Tak se to tehdy říkalo. Hádám, že v dobré víře.
Když maminka odjela, přejmenoval jsem se, a když mě sestřičky oslovovaly mým jménem, neodpovídal jsem jim.
„Nejmenuju se Lars, ale Pettersson,“ vysvětloval jsem. Nakonec to dopadlo tak, že mi všichni říkali Petterssone, protože to byl jediný způsob, jak se mnou komunikovat.
Z nemocnice mě propustili až po mnoha týdnech. Domů to bylo šedesát mil, a než si maminka zařídila vše potřebné, aby se pro mě mohla do té dálky vydat, bydlel jsem několik dní u tety. Když jsem ji pak uviděl, běžel jsem se schovat. Teta mě našla a já se podezíravě zeptal:
„To je Petterssonova máma?“
Já sám se na to vůbec nepamatuji, ale mamince se už navždycky tahle věta zaťala do srdce jako trn.
Dlouho jsem si myslel, že mě tenhle pobyt na dětské klinice nijak zvlášť neovlivnil. Vzpomínky jsem nevnímal jako jednoznačně nepříjemné, a když maminka někdy vyprávěla o tom, jak jsem se přejmenoval, připadalo mi to jako celkem zábavná historka. Jenže o pětadvacet let později jsem se náhle v té bleděmodře vymalované chodbě ocitl nanovo – to když jsem začínal na dětské klinice lékařskou praxi. Jak jsem tam tak stál, okamžitě jsem všechno poznal. Hned jsem věděl, kde je pokoj, ve kterém jsem tehdy ležel – a zároveň mě přepadl hrozivý strach, s nímž se čas od času potýkám až dodnes. Ještě pořád mě totiž budí – i když čím dál řidčeji – děsný sen: stojím v posteli s ohrádkou, křičím a pokouším se dostat ven. Probouzím se vždy splavený potem a v dlaních ještě cítím chlad kovových tyček. Jsem vlastně za ten sen docela rád, protože mi pomohl se s tím nepochopitelným strachem vypořádat; teď, když už vím, odkud se vzal.
Zážitek s Larsem a Petterssonem mě názorně poučil o tom, že pobyt v nemocnici může v duši i těch nejmenších dětí – tak malých, že se nám zdá nemožné, že by si mohly cokoliv pamatovat – zanechat velmi hluboké stopy. Navíc díky této zkušenosti také lépe rozumím rodičům – mnozí z nich mají někde hluboko v duši uloženy obdobné vzpomínky, které jsou zdrojem všech těch nepříjemných pocitů, které zažívají při každé návštěvě nemocnice. Těch pocitů už se nikdy nezbaví – a někdy může k jejich vyvolání stačit i jen projíždějící sanitka. Teď mluvím o úzkosti a strachu, které nás přepadají pokaždé, když musíme se svým dítětem do nemocnice… Na celé věci je ale nejhorší fakt, že náš strach je nakažlivý a my jej přenášíme na dítě, které by teď ale ze všeho nejvíc potřebovalo cítit bezpečí. Z tohoto důvodu je nanejvýš důležité, abyste své špatné vzpomínky zpracovali – třeba tím, že o nich budete mluvit s rodiči. Nebo se vypravte přímo na „místo činu“.
Ale ruku na srdce – od té doby se toho přece tolik změnilo! Léky dnes mají lepší chuť, injekce už tolik nebolí a lékaři používají úplně jiné formy umrtvení a narkózy. A co je úplně nejdůležitější: potřeby dítěte během pobytu v nemocnici se dnes setkávají s daleko větším pochopením – volné návštěvy, rodiče mohou s dítětem zůstat i přes noc, terapie hrou, škola… Proto se snažte nevnímat situaci ve smyslu:
„Proč musí prožívat to samé, co já?“ Říkejte si místo toho:
„To je škoda, že jsem nemohl ležet v nemocnici za dnešních podmínek!“
O dodnes přetrvávajících nedostatcích všichni víme a musíme se je pokusit společnou rukou odstranit.