Prokrastinace: Zítra už určitě začnu

Dneska ještě půjdu do kina, ale zítra se už dám do práce. Kdo by se někdy nerozhodl podobně? Pokud si užijeme film a druhý den se opravdu začneme učit, psát žádost o grant nebo vyklízet sklep, je všechno v pořádku. Horší je, když úkoly a povinnosti odkládáme opakovaně a trpíme přitom výčitkami svědomí.

Podle pozornosti, která se chronickému odkládání úkolů – prokrastinaci – v současné době věnuje, by se mohlo zdát, že se jedná o nový fenomén. V určité míře je ale nejspíš staré jako lidstvo samo, ostatně varování před liknavostí při plnění úkolů můžeme vystopovat už u Cicera a přísloví typu „Co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek“ dokládá, že ani našim předkům nebylo tak úplně cizí. Dnes ovšem ztratilo punc individuálního lenošení a stává se společenským problémem. Důvodů je hned několik.

Především prokrastinujících v posledních letech přibývá – podle Pierse Steela z Univerzity v Calgary procento lidí, kteří přiznávají problémy s odkládáním úkolů, vzrostlo mezi lety 1978 a 2002 čtyřikrát, výzkumy mezi vysokoškolskými studenty v anglofonních zemích ukazují 20%–50% četnost výskytu prokrastinace, k podobným číslům došli i Gabrhelík (2004) a Sliviaková (2007), kteří se touto problematikou zabývají v Česku. Mnoha prokrastinujícím subjektivně přináší opakované odkládání úkolů nepříjemné pocity a negativní emoce (výčitky, strach ze selhání, z nesplnění očekávání, vztek na sebe sama), které mohou vést ke snížení sebevědomí, k depresím, posilovat vyhýbavé tendence v řešení problémů atd.

Výrazné rozšíření prokrastinace způsobuje i problémy společenské a ekonomické. V případě vysokoškoláků se například protahuje doba vzdělávání, což zvyšuje náklady na studujícího jedince. Nejde ovšem jen o studium či zaměstnání. V USA vyčíslili ztráty spojené s tím, že lidé odkládají splnění své daňové povinnosti, a David Laibson, ekonom z Harvardu, zase mluví o tom, že američtí pracující přicházejí zbytečně o spoustu peněz, protože nejsou schopni přimět se k podpisu smlouvy týkající se vlastního důchodového zabezpečení a odkládají dobu, odkdy začnou platit příspěvky na vlastní stáří.

Problém, nebo mentální hygiena?

Nárůst prokrastinujících v posledních letech může podle psychologa Jiřího Šípka souviset i se současným poněkud hektickým životním stylem a s celkovým zaměřením na výkon. Úkolů, které má jedinec zvládnout, v některých profesích objektivně přibývá. (Kde jsou ty časy, kdy úředník zaslal zprávu poštou – než k němu došla stejnou cestou odpověď, mohl v klidu řešit jiné úkoly. Dnes dostane vyjádření s dalšími úkoly mailem během několika hodin.) „Člověk vychovaný k odpovědnosti považuje plnění povinností a stíhání všech úkolů za normu. Pokud tempu nestačí, vnímá to jako problém,“ říká psycholog Šípek.

Někteří autoři rozlišují mezi prokrastinací situační a chronickou, přičemž ta první ještě zdaleka nemusí znamenat problém. Prostě v situaci, kdy toho má člověk moc, cíleně vypne. „Změní se v buldozer a úkoly před sebou jen tak hrne. Nic neřeší, určitou dobu na ně kašle, psychika si prostě bere dovolenou,“ říká Jiří Šípek a dodává, že takovéhle krátkodobé odložení úkolů mívá v podstatě funkci mentální hygieny.

Ona duševní dovolená ovšem nemusí být nutně spojená s nicneděláním. „Spousta lidí utíká od činností, které je vyčerpávají, k jiným – jdou si zaplavat, malují obraz, udělají si výlet,“ dodává psycholožka Markéta Niederlová. Náhradní činnost bývá zábavnější, atraktivnější – a někdy dokonce může přinést zajímavé výsledky. „Linus Torvald potřeboval osm let, aby ukončil své studium informatiky, protože souběžně vytvářel svůj operační systém Linux, a Robert Schumann, namísto, aby se věnoval studiu práv, hrál na klavír,“ uvádějí autorky Passig a Lobo v knize Odložím to na zítra.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 3/20

Napsal/a: Daniela Kramulová