a u pacientů s depresí je rovněž třikrát vyšší riziko vzniku chronické bolesti. Pacienti trpící zároveň depresí a chronickou bolestí využívají mnohem častěji zdravotnické služby, a to i tehdy, když nemají žádné jiné závažnější onemocnění. Podle některých odhadů si až 50 % pacientů, kteří navštěvují všeobecného lékaře, stěžuje pouze na fyzické symptomy, k nimž patří i bolest, specializovanou psychiatrickou péči však tito depresí trpící lidé vyhledávají méně často. Pakliže však postupně převládne trvalá těžká a obavy budící bolest, která je ve spojení s emočním konfliktem nebo psychosociálními problémy, spadá problematika spíše pod diagnózu z oblasti duševních poruch (F45.4: převládající somatoformní bolestivá porucha).
Bolest zpomaluje zotavování z deprese
Mnozí nemocní se postupně dostávají do začarovaného kruhu, ve kterém deprese zesiluje bolest a bolest zhoršuje depresi, a to pravděpodobně kvůli společným změnám v činnosti mozku i chování. Ukazuje se však, že při úspěšné léčbě deprese bolest často odeznívá nebo bývá zatlačena do pozadí.
Koncepce bolesti prodělala v posledních 30 letech významné změny. S narůstajícím množstvím poznatků odborníci postupně přecházeli od představy, že intenzita bolesti je závislá jen na intenzitě bolestivého podnětu, k představě multidimenzionální. Koncem devadesátých let minulého století Ronald Melzack vyslovit hypotézu, že na vzniku pocitu bolesti se podílí složitá, geneticky determinovaná mozková neuronová síť, která je významně ovlivňována stresem, afektivními a kognitivními procesy. Výsledné prožívání bolesti je vždy závislé na vzájemné interakci zmíněných faktorů. Kromě toho je bolest ovlivněna činností endogenního opioidního systému (vnitřní systém tlumení bolesti), systému endokrinního a imunitního. Tato síť se trvale nachází pod vlivem mnoha dalších faktorů, mezi které patří např. stav pozornosti, úzkosti, očekávání, ale i kulturní vlivy, předchozí zkušenosti, učení, osobnostní rysy apod.
Rozvoj chronické bolesti je ovlivněn rovněž schopností jedince zpracovat negativní emoce při akutní bolesti, jeho osobnostními rysy a schopností adaptace na stresující událost, stejně jako náhledem na sekundární zisky vznikající z onemocnění spojeného s akutní bolestí (například zvýšená pozornost a péče okolí, vyhnutí se nepříjemným situacím ve škole či zaměstnání).
Vznik a zpracování chronické bolesti
Jestliže bude bolestivý podnět působit dlouhodobě, může se v oblasti poranění i v okolní nepoškozené tkáni rozvinout hyperalgezie, tj. zvýšená vnímavost vůči bolesti, přecitlivělost na bolest. Dlouhodobě působící bolest ovlivňuje buněčné receptory NMDA, které hrají významnou úlohu při tvorbě paměťových mechanismů – jejich prostřednictvím se tedy bolest svým způsobem ukládá do paměti.
Centrální zpracování bolesti probíhá na několika úrovních. Z míchy je bolest vedena spinotalamickou dráhou do specifických talamických jader a odtud do limbické kůry. Prostřednictvím této dráhy je lokalizovaná postižená oblast těla a vyhodnocena intenzita a míra nepříjemnosti bolesti. Naproti tomu spino-bulbární dráhy vedou informaci o bolesti do hypotalamu a amygdaly. Kooperace obou systémů je důležitá pro rozumové zpracování bolesti, např. pro posouzení, jak moc nás bolest ohrožuje.
Vedle systému přenášejícího bolest existuje rovněž systém, který přenos bolesti aktivně potlačuje. Tento systém je v mozku lokalizován do oblasti PAG (periakveduktální šedi), odkud začíná tlumení bolesti přes mozkový kmen do míchy.
Napsal/a: Anna Yamamotová, Hana Papežová
