Tajemství dějů, jež se odehrávají v noci za zavřenými víčky, fascinovalo lidi odjakživa. Neurologové a psychologové provedli množství experimentů, vymysleli řadu teorií. Rozlousknutí tvrdého oříšku snění sice zůstává stále snem, přesto se jej však podařilo naťuknout a snad i pootevřít…
Je zřejmé, že člověk musí spát. Ale musí také snít? Spánková fáze rychlých pohybů očí, REM, v níž zpravidla probíhá snění, se stala středem zájmu vědeckého bádání. Jako první se pokusil přijít tomu na kloub Dr. William Dement už v roce 1960. Učinil experiment se dvěma skupinami dobrovolníků. Jedny probouzel pokaždé, když se na EEG objevil počátek REM fáze, druhé jen výhradně v NREM. U pokusných osob buzených v hlavní snové periodě docházelo postupně k výrazně intenzivnějšímu a častějšímu snění, až po deseti nocích nebylo možné v pokusu pokračovat, protože se ukázalo, že pokusné osoby upadají do REM fáze neustále. Vše nasvědčovalo tomu, že člověk musí dohnat to, o co byl během předcházejících nocí ochuzen, že má potřebu „odsnít“ své sny. Během experimentu se rovněž ukázalo, že u lidí takto rušených dochází již po několika dnech ke kolísání nálady, pozornosti a soustředění. Zvyšující se úzkost a napětí vedly u některých testovaných až k agresivitě. Druhá skupina, buzená v NREM, tedy v době, kdy spáč prakticky nemá žádné sny (alespoň ne ve srovnatelné kvalitě s REM fází), nevykazovala překvapivě žádné změny v náladě. Zkoumaní dobrovolníci se chovali zcela normálně, což byl důkaz toho, že změna nálady není způsobena jen pouhým buzením, tedy nevyspalostí. Vědec tak došel k závěru, že dlouhodobá snová abstinence může vést k vážným poruchám osobnosti. Podobné pokusy na psech a kočkách ukázaly, že odpírání spánku končí po asi patnácti dnech smrtí.
Nejhlubší smysl mají zmatené sny
Lidé od pradávna tušili, že sny mají svůj význam, ale teprve Sigmund Freud se jimi začal opravdu seriózně zabývat. Freud považoval sny za královskou cestu do nevědomé mysli. Věřil, že plní funkci strážce našeho spánku a že jejich nejdůležitějším úkolem je vyplnit nevědomá přání, která by mohla snícího ve spánku rušit. Tento předpoklad paradoxně nevyvracejí ani sny úzkostné. Freudova teorie totiž počítá se dvěma psychickými pochody, které se podílejí na tvorbě snu. Jeden tvoří naprosto korektní snové myšlenky, které mají stejnou hodnotu jako normální myšlení, druhý s nimi nakládá krajně podivným způsobem, čehož následkem vzniká přetvořený, zkreslený snový obraz, ve kterém se nám sen zjevuje. Proč však sen takto pracuje, proč najednou přání zahaluje? Podle Freuda je to proto, že každý z nás má i taková přání, za která by se styděl, proti kterým by se postavil náš cenzor – vědomá kontrola, morálka a etika, která by vzbudila naše kritické JÁ. Proto mívá sen pravděpodobně nejhlubší smysl právě tam, kde se zdá nejzmatenější.
Freud předpokládal, že sny nám umožňují nově zpracovat konfliktní materiál našeho života, a rozhodl se toho využít k terapii. Při své práci si všiml, jak se sny vynořují náhle a nečekaně, třeba uprostřed dne, když narazíme na něco, co nám sen i jen vzdáleně připomene. Odhalil tak, že mozek pracuje na základě velmi osobních asociací, tedy pomocí spojování souvislostí, jejichž symbolika a důležitost je u každého jiná. Každý snový motiv nebo symbol, který se vynoří, je potřeba vztáhnout ke vzpomínkám, k životní a rodinné historii a k aktuální situaci snícího. To znamená, že stejný sen může mít pro jednoho člověka zcela jiný význam než pro druhého. A to je i důvod, proč nemohou fungovat klasické snáře, ačkoli mají svou hodnotu založenou na lidových moudrech a pozorováních. Můžeme je brát nejvýše jako impuls k volné asociaci. Z těchto důvodů kladl tento mimořádně nadaný analytik důraz na volnou asociaci a podněcoval své pacienty k intenzivnímu proudění nápadů a myšlenek k obsahu snu. A zdá se, že to funguje! Je vskutku logické, že výplod našeho mozku může vysvětlit nejlépe zase jen náš mozek sám. Freud navíc vypozoroval, že pokud se podaří přijít na skutečný význam snu, nastane u nás zcela jasný pocit uspokojení a tzv. aha zážitek.
Sen na pokračování
Freud věnoval rovněž pozornost zarážející schopnosti snu brilantně reagovat na naše denní prožitky nebo na vzruchy, které bezprostředně vnímáme ve spánku. Tělesné pocity – je nám zima, máme žízeň, brní nás přeleželá ruka… bývají běžně zakomponovány do snu tak, aby snění mohlo pokračovat ve svém hlavním tématu. V případě, že je vám zima, promítne vám třeba vyhřátou pláž, při žízni pohádkově čistý potok nebo protivný zvonek budíku promění v sirénu policejního auta, kterým právě unikáte padouchovi. Mezi tzv. typické sny patří sny o nahotě na veřejnosti, o neúspěšně složené zkoušce, o smrti blízkého, o létání, vypadávání zubů nebo neprostupnosti vzduchu, který nám brání v útěku.
Jedná se o ukázku z časopisu Psychologie Dnes, vydává Portál
Napsal/a: Eva Kubová
