Metody měření bolesti

I bolest je možné měřit.
Bolest je zážitek, který se přihlásí sám. Vytrhne nás z běžného dění. Různou intenzitou zasahuje naši mysl, hlásí se o naši pozornost, upozorňuje nás na něco důležitého…

Ideální by bylo, kdyby vždy, když se v našem těle děje něco nepříznivého, nás na to bolest upozornila, ještě lépe pak svou intenzitou pomohla i rozlišit závažnost tohoto dění. Bohužel tomu tak vždy není. Často se setkáváme se situacemi, kdy se patologický proces v organismu již rozběhl, ale bolest se ještě nedostavila. Někdy nás něco bolí a poškození je malé či žádné. Někdy nás bolí něco, co vůbec neexistuje, jako je tomu u bolestí fantomových. Setkáváme se také s lidmi, kteří jsou citlivější na vnímání bolesti a již při malém poranění reagují nepřiměřeně, a naopak i s těmi, kteří svou bolest přehlížejí a bagatelizují.
Při pocitu bolesti obvykle víme, kde nás to bolí. Lokalizujeme většinou přesně místo nebo oblast zasažení. Například když se řízneme do prstu, pociťujeme bolest přímo v místě poranění. Jindy nás bolí třeba břicho a my nejsme schopni ukázat přesné místo. Stejné je to i u bolesti zubů: někdy víme, který zub nás konkrétně trápí, jindy nerozlišíme, zda jde o čtyřku nebo pětku vpravo dole.
Když nás něco bolí, jsme většinou schopni říci, jak moc to bolí. Ale když nás něco bolí stále, nemusí být pociťovaná intenzita stejná. Ráno může být silnější, dopoledne ustupuje a večer se zase vrací. Po podání obkladu nebo analgetika zaznamenáváme její zmírnění či odeznění. Často jsme také schopni bolest popsat. Zda píchá, pálí, tlačí, svírá, řeže. Zda je bolest křečovitá, ostrá, bodavá.
Je důležité, abychom si zapamatovali, že bolest je vždy subjektivní. To znamená, že nikdo nám ji nemůže popsat lépe než sám postižený. Chybná je domněnka, že pozorovatel (ať je jím manžel, manželka, zdravotní sestra či lékař) se může snadno a přesně dozvědět, jak pacientovi je, jak ho to bolí (Křivohlavý, 1992). Zdravotní sestra například řekne, že „to nebolí“, ale pacient odpovídá „mě to bolelo“. Lékař tvrdí: „to vás přece nemůže bolet“, pacienta to však „bolí a pořádně“. Kde je pravda? Platí jednoznačná zásada: věřme našim pacientům.
Bolest sdělujeme verbálně (hlasem, slovy) a neverbálně (mimikou, gesty, činy). Při neverbální komunikaci se bolest nejvíce zračí v naší mimice. Výrazem obličeje sdělujeme naše emoce. Můžeme v něm vidět smutek, strach, překvapení, potěšení atd. V očích můžeme odečítat i bolest. Dotkne-li se lékař bolavého místa, pacient obvykle přivírá oči. Panenky jeho očí se zužují a pohled je zaměřen do jednoho místa (tzv. terče) a neuhýbá. Zuby jsou většinou zaťaty, svaly kolem úst jsou sevřené. Intenzita naší bolesti se též zračí v mimických svalech, úšklebku a v zúžení nosních chřípí.
Dalším neverbálním projevem jsou gesta a činy. Je logické, že se vyhýbáme kontaktu s bolestivým místem, šetříme ho. Když nás třeba bolí záda, naše chůze je pomalejší, strnulá, ohýbáme se pomocí dřepu, když si sedáme, opatrně hledáme polohu, vyhýbáme se zvedání předmětů a jiným činnostem, které běžně provádíme.
Neverbálním sdělením může být i způsob mluvy (paralingvistika) či dotek (haptika).

Napsal/a: Laura Janáčková