Největší úzkost u řidičů vyvolávají křižovatky, tunely, dálnice, mosty a úzká místa mezi kamiony. Kognitivně-behaviorální terapie zde účinně pomáhá zvládat i silné strachy…
Od té doby však paní Marie odmítala automobil řídit. Teprve po několika letech se Janovi podařilo svoji ženu přesvědčit, aby znovu sedla za volant. Následovaly dvě frustrující cvičné jízdy, při kterých jí Jan udílel netrpělivě a nervózním tónem rady ze sedadla spolujezdce. Po této negativní zkušenosti se paní Marie svěřila s problémem svému známému psychologovi. Ten ji pozvolna zbavoval strachu tím, že o tomto strachu hovořil a doprovázel ji na krátké jízdy automobilem (prováděl systematickou desenzibilizaci). Pomalu si zvykala na silniční provoz, odvažovala se v doprovodu ke stále delším jízdám i v hustším provozu. Konečně dostala odvahu a řídila sama. Byla sice rozrušená, ale strach byl překonán. S manželem se dohodli na koupi malého ojetého automobilu a pak se již dále účastnila silničního provozu jako řidička.
Most hrůzy
Výzkum strachu prováděl u řidičů například Borwin Bandelow (2004), který zjistil, že strach jezdit automobilem mají mnozí agorafobici. Obávají se především takových situací, ve kterých se proud vozidel zastavuje, jako například při zácpách nebo na křižovatkách, zejména světelných. Mají strach i z úzkého prostoru mezi dvěma nákladními vozidly při jízdě na dálnici. Bandelow ovšem považuje za nepravděpodobné, že řidič při panickém záchvatu strachu způsobí dopravní nehodu. Člověk během panického záchvatu totiž podle něj vykazuje zvýšenou pozornost a také v tomto stavu obvykle zastaví.
Strachy v silničním provozu vznikají často tehdy, když prudce ubývají schopnosti a dovednosti vlastní nebo jiných účastníků silničního provozu. Příčiny bývají rozmanité: například věkem podmíněný úbytek výkonnosti či připravenosti nést riziko, zvýšený stres, všeobecná nedůvěra vůči druhým, zkreslené vnímání sebe a svých schopností… Strachem mohou být také trápeni spolujezdci: například když jsou zvyklí řídit vozidlo výhradně sami.
Strach může způsob jízdy a chování řidiče při jízdě značně ovlivnit. Může vést k panice za volantem, k zapocení se a k dalším fyziologickým projevům. Může vést k tomu, že takový řidič jede rychlostí 60 km/h v prostředním nebo pravém pruhu dálnice a svým strachem a stylem jízdy značně ohrožuje sebe i druhé účastníky silničního provozu.
Tito řidiči nemusejí být v podstatě bázliví nebo labilní lidé. Mohou být mladí, úspěšní, dynamičtí a zdraví, ´stojící oběma nohama na zemi´. Při nastoupení do automobilu nebo při jízdě po dálnici se však začnou potit. To nemívá se zdravotním stavem mnoho společného a také to nemusí být chronické. Může k tomu dojít třeba jen jednou a druhý den se to již neobjeví.
Würzburský psycholog Georg Alpers spolu se svými kolegy z USA zjistil, jak se u osob, které měly strach při řízení automobilu, měnila koncentrace stresového hormonu kortizolu. Ten je vedle adrenalinu klasickým stresovým hormonem a připravuje tělo k rychlému uvolnění energie, aby se člověk dostal do bezpečí (ubránil se, unikl).
V lékařských výzkumech je dobře zdokumentováno, jak se u zdravých osob mění hladina kortizolu v závislosti na stresových situacích. Pokud je nám známo, u pacientů trpících strachem tyto změny dosud nebyly blíže zkoumány.
Alpersova studie (2004) ukázala, že u řidiček, které mají problémy s atakami strachu, neexistovala žádná chronická hormonální porucha. Ve dnech, kdy tyto osoby nemusely řídit automobil, byla hladina kortizolu stejná jako u kontrolní skupiny řidiček. Teprve při nástupu stresové situace se zvýšila, zůstala pak nejprve vysoká a v průběhu jízdy automobilem se zase výrazně snížila. Obzvláště nápadné bylo, že hladina hormonu byla již hodinu před jízdou zvýšena. Výzkumník zde mluví o ´předvídaném strachu´, který se projevil také v tělesných reakcích.
Mnoho řidičů, kteří těmito strachy trpí, se s nimi dokáže nějak vyrovnat. Možná by to ale měli jednodušší, kdyby věděli, že existuje profesionální pomoc. Například v Německu nebo Rakousku jsou řidičům nabízeny semináře vedené dopravními psychology, nebo psychology, kteří působí jako učitelé autoškol. Ti pak nabízejí takzvané semináře pro bázlivé. V našich podmínkách řidičům mohou pomoci dopravní nebo i kliničtí psychologové.
Jak nad strachem zvítězit
Jak je zřejmé z výše uvedeného příkladu ze života, jde prakticky o použití postupů kognitivně behaviorální terapie. Je nutné pochopit konkrétní příčiny strachu, poznat jejich význam a souvislosti. To je důležité proto, že takový řidič (klient) se pak stane odborníkem na svoji vlastní problematiku a později přesně ví, jak se má při objevení strachu zachovat. Pečlivou analýzou problémů a objasněním příčin se může vlastní překonání strachu zvládat mnohem úspěšněji. V této souvislosti je třeba zjistit osobní cíle klienta a s jejich pomocí najít cesty ke zlepšení stavu. Účelem je zde ujasnění perspektiv a nalezení cest k tomu, aby je klient v každodenním životě uskutečňoval.
Nejlepší cestou je posílit schopnost klienta pomoci si sám. Proto je třeba zaměřit se na boj s příčinami strachu. Osobní náchylnost k reagování strachem se obvykle sníží zlepšením tělesného stavu, zdokonalením zvládání stresu, objektivním sebehodnocením a vnímáním sebe. Pomáhat zde může sport, relaxace, někdy také změny okolního prostředí a vlivů působících na klienta. Nejúčinnější pro lepší zvládání stresu i vnímání sebe je určitě kognitivní terapie, při které dochází k poznání a ke změnám automaticky se vynořujících myšlenek a nepříznivého sebehodnocení.
Typické spouštěče reakcí strachu spočívají většinou v minulosti, a proto mohou být dodatečně měněny. Někdy je třeba se zaměřit i na další faktory, jako jsou denní stres z pracovního zatížení, či konflikty v rodině, které se mohou na vyvolávání strachu za volantem podílet. Například efektivní výcvik řešení problémů umožní lepší vyrovnání se s mezilidskými konflikty. Způsob, jakým vnímáme stres a hodnotíme ho, má rozhodující vliv na to, jak se tento stres projeví na našem zdravotním stavu.
Terapií musejí být narušovány bludné kruhy strachu, které jsou jeho důležitými přetrvávajícími příčinami a musejí být kognitivní terapií zvládnuty. Toto bývají vlastní překážky bránící klientovi, aby své problémy se strachem překonal vlastní silou.
Používanou metodou léčby je terapie konfrontací. Postupy, jako je vyhnutí se nebo řešení útěkem (klient neřídí automobil), je možné konkrétní situaci úspěšně zvládnout, ale jde jen o řešení krátkodobé. Dlouhodobé vyhýbání se řízení vozidla vede k tomu, že se strach z řízení udržuje.
Pokud se však klient situaci vyvolávající strach nevyhne, stane se to, že se strach a s ním spojené tělesné symptomy nejprve zesílí, také myšlenky na nehodu budou intenzivnější a může dojít až k panice. Potom však strach odezní se všemi průvodními jevy. Klient tedy v konkrétní situaci zůstal a uklidnil se, aniž by strach vědomě potlačoval. Tak pomalu dochází k vypracování návyku na řízení beze strachu. Při prvních cvičeních za volantem (nejlépe s terapeutem) bude ještě strach aktivován, avšak paměť na nepříznivé tělesné a duševní reakce se rychle oslabí, pokud klient upustí od únikového jednání a strach zvládne. Reakce pak budou stále slabší, tedy pomocí opakovaných cvičení se podaří strach ze situace zcela odstranit a tělo pak již nereaguje automaticky nástupem strachu na situace, které byly dříve vnímány jako ohrožující.
Právě intenzivní cvičení vyžadují pečlivý terapeutický doprovod a dostatek času, aby se dosáhlo trvalého návyku. Opakováním se pak úspěšně odstraní strach ze strachu. Terapie také musí probíhat v realitě nebo v podmínkách blízkých realitě.
Léčba strachů behaviorálně terapeutickými konfrontačními a kognitivními postupy je pokládána za velmi úspěšnou. Průměrně 80 % klientů tak bývá zbaveno svých potíží trvale.
Jedná se o ukázku z časopisu Psychologie Dnes, vydává Portál
Napsal/a: redakce (Jarmila)
