Už v mateřském těle je dítě aktivní bytost. Pohybuje se, cucá si prsty a poslouchá, co se děje v jeho okolí. Už v této fázi života shromažďuje mnoho dojmů a zkušeností. Zvuk, který převládá v jeho světě, je rytmický tlukot matčina srdce.
První rok života je pro vývoj dítěte mimořádně důležitý. S narozením začíná adaptační proces na život mimo matčino tělo, který pro dítě často není jednoduchý a který můžeme jemně podporovat.
Novorozenci se učí správně dýchat, regulovat svou tělesnou teplotu, živit se sáním a polykáním, aniž by se zakuckali. Tento úkol mnohé děti zpočátku přetěžuje. Jsou vznětlivé, rychle se iritují, nemohou se samy uklidnit nebo se nechat od druhých utěšit. Také na zvuky reagují kojenci rozdílně. Adaptace vyžaduje i tělesné výkony, jako například reagovat na své pohybové vzorce jinými pohyby, takže umí například najít střed svého těla. S přibývajícím věkem se dítě učí postupnému zdokonalování vědomého ovládání těla a potřebuje méně vyrovnávacích pohybů, aby se dostalo do jisté pozice. Získává schopnosti vnímání a schopnost vytvářet a udržovat vztahy k druhým lidem.
Byl jsem při narození Tomáše a velmi na mě zapůsobil okamžik narození a ten malý člověk, který spatřil světlo světa. To je tedy můj syn. Vedle obrovské radosti se u mě však dostavil i strach, jestli je zdravý a jestli se bude normálně vyvíjet.
(Milan, 31 let, sociolog)
Tyto otázky si kladou mnozí rodiče už před narozením dítěte. Každá návštěva prenatální poradny vyvolává úzkostné očekávání, které zmizí teprve tehdy, kdy lékař ukončí prohlídku a konstatuje: všechno v pořádku.
Něco podobného prožíváme po narození: je všechno jak má být, je dostatečně velký a těžký? Důležité je, aby porodní asistentky, sestry a lékaři prohlásili dítě za „normální“. Pak k němu můžeme obrátit všechnu naši pozornost a těšit se na něj.
Tak to pokračuje během 1. roku života. Při každé návštěvě pediatra je naše přirozená pýcha na dítě utlumena, zatímco si lékař ověřuje, zda dítě umí vše, co by ve svém věku mělo zvládnout.
Nejdříve jsou to druzí – lékaři, matky, tety – kdo určuje, zda naše dítě odpovídá věkové normě. Často nás jejich soudy iritují a zanechají v nás pocit bezmocnosti a vzdoru. Nám se dítě líbí takové, jaké je, my ho takové máme rádi – ale možná je naše hodnocení chybné.
Hustá síť kontrol má své výhody i nevýhody: vymezuje hranice a zároveň nás lapá. Odhaluje poruchy, které by se možná v prvních měsících života mohly s vynaložením poměrně malého úsilí terapeuticky ovlivnit (nesnášenlivost Rh-faktoru, metabolické poruchy, špatná stavba skeletu) a zamezuje tím těžkým vývojovým poruchám. Také problémy, které se projeví před, během či krátce po porodu (například nedostatek kyslíku, poruchy v integraci smyslových vjemů a pohybovém vývoji) lze včasným rozpoznáním a přiměřenou a citlivou pomocí účinně ovlivnit. Pokud mozek dítěte ještě roste (především v 1. roce života a dále do 5 let věku), lze do běžného života dítěte a jeho rodiny začlenit cílená opatření. Přispívají také k tomu, aby rodiče své dítě vnímali uvolněněji a mohli si ho užívat. Dítě se učí mobilizovat své vlastní síly a silné stránky, aby vyrovnalo eventuální nedostatek a získalo pozitivní hodnocení sebe sama a svých schopností.
Negativně působí síť kontrol tam, kde rodiče neustále těkají pohledem mezi vývojovými normami a dítětem a jediným měřítkem zdraví není dítě samotné, nýbrž vývojové tabulky. To způsobuje tlak a strach a vede k tomu, že rodiče neustále vyhledávají nové experty a knihy – rádce, kteří v konečném důsledku zavedou pozorování našeho dítěte do slepé uličky, protože jsme se odnaučili vnímat ho v jeho jedinečnosti.
Není vůbec jednoduché najít zlatou střední cestu mezi „však to se všechno časem spraví“ a neustálou kontrolou výkonů.
Napsal/a: Liesel Polinski
