Kolik vlastně sneseme?

Pětapadesátiletý Vilém, stavební inženýr, vždy silně lpěl na tradicích. Už svým původem patří do světa tradičních hodnot. V jeho životě se to projevuje nejen různými čestnými funkcemi a jinými aktivitami ve spolkovém a politickém životě, ale i v jeho rodinném životě. Pro Viléma je samozřejmostí, že manželka Ema – dnes je jí čtyřiačtyřicet let – má být doma a starat se o děti…

Sám koneckonců vydělává dost, aby mohl rodině poskytnout vše, co potřebuje. Ema se po prvotních problémech přizpůsobila – musela se pro rodinu vzdát i práce, která ji bavila a zajímala.

V prvních letech se zdálo, že se do role matky dokonale vpravila. Nikdo však nevěděl, že jsou chvíle, kdy se tajně užírá svými ztracenými šancemi. Když její dva synové povyrostli, křehký stav jakési spokojenosti se začal měnit k horšímu. Ema si začala připadat nevyužitá. Vždyť zajistit manželovi a dvěma dětem domov by zvládla, i kdyby měla zaměstnání. Tak aspoň zněly její chatrné argumenty.

Síla je trumf

Z finančního hlediska nemá Ema zapotřebí pracovat. Chtěla by však prokázat své schopnosti a získat sebepotvrzení v jiné oblasti, než je její mateřská role. Co je na tom dnes, v 21. století, nepochopitelného? Ale Vilém je rozhodně proti. Nějaká ta účetní práce, kterou jí párkrát přinesl z kanceláře, když tolik naléhala, se nedá srovnávat se samostatným profesním životem! Jenže pro Viléma je celá záležitost otázkou cti: má jednou provždy dané představy, v nichž mají on i jeho žena jednoznačně vymezené a stanovené místo. A když se jednou k něčemu rozhodl, nikdo ho v jeho rozhodnutí nezvrátí. V jeho obrazu světa mají nejvyšší hodnotu výdrž, pevnost, disciplína a skromnost. Hlavní je pro něj dostát slovu – cokoli jednou začal, musí dovést k dobrému konci. Tyto vlastnosti jsou samy o sobě dobré – ovšem jen dokud jde všechno hladce podle jeho představ a hodnot, dokud se nestane něco, co zasadí jeho hodnotovému světu tvrdou ránu a nemilosrdně rozčeří hladinu zdánlivě harmonického života.

Šok a změna

Začalo to tak, jak to začíná poměrně často – rutinním každoročním vyšetřením na rakovinu. Toho odpoledne se Ema chystala odjet ke svému lékaři a potom si vyjet se starším synem do města na nákup. Od lékaře se však vrátila brzy, byla náhle velmi bledá a sotva mluvila. Byla zjevně ve stavu šoku. Dokonce i Vilém, který nesnášel už jen pouhé slovo „nemoc“, pocítil, že se stalo něco neblahého. Ale jako vždycky, i v této chvíli se pokoušel s úzkostmi vyrovnat osvědčeným způsobem. Okamžitě prohlásil, že to je přece věc vůle a že každý problém se dá vyřešit nebo překonat. Nakonec prý to jistě nebude tak hrozné. Když jeho řeči nepomohly, bezmocně ji poplácal po zádech se slovy: „Uvidíš, to bude zase dobré!“ V nitru však i Vilém pocítil strašlivou úzkost, kterou honem potlačil, jak byl zvyklý. Přesně v duchu Christiana Morgensterna: …že nemá být to, co být nesmí. Jeho žena – a těžce nemocná? To přece nemůže být pravda! Jak by potom mohlo všechno fungovat jako dřív?

Dosud tu Ema byla výlučně pro rodinu. Vilém to považoval za naprosto samozřejmé, což mu nemůžeme vyčítat. Nikdo nepočítá trvale s nejhorším scénářem a už vůbec ne se zásadními změnami. Dokud vše dobře funguje, obvykle se neptáme a nezkoumáme to. Je to nejen zvyklost, ve které se nám líbí, je to i životní nutnost. Ema příliš neprotestovala, když zjistila, že manžel je stále proti tomu, aby se zajímala i o něco jiného něž jen o domácnost. Velký dům, nádherná zahrada, školní úkoly dětí a pozornost vůči manželovi – to všechno dostalo přednost před její „seberealizací“. Dlouhá léta byla Ema tichá a smířená – taková, jakou ji miloval. Jen se možná trochu stáhla do své vlastní samoty, dost četla a občas až příliš přemýšlela.

Zásadní změny

Každý, komu vážně onemocní partner, každá rodina, do které vstoupí choroba jednoho z jejích členů, pozná na vlastní kůži, jak podstatně se od okamžiku stanovení diagnózy změní život postiženého i jeho blízkých. Přes veškerou nepředstíranou účast, kterou projevují přátelé a známí, ba možná i lidé na ulici, si sotvakdo z nich dokáže představit, že by se mu stalo totéž. Samotnému postiženému připadá náhle sotva pochopitelné, jak bezstarostně a šťastně si dříve vlastně žil, navzdory všem potížím. Dokonce zjišťuje, že se mu v jeho zoufalství stýská po někdejší krásné nejistotě. Zpočátku reagovala Ema klidně, ale jakmile opadl šok, dostavila se obrovská panika. Najednou měla strašný strach ze smrti, ale neodvažovala se ho verbálně vyjádřit. Vždyť Vilém by řeči na toto téma okamžitě odmítl poslouchat. Rozumí se, že chtěl stát při své manželce a pomáhat jí. Ale při nejlepší vůli nebylo v jeho silách zabývat se intenzivně nebezpečím, které Emě hrozí. Nicméně právě teď pochopil, jak velice svou ženu potřebuje. Vždyť ona je vlastním těžištěm jeho života! Jen ona mu dává sílu do práce a politických aktivit. To ona mu zajišťuje nutnou vyváženost tím, že poskytuje klidný protipól všem těm jeho přesčasovým hodinám, projektům a funkcím ve spolcích.

Potřeby

Pozorný čtenář si už jistě všiml, že Ema celá dlouhá léta v podstatě jen uspokojovala potřeby druhých, zatímco své vlastní si netroufala ani vyjádřit, natož prosadit. Postupem času si začala stále silněji připadat ne jako osoba a člověk, ale jako pouhé kolečko v dobře promazaném soukolí. Může to znít prozaicky, ale přesně tak se Ema cítila. Kvůli svému muži byla svolná provázet ho na stranické sjezdy, i když se jí vůbec nechtělo. Koneckonců od ní mimo jiné očekával, že ho bude veřejně reprezentovat – už proto, že při veřejných příležitostech měla velké osobní kouzlo. Nemohla odmítat ani pozvání od jeho obchodních partnerů, jestliže ho nechtěla urazit. Příšerně se na takových večírcích nudila, ale neodmlouvala. Nebo snad měla říci, že to prostě není svět pro ni?

Napsal/a: Kallwass Angelika