Když si mozek usmyslí, že tělo nemá hlad…

Rubrika: Tipy pro zdraví

754302_hips_dont_liePsychiatrie jako medicínský obor mně vždycky coby medičce připadala taková „atypická“ a „nemedicínská“. Ono se vlastně při studiu medicíny „západním“ způsobem ani není co divit – probírají se veškeré tělesné duhy a neduhy a pro „duši“ je vyčleněn specielní obor…

Jako by duše byla jedním z mnoha systémů, které můžeme v těle najít (systém nervový, oběhový, dýchací, duše, oční…) a podle nichž se většinou vyčleňují medicínské obory.
Duševní choroby, které si člověk nemůže nijak zhmotnit, ať už zobrazovací metodou, hladinou určité látky v krvi, v moči apod… anebo (a to je mi jako chirurgovi nejbližší) přímo tím, že vidím nemocný nebo poraněný orgán, pro mě byly vždycky tak trochu nepochopitelné (jako asi pro většinu studentů medicíny, potažmo spíše racionálně založených jedinců).
Řízením osudu se stalo, že jsem měla tu čest poznat něco z psychiatrie i z té druhé – pacientské stránky. Mé poznání, že jsem trpěla regulérní psychiatrickou diagnózou, ovšem přišlo dlouho potom, co už bylo zase všechno vyřešeno, a tehdy jsem si uvědomila, jaké jsem měla štěstí, že jsem se obešla bez cizí pomoci… A onemocněla jsem navíc psychiatrickou chorobou, která může být (to nám opakovaně při studiu psychiatrie zdůrazňovali) jakožto jediná psychická choroba smrtelná… Onemocněla jsem svého času mentální anorexií.
Ani nevím, jak k tomu došlo (tedy vlastně vím… ale nevím…) Na gymplu jsem měla zdravé míry 163/54, chodila jsem cvičit, tancovat, jedla – celkem zdravě, ale ne zase extra super dietně… a samozřejmě jsem jakožto většina mých kámošek chtěla „trochu zhubnout“…
V 18 jsem „odešla na studia“ do Prahy a v průběhu prvních tří vysokoškolských let jsem zhubla tak na 48 kg – víceméně změnou životního stylu, studijním stresem, odbouráním „pubertálního tuku“ – jak jsem to nazývala. Byla jsem celkem spokojená – ještě tak 1-2 kg dolů a budu „fakt jako modelka, ale malá:-)“…
Potom přišel asi onen vyvolávající okamžik – mé naprosto neplánované těhotenství s mým tehdejším dlouhodobým partnerem a spolužákem (od té doby považuji antikoncepční metodu „plodných dnů“ za naprostý nesmysl), moje po organizační i zdravotní stránce ne zcela ideálně proběhnuvší interrupce – poprvé „v místě trvalého bydliště“, následná akutní „oprava“ už v Praze (i dnes po těch letech mi to připadá jako zlý sen) a samozřejmě okamžité nasazení antikoncepčních pilulek, jen co jsem se vzpamatovala z nejhoršího… „Tak jo, budu brát prášky, ale musím si dát pozor, abych po nich moc nepřibrala“ – říkala jsem si někdy v listopadu (bylo mi 20 let).
Ubíhal školní rok, my jsme pilně studovali, nosili volné džíny a vytahané svetry, oběhávali zápočty, chodili do hospody, oslavili Vánoce, skládali zkoušky… já jsem do toho začala pracovat „jako sestra“ (ať to taky poznám) na částečný úvazek ve dvou nemocnicích (hlavně noční a víkendy – přes týden byla škola). Hrozně mě to bavilo, stíhala jsem to v pohodě, pořád někde pobíhala…
Na jaře jsem přítáhla z koleje domů k našim zimní garderóbu a chystala jsem se odvézt si „letní věci“ – takže jsem si před zrcadlem zkusila jedny kraťasy, které mi byly před rokem knap… a ony mi spadly ke kotníkům… koukla jsem se dolů k mým nohám a když jsem zvedla oči, uviděla jsem naprosto vyděšený pohled mojí mámy, která jenom vydechla „ježíšikriste, ty vypadáš…“ a začala brečet… Beze slova jsem šla, vytáhla váhu, stoupla si na ni a ručička se zastavila na čísle 42. Sedla jsem si a promítla si poslední období….
…Jak si odpočítávám jouly každého sousta (zprvu nevinný zvyk – když jsem měla ty prášky, tak to musím trochu hlídat, že), jak snídám půl krajíčku chleba (odvážený) s půllžičkou marmelády (odměřenou), neobědvám a večeřím zeleninový salát (jen tak bez zálivky) a jako dezert čtvereček čokolády (sladké jsem si nedokázala odepřít opravdu nikdy:-))
Jak ale s chutí vařím pro mého přítele „normální jídla“ a jsem hrozně ráda, když to celé sní a říká „mňam“ – jako by se najedl i za mě… jak jsem každý večer před spaním šťastná, že jsem dnes snědla „jenom tolik, takže z toho snad neztloustnu… a vůbec to není těžké se takhle kontrolovat“… jak stíhám tolik věcí jako nikdy v životě, jsem hyperaktivní, činorodá, málo spím, už několik měsíců nemenstruuji (mám přece prášky, tak co)… jak nakupuji oblečení v dětských velikostech – a ne těch největších… jak mi nic neříká sex, ale aspoň když se svlíknu, tak nemám špeky… jak se všude po bytě válejí moje dlouhé vlasy, které mi vypadávají po chumáčích, kdykoli si do nich vjedu hřebenem… jak ani nevím, kde je menza a „normální oběd“ bych v posledních měsících vůbec nevzala do pusy – fuj, tolik joulů… jak si připadám taková nějaká „lepší“ než ostatní lidé, kteří chtějí zhubnout a nejde jim to… někdo holt vyleze na osmitisícovku, někdo vymyslí lék proti AIDS, někdo vyhraje maraton a někdo takhle krásně zhubne…
Když jsem potom po letech narazila někde na článek o mentální anorexii, kde tohle všechno popisovali jakožto typické znaky spolu s tím, že jde obvykle o dívky bez výchovných problémů, s dobrým prospěchem, s mnoha mimoškolními aktivitami… lidově řečeno „šprtky“(já:-)), úplně jsem se v tom textu zpětně poznala a přesně až v tuhle chvíli jsem si opravu začala připadat jako blázen:-)…
Můj „osobní váhový rekord“ byl 39 kg při 163 cm (asi tak ve 22-23 letech). Naštěstí jsem se nedostala do stadia „prstu v krku“ (to neumím dodnes) a do reality mě dostala jedna věc – když jsem se jednou při prudším postavení ze sedu namoduši počurala jako mimino – zkrátka svěrače mi nějak chvilkově vypověděly funkci (naštěstí se to stalo doma) a já jsem si představila sebe na kapačkách, s močovou cévkou…
A nastal bod zlomu – tedy v tom, že jsem si „udržovala svou ideální váhu“ 42 kg – přes protesty všech lidí v mém okolí, přes naprosté zoufalství mého partnera (pořád toho stejného)… s touto váhou jsem absolvovala i můj únikový několikaměsíční au pair pobyt v USA (blíž jsem jet nechtěla, bála jsem se, že bych se mohla při případných potížích a stesku lehce vrátit), čímž jsem chtěla vyřešit problémy, které tu na mě těch několik měsíců hezky počkaly v nezměněné podobě…
A jako nevím, jak jsem do toho spadla, tak vlastně nevím, jak jsem se z toho vyhrabala. Najednou během posledního ročníku VŠ jsem si tu a tam řekla, ža by bylo dobré se najíst… po dalším roce jsem nastupovala na své první pracovní místo už se svou původní váhou 48 kg (a mám ji víceméně doposud:-)), takže celé to martýrium trvalo víceméně 4 roky. S partnerem, který to všechno se mnou absolvoval, jsme se po 8 letech rozešli…. a já jsem si ex post vzpomněla na další fakt související s touto chorobou – totiž že případy, kdy mentální anorexie odezní sama bez vnějšího zásahu, jsou dosti vzácné… takže mám vlastně štěstí:-)… ale namouduši dodneška nevím, co se to se mnou ty roky dělo – přece jsem nebyla blázen, že ne:-)…

Napsal/a: Káča

Toto taky stojí za přečtení!

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Jak vybrat ty pravé plenky pro novorozené miminko?

Očekávání miminka sebou nese spoustu radosti, ale také rozhodování a nákupů. Jednou z věcí, bez kterých se určitě neobejdete,

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (12 vyjádření)

  • Jo, jo:) – na Sisi si vzpomínám..vlastně nevzpomínám, zas tolik mi není:) – někde jsem četla, že prý dokonce:)! cvičila(na tehdejší dobu docela podivínství:)…

  • Jaholko, dokonce nám na jednom zámku při prohlídce vyprávěla průvodkyně, že šlechtična co tam žila trpěla anorexií a že se vyprávělo že když pro ní ulovili jelena a pak jí ho naservírovali tak omdlela a její manža si myslel že to bylo obdivem :). Ale už nevím kde to bylo, myslím že v Boskovicích.Tak je vidět že je to opravdu problém starý století. Já naštěstí nemusím nijak moc zasahovat do své váhy, většinou je to tak že mám období kdy jdou dvě,tři kila nahoru a pak stačí aby byly holky nemocný nebo byl nějaký problém a mám je za týden dole, ale je fakt že jsem s váhou moc dolu jít nikdy nechtěla,asi taky proto že když jsem chodila do školy, měla jsem kamarádku a její maminka byla dost při těle. Pak onemocněla a když ji pustily z nemocnice vůbec jsem ji nemohla poznat a ona sama říkala že kdyby bývala „neměla z čeho brát“ tak už tady nebyla. Já vím že je to zase opačný protipol ale je pravda že teď do nás všude hustí že krása je vyhublost-ne štíhlost, ale vyhublost- a já už to vidím i u Símči ve třídě že se ty prvňačky baví o tom že nebudou obědvat aby nebyly tlusté!, i když si nemyslím že by byly anorektičky, tak už tou větou na to mají přece jen „zaděláno“. No tak teď je na nás abychom to těm svým holčičkám dokázaly vysvětlit.

  • Taky mě to zajímalo a přemýšlela jsem nad tím, jesti se tato choroba vyskytovala v minulosti…a myslím, že je pravda, co píše Kicul…kult hubenosti dělá své, ale určitě to není jediný důvod (a vůbec kult vzhledu – ta hora dámských časopisů s nekonečnými návody jak vypadat lépe, rozvoj plastické chirurgie, ty astronomické částky, které dostávají modelky prakticky jen za svůj „vzhled“ – vždyť kdyby hypoteticky dostávaly průměrný plat, určitě by kolem toho tolik humbuku nebylo…)…V dnešní době je alespoň v civilizovaném světě jídla nadbytek, velký výběr a lidé v naprosté většině jedí více než potřebují a obézní jsou podle mě ani ne tak z toho, kolik toho sní, ale co sní…a obezita je v těchto zemích opravdu problém…v minulosti byla tloušťka spíše známkou blahobytu, dnes je známkou nezdravého životního stylu..a nižší sociální vrstvy byly často rády, že se najedly alespoň něčeho…ale vsadila bych se, že třeba nějaké pobledlé polonemocné éterické mladé šlechtičny byly určitě anorektičky…Takže si myslím, že lidí s vrozenými předpoklady k tomuto onemocnění bylo v minulosti plus mínus stejně jako teď, ale nyní je zkrátka ideální období, kdy se to potenciálními vyvolávajícími momenty propuknutí téhle nemoci kolem nás jenom hemží…
    P.S. jaholko – nezačala jsem jíst normálně „schválně“ – prostě fakt nevím…(pravda, že jsem se na poslední státnice učila vyjímečně doma – u rodičů a tam vařila máma…a asi velice citlivě mi servírovala skutečně maličké porce, které jsem se tedy „uvolila“ sníst, protože jsem ji nechtěla zklamat – mám s svými rodiči doposud velice dobré vztahy…a asi takhle postupně to mizelo…)

  • Jaholko, ráda čtu životopisy různých lidí a např. Sisi trpěla taky mentální anorexií. Obědvala např. jen sklenici mléka apod. Takže tahle nemoc není určitě nemocí civilizační, i když je jasné, že v dnešní době je asi víc rozšířená a hlavně se o ní mluví.

  • Ahojky, docela by mě zajímal právě ten „kult hubenosti“… zkrátka – jestli i někdy v minulosti byla anorexie tak „rozšířená“ jako třeba teď…

    Vzpomínám si, že jsem byla před cca dvěma lety s kamarádkou na obědě, měly jsme chuť na sladké, ale s ohledem na linii:):) (myšleno ironicky – právě my dvě na ni moc nedbáme:), jsme si žádný kokino nedaly… Nicméně po obědě jsme šly nakoupit do sousedního obchůdku, kam vešla tak neuvěřitelně „štíhlá“ dívka (nechci napsat přímo vyzáblá, ale o důvodu štíhlosti nebylo pochyb:(, že jsme po jejím spatření ihned zamířily do cukrárny, abychom zabránily vzniku nemoci:)

    Káčo, jinak myslím, že jsi měla vážně neuvěřitelné štěstí, jaké naprostá většina těchto lidí nemá… ze všeho nejdřív si prý „anorektičky“ vůbec musí přiznat, že mají nějaký problém, tedy něco s tím dělat. Já jsem pochopila, že Tobě to v určité chvíli došlo.. a jak´s to řešila (v praxi:) dál? Začal prostě „schválně jíst normálně?:)

    Doufám, že mě to nepotká.. tedy vlastně přesněji – myslím, že mně se to stát nemůže…ale to si asi kdysi myslely i „anorektičky“:(

  • Díky všem za ohlasy:-), myslím, že s „kultem hubenosti“ je to v dnešní době dost hrůza, ale snad se blýská na lepší časy – přijde mi, že začíná být nahrazován spíše „kultem pevného těla“, kterého se ovšem dá docílit jedině pohybem a cvičením a ono to „nejezení“ je přece jenom méně namáhavé…asi to ještě nějakou dobu potrvá, ale mentální anorexie jako taková určitě nezmizí ze světa…vím, že někdy je třeba startovacím momentem, že dítě uvidí nějaké zvířátko a potom se dozví, že jej snědlo (kuřátko apod.) a i jiné události, které ani tak nesouvisí s touhou vypadat jako modelka (zpětně hodnotím, že u mě byla opravdu spuštěcím momentem na nepovedená interrupce – byla opravdu nepovedená, co se týče kvality zákroku i chování lékařů – naštěstí až na ten konec – navenek jsem se z toho „otřepala“ docela rychle, ale asi to v mém v podvědomí zanechalo hlubší stopy, než by se mohlo zdát)…A M.A. mohou trpět skutečně i muži(ale nepoměrně vzácněji) – vzpomínám si na jednu „perličku“ – v rámci psychiatrické praxe v zimním semestru 4. ročníku medicíny jsme si měli „popovídat“ s nějakým nemocným – mě + mému příteli byl tehdy přidělen asi 25 letý „mentální anorektik“ – co si pamatuji tak se to u něj rozjelo snad důsledkem nějaké šikany na vojně…tehdy mi připadalo velice obtížné tento problém pochopit, přičemž právě toto bylo období, kdy jsem za půl roku zhubla 10 kg…
    P.S. Teď jsem vážně „normální“ jedlík a „špeky“ na břiše mám taky:-)…

  • Káčo, klobouk dolů, že si to tak zvládla. Jseš asi dítě štěstěny, že to takhle lehce zaniklo, jak vzniklo. Já od přírody naštěstí s tloušťku problém nemám, ale i kdybych měla, myslím, že bych na tohle hladovění neměla pevnou vůli. Nevydržím bez sladkého ani dobrého jídla ani den. (Zkoušela jsem držet jednodenní lunární půst:-)) Takže jsem asi taky dítě štěstěny;-)

  • Jednu takovou „šprtku“ máme v rodině – je to moje sestřenice – vystudovala práva. Moc se o tom nebavíme, ale myslím, že dospěla i do fáze „prst do krku“, byla i v nemocnici v Praze… Bojuje s tím už asi 10 let a od pohledu myslím, že je na tom čím dál líp, i když je pořád tak šíleně hubená…

  • Je fajn, že už jsi zase normální jedlík.
    Myslíš, že to bylo způsobeno tlakem okolí, že ženský chtěj být jako modelky, které nám všude cpou jako vzor?
    Je zvláštní, jak to vznikne…
    Slyšela jsem totiž kdysi od spolužačky, že anorexii měl její malý bráška!Pak už tomu moc nerozumím.Stejně je to zvláštní, lidské osudy…
    Nebyla u tebe spíš příčinou ta ztráta miminka?
    Také jsem o první miminko přišla (časný samovolný potrat) a rozhodně to ve mě zanechalo hlubokou ránu.

  • Po narození druhého potomka se pořád zaobírám myšlenkou, že musím zhubnout- Jakub má už sedm měsíců a pořád chce převážně mateřské mléko, takže některým „nezdravým“ potravinám se vyhýbám, ale výsledek je takový že po těch sedmi měsících mám ještě 6 kg – tedy nevlezu se do ničeho co jsem před těhotenstvím nosila. Nemusím tedy moc vysvětlovat, že se cítím fakt hrozně. Před deseti lety – to jsem byla na střední škole se zaměřením oděvním mě, a dalších pár kamarádek vybrali k tomu, abychom na různých akcích předváděly modely a tím reprezentovaly naši školu. Samozřejmě jsme se pořád srovnávaly kolik která váží, jaké máme míry atd. Začala jsem provozovat toto: jedno jídlo denně- ráno jsem vstávala v pět ráno- škola daleko, vracela jsem se v pět odpoledne. Samozřejmě jak to finance dovolily jsem chodila cvičit. Pitný režim veškerý žádný, jen si pamatuji jak jsem denně stoupala na váhu a měřila se před zrcadlem. Můj zlom nastal tehdy, když jsem začala omdlívat téměř na požádání. Jednoho dne si pro mě otec přijel do nemocnice – narozdíl ode mě si uvědomil co se děje (já o té nemoci ještě pěkných pár let neměla ani páru) a začal mě kontrolovat co jím dokonce mě sledoval jestli sním vše co mi mamka nachystá. Jediná moje záchrana snad byla že jsem si taky nedokázala strčit prst do krku- má kamarádka (idol hubenosti) takové „štěstí“ neměla a co vím tak se potýká mezi vychrtlostí a obezitou. Proč to všechno píšu- mám strach, že zase zblbnu, ono totiž ta vytrvalost a tvrdohlavost může být někdy na škodu.

  • dost poučný, až děsný. nevím, co by asi zůstalo ze mě, kdybych měla 42 kilo (mám 65 při svých 178cm) a už i tak jsem zhubla po dvou dětech skoro o 10 kil, ale víc to asi nepůjde tak hladce. už se ani nesnažím víc (cvičím, jím do polosyta:-)) si vzpomínám, že jsem někdy před 13 lety měla skoro 80 kilo, jsem nadmíru spokojená.
    klobouk dolů, že jsi to překonala a dostala se z toho.

  • Teda Káčo, to je příběh…..A že ses dokázala takhle otevřeně přiznat. Doufejme že to někomu pomůže.
    Jednu jedinou věc ti závidím, a to ty chybějící špeky :))), jinak nic. Někdy se bojím (pravda trošku předčasně), aby tohle jednou nepostihlo naši holku. Abych třeba neudělala nějakou chybu ve snaze ochránit ji před tloušťkou. Protože kila navíc jsou sice protivný, ale vždycky jdou schodit (pokud teda nechybí pevná vůle, což dost často chybí :)).
    Tak ti alespoň dodatečně gratuluju, že ses z toho dostala.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist