Pochopit Romy

Romské rodiny jsem začala navštěvovat jako sociální pracovnice, aniž bych o nich v té době něco věděla. Proto dobře chápu překvapení i nejistotu většinové společnosti při prvním kontaktu s romským světem.

Přicházím, jak je pravidelně domluveno. Mám za úkol pomoci s přípravou syna-prvňáčka do školy. Rodina se dívá na video ze „setkání“ s evangelickým romským farářem, které Romové mívají jednou týdně. Zpívají na nich písně s náboženskou tematikou a poslouchají čtení Bible. Rodiče mne zvou, abych se dívala s nimi. Písně jsou plné emocí, lidé pláčou. Po chvíli začínám přemýšlet, jak neurazit a zároveň syna přimět ke splnění úkolů. Zvuky z videa nelze překřičet, rodiče upínají uslzené oči na obrazovku a na moje prosby, zda by nešlo ztlumit, nereagují. Synáček se asi dobře baví a raduje se z možnosti, jak nedělat úkoly. Když je chvíli trocha klidu, ptá se: „A Hanko, věříš v Boha? A proč?“

Ani romsky, ani česky

Když jsem se s Romy začínala stýkat, musela jsem si jako mladá žena získat důvěru nejstarší ženy rodiny a při předávání důležitých informací nevynechat muže jako hlavu rodiny.

Rodina se mnou chtěla mnohdy sdílet více než jen problémy a záležitosti se školou. Rádi si popovídali například o „jejich“ jídlech, vztahu k Bohu nebo místu, odkud se přistěhovali. Některé rodiny ke mně brzy přistupovaly víc jako k přítelkyni než sociální pracovnici. Ale vznikly i konflikty, které jsem si většinou způsobila sama neznalostí zvyků Romů.

Mnoho rodin stále udržuje kulturní a jazyková specifika. Bohužel o romské minulosti, řemeslech, kočování a pohádkách už současní Romové vědí málo. Pouze tři rodiny na Vsetínsku mluví správným českým jazykem. Jen málo Romů však zároveň ovládá původní romštinu. Většina používá jako dorozumívací prostředek tzv. etnolekt, což je směsice romštiny, slovenštiny a češtiny. Chudý kód bez gramatických pravidel Romům dostačuje, jelikož témata hovoru široce nerozvádějí. Je pro ně mnohem důležitější neverbální komunikace. Např. z řeči těla, mimiky či tónu hlasu poznají, jestli, to, co říkáme, souhlasí s tím, co si o nich myslíme. Špatná znalost češtiny ovšem velmi komplikuje dětem jejich úspěšnost ve škole. Když tam nastupují, nerozumějí, co jim paní učitelka vysvětluje.

Chceš – můžeš, nechceš – nemusíš

Obrovská láska k dětem, rozdělení rolí v rodině a žití tady a teď. Často jsem přemýšlela, jestli jsou romské děti šťastnější. Je to srovnávání nesrovnatelného.

Romské děti jsou vychovávány velmi volně, je o ně delší dobu pečováno matkou a nejstarší dcerou, nikdo po nich nechce samostatné rozhodování ani pobývání mimo rodinu. Jenže ve škole učitelé po dítěti požadují samostatnost, schopnost se vyjádřit, opustit rodinu na delší dobu. V tu chvíli bývá dítě vystaveno posměchu, že neumí, co je pro ostatní děti přirozené. Jedna kolegyně porovnání naší a romské výchovy hezky shrnula: „My děti tlačíme před sebou: To dokážeš, naučíš se, zvládneš, musíš, běž si koupit, popros paní. Romové své děti netlačí: Chceš – můžeš, nechceš – nemusíš.“ Pro Romy jsou děti důležité. Pokud se muži a ženě nedaří mít potomka, jejich vztah rychle končí.

Každý má svou roli

Důležitou úlohu v životě Romů hraje jasná dělba rolí. Většinou se žena stará o chod domácnosti a muž o zabezpečení rodiny. Role otců ale bohužel upadá. Nedaří se jim často najít práci, jelikož Romové u zaměstnavatelů ztratili důvěru a často nemají potřebnou kvalifikaci. Matce musí pomáhat nejstarší dcera, popř. snacha, které tchyně předává tu nejtěžší práci. Naopak synové nemusejí v domácnosti pracovat vůbec a pokud má rodina prostředky, podporuje jejich vlohy. První dítě se rodí ženám v komunitě, kde jsem pracovala, mezi 16. a 18. rokem (o své sourozence se dívky starají již v první třídě). Péči o první dítě přeberou většinou zkušené matky dcer.