Senioři jsou v médiích zpravidla prezentováni jako homogenní skupina, která má společné potřeby i problémy. Socioložka Jiřina Šiklová ve svých přednáškách, článcích a knihách vytrvale upozorňuje na to, že jde naopak o velmi různorodou skupinu, kterou formovaly odlišné životní podmínky, historické události i individuální osudy. Od zjednodušujících stereotypů je proto třeba se oprostit.
Křivka demografického vývoje je neúprosná. Vypadá to, že by ti, kterým je dvacet nebo třicet, měli už teď začít myslet na dobu, kdy jim bude sedmdesát. Připadá vám přirozené, aby si mladý člověk zakládal penzijní spoření nebo třeba stavěl dům s bezbariérovými prvky, prostě aby myslel na stáří?
Myslet na stáří i v mládí mně připadá přirozené. Tak to bylo po staletí. Mladí lidé zakládali rodiny, měli děti, ukládali svoje přebytky – úspory – třeba tak, že přikupovali pole, stavěli domky, hájili tento majetek, grunt, pro sebe a své potomky. To všechno bylo i zajišťováním vlastního stáří. Všeobecné pojištění neexistovalo a každý byl za své stáří odpovědný. Když dnes mladí lidé – negeneralizujme, ale rozlišujme je – studují, také si tím nepřímo zajišťují svoji budoucnost. Neredukujme to jenom na spoření. To bychom uvažovali na úrovni ministra financí nebo „pojišťováka“.
Problematikou stárnutí se zabýváte už od sedmdesátých let. Za tu dobu se změnil způsob našeho života, realita, ve které se pohybujeme – a to nejen nástup technických vymožeností, ale i nové společenské zvyklosti, měnící se normy… Jakým způsobem to podle vás ovlivnilo postavení seniorů ve společnosti?
Po stránce fyziologické se mnoho u člověka nezměnilo. Hůře dýcháme, vidíme, slyšíme, pohybujeme se pomaleji, stejně jako před půl stoletím. Došlo jen k civilizačním změnám, k mnoha objevům v medicíně, ale i v technice, a to všechno podstatně zlepšuje stárnutí člověka, ale i zpětně na něho negativně působí. Současní staří lidé používají brýle, sluchadla, implantáty, zubní protézy, lepší berle, jsou výrazně zdravější, žijí mnohem déle, a to i s chronickými nemocemi, na které dříve rychle umírali.
Tyto změny v prostředí kolem nich jsou pozitivní. Současně tyto změny jsou až příliš rychlé, staří se jim obtížněji přizpůsobují. Tím je někdy podmíněn dojem, že staří lidé již nestačí, mnohému nerozumí. Kdyby nadále žili ve svém, jen málo se měnícím prostředí někde na venkově, tak by obraz starého člověka byl příznivější. Staří lidé jsou vzdělanější. Bohužel, proces změn je tak rychlý, že to někdy vyvolává dojem, jako by byli zmatení. Hůře a pomaleji se těmto změnám přizpůsobují a to je patrné zvláště ve městech, kde dochází k přestavbám celých čtvrtí a novým způsobům komunikace. Mobilita starého člověka je určitě snížena.
S vitálními, sebevědomými, pěkně upravenými seniory, kteří si tuto fázi života viditelně užívají, se Češi nejčastěji setkávají na západ od našich hranic. V čem je to „kouzlo“? V ekonomické soběstačnosti? V klimatu panujícím ve společnosti? A jsou-li v jiných zemích staří lidé vnímáni jinak než u nás, čím je to způsobeno?
Tento obraz je klamný. Ti staří a sebevědomí lidé, kteří k nám přijíždějí, jsou většinou turisté, tedy relativně bohatí a zdravotně dobře komponovaní lidé. Jinak by již na dovolenou do zahraničí nejezdili.
Pojem ageismus jako určitá averze vůči starým lidem vznikl na Západě také již před 5O lety. Tedy nedělejme si iluze o postavení starých lidí na západ od nás. Tu skupinu starých, která si stěžuje a žije relativně špatně, tu na dovolené u nás nepotkáváme.
O důchodcích se většinou mluví jako o určité homogenní skupině. „Potřeby seniorů, zařízení pro seniory…“ Každý starý člověk je ale přece úplně jiný. Jedna sedmdesátnice vypadá a cítí se jako stařenka, její vrstevnice je opálená od moře, líčí se a chodí na gymnastiku. Podle jakého klíče tedy ke starým lidem přistupovat? Co jim nabízet jako sociální naplnění?
Správně konstatujete, že taková generalizace, tedy zevšeobecňování a dávání starých lidí „do jednoho pytle“, je chybná. Doufám, že i moje přednášky a články přispívají k tomu, abychom již konečně přestali s tímto přístupem. Staří lidé jsou nejvíce rozrůzněnou věkovou skupinou. Mají za sebou velice odlišný život, generačně podmíněné zkušenosti, dobré i zlé, mají rozdílné vzdělání, zájmy a všechny je zahrnovat do jednotné kategorie dané jen věkem, to je omezený přístup. Vyskytuje se to, ale je to nesprávné zjednodušení. Představme si, že by někdo zahrnoval lidi všech profesí, inženýry, lékaře, učitele, údržbáře, číšníky i asfaltéry, lidi z města i venkova, chudé i bohaté, invalidní i sportovce jen do kategorie „dospělí“! U starých lidí to tak ale chybně děláme. Svědčí to o omezenosti toho, kdo to takto formuluje. Samozřejmě, ve sčítacích arších a vůbec ve statistice se toto vyskytuje. Braňme se tomu.
V jednom rozhovoru jste řekla, že každý člověk, bez ohledu na věk, by se měl snažit vypadat dobře. Jedním dechem ale prohlašujete, že nechat si odstranit vrásky je projevem nedospělosti. Kudy tedy vede hranice? Barvení vlasů je přijatelné, ale chirurgický zákrok už ne? Nebo je měřítkem spíš množství času a pozornosti, které člověk svému zevnějšku věnuje?
Nevím, zda jsem odpovídala jedním dechem, asi jsem se mezi tím i nadechla. Něco jiného je „údržba“ a něco jiného je nepřijetí věku, tedy naprosto samozřejmých změn. To ale platí i pro jiné věkové skupiny.
Napsal/a: Eva Jedelská
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)
Situaci současných seniorů bych asi nejlépe vyjádřila konstatováním svého tehdy pětasedmdesátiletého tatínka v době, kdy zemřela maminka jeho ženy. Do ted jsem byl já ten mladý, po kterém se doma chtělo, abych respektoval přání svých rodičů a později maminku mojí ženy. Nyní jsem zase příliš starý, abych se vyjadřoval k výchově vnoučat, protože ti přece žijí ve světě, kterému já už nerozumím.
Mně je přes šedesát let, mám skvělý pocit přeskočené generace. V mém mládí se po válce značně prosazovala poslušnost a disciplína. Když jsme bydleli u rodičů prostě jsme museli vzít na vědomí, že jsme vzbouřenci,
když něco chceme podle sebe. Přiznávám, že i moje děti jsou nevrlé z hluboce zažité dispiclíny v jaké jsme byli vychováni. A ztoho plynoucí
rozmrzelosti jaké nevídané volnosti se dostává našim vnoučatům . Nyní jsem už jen zvědavá jací lidé z nich vyrostou. Věřím, že báječní :)))
Článek mě osobně nepřinesl nic nového. Ke každému, tedy i senirovi přistupuju individuálně, nikdy by mě nenapadlo házet je do jednoho pytle.
K čemu se ale chci vyjádřit, je příspěvek paní Anonymní.
Nejsou všichni „mladí“ stejní, tak jako nejsou stejní všichni „starší“. Paní z internetu možná na svou matku křičela stejně, jako její matka křičela na svou matku. Modely chování se v rodině přenášejí. Mám kolem sebe jen lidi, kteří o svých rodičích či prarodičích či s nimi mluví slušně nebo přiměřeně situaci. Ono je těžké nezvýšit hlas ve chvíli, kdy vám matka tvrdí, že její způsob výchovy vašich dětí je ten správný a že si do toho nenechá od vás mluvit. (často se bojuje o bonbony, sledování televize, spaní, pití kofoly, ale taky o zvyšování hlasu ze strany babičky směrem k dítěti..) Nebo ve chvíli, kdy jste „na dně“ a matka kritizuje stav vaší domácnosti. Určitě si ráda vyslechnu radu, ale jen jednou. Pokud ji rodiče opakují při každém setkání, při každé příležitosti, je to naopak nevhodné chování k mé osobě. Zastávám názor říct, co si myslím, když je to třeba, ale slušnou formou.
Mám tři dospělé děti a pět vnoučat v rozmezí 20ti letý, nejmladší je 5ti letá. Souhlasím s tím, že tak jako je každý člověk jedinečný, když se narodí, rovněž je jedinečný, když zestárne. V jednání s rodiči,prarodiči a vůbec se staršími lidmi plošně postrádám úctu.
Je podle mne úplně jedno jaké prožili životy a čím byl nebo vzhledem k okolnostem nebyli. Již ten ton, který používají mladí, když se vyjadřují o svých rodičích (případně starších lidech) je urážlivý.
Zajímalo by mně, jestli si to uvědomují, když píší ty komentáře.
Nedávno jsem si psala na internetu s asi pětačtyřicetiletou ženou, která se vyjádřila, že křičení na vlastní matku považuje za docela normální – to se může-. Na druhé straně se však diví, že ji neuznávají její dnes dospělé děti. Ano, způsob života se mění, zrychluje, přichází novější a novější technika, ale člověk jako takový se nemění, jen odložil slušnost.