Patrně všechny mámy, když jim řeknu, že mne nechtěli nechat v nemocnici
s 13 měsíčním dítětem, které jsem kojila, budou stát na mé straně.
Zdravotničtí pracovníci možná budou hájit své zájmy a říkat něco o
špatných podmínkách, ve kterých musí pracovat…
jistě ne. Copak to, aby mohla být matka svému nemocnému dítěti na blízku
v době, kdy je mu nejhůř, kdy je nemocné, není její základní právo?
Je mi jedno, jaké kdo vymyslel zákony, příkazy a domácí řády nemocnic.
Mám právo být se svým dítětem, když mne potřebuje.
Náš nemocniční příběh
Ríšovi byl rok, měl diagnózu dětská mozková obrna, přes usilovnou rehabilitaci stále nedocházelo k potřebným pokrokům a proto náš neurolog zavolal do nemocnice, aby zajistil co nejdřívější termín magnetické rezonance mozku a komplexního neurologického vyšetření. U malých dětí se magnetická rezonance provádí v celkové narkóze, proto plánovaná délka pobytu v nemocnici byla 8 dní.
Dopředu jsem sháněla informace o průběhu hospitalizace v Dětské nemocnici v Brně, kde mělo vyšetření proběhnout a zjistila jsem, že maminky nechávají u dítěte pouze přes den, ale v noci musí spát na ubytovně vzdálené asi 50 metrů od areálu nemocnice. Syna jsem v té době ještě kojila, velmi špatně spal a budil se i několikrát za noc s velkým pláčem. A ještě nikdy nebyl v noci beze mne.
Nedokázala jsem si představit, že bych ho v noci nechala samotného a tak jsem zjišťovala, jestli bych mohla jít do nemocnice v jiném městě. Bohužel nikde nebyl volný tak blízký termín, který jsme měli domluvený v Brně.
Do nemocnice jsem odjela vybavená spacákem s odhodláním spát na zemi, když mi nedají u syna lůžko. Přijímací lékařka mi sdělila, že syn je ještě malý, takže sice mám nárok na lůžko v nemocnici, ale místa pro maminky mají na celém oddělení jen 2 a ty jsou obsazená.
„Dobře, ale já ho v noci samotného nechat nechci, kojím a taky hodně pláče a budí se několikrát za noc“, opáčila jsem a dodala „mám s sebou spacák a budu spát na zemi.“
„To nepůjde“, odpověděla, „zakopávaly by o Vás sestřičky jak budou v noci kontrolovat děti.“
Navrhla, že mne přeobjedná na jiný termín, ovšem s tím, že zamluvit si lůžko pro sebe dopředu nemohu, takže příště můžeme řešit stejný problém.
To už jsem cítila jak se žhavím do běla: „Nemůžete mi odpírat vyšetření, jehož výsledek chce znát neurolog co nejdříve, aby mohl upravit léčbu!“
Lékařka mi tedy navrhla, že se přihlásím na ubytovnu, ale večer z nemocnice nemusím odcházet a mohu trávit noci na židli u postýlky.
Jsem si jistá, že si nemyslela, že bych mohla vydržet se o syna celé dny starat v nemocnici, kojit ho, přežít všechny stresy z odběrů krve, odpírání jídla a pití před narkózou, narkózu a pláč syna po probrání a při tom všem spát-nespat 7 nocí na židli. Patrně předpokládala, že to vydržím tak jednu noc a pak půjdu na ubytovnu. Já jsem ale věděla, že to nevydržím ani jednu noc a odcházela jsem s vědomím, že nakonec si lehnu na zem do spacáku tak, jak jsem původně měla v plánu.
Při příchodu do nemocničního pokoje mi ale spadla čelist. Malá místnost se čtyřmi dětskými postýlkami, mezi nimi uličky tak akorát na jednu židli. Přebalovací pult a vanička, dětský jídelní stůl a židličky. Na první pohled se zdálo, že jediné místo, kde bych si mohla ustlat, je nemocniční chodba. Nakonec jsem ale nějak nasoukala pod ten malý jídelní stůl.
To, že jsem v nemocnici zůstala nikdo nezpozoroval. Prozradila jsem se v noci sama. V pokoji, kde jsme byli s Ríšou, byla také malinká dvouměsíční holčička. Její maminka s ní nemohla zůstat v nemocnici, protože nekojila. Plakala v noci tak dlouho. A moc potichu. Měla jsem strach, že jí zapomněli dát mléko. Někdy kolem půlnoci jsem se zjevila v sesterně.
„Dobrý večer, ta holčička u nás na pokoji už moc dlouho pláče. Ona pláče tak potichu, bojím se, že ji nemůžete slyšet. Nemá hlad?“
„Co tady děláte?“ zalapala sestřička po dechu,když mne uviděla ve dveřích a zjevně vůbec neposlouchala, na co se ptám.
„Já tady spím.“
„A kde???“
„Na zemi.“
„A kdo vám to dovolil?“
„Já jsem se domlouvala s paní doktorkou na příjmu, že tady můžu v noci zůstat.“ (O tom že jsme se dohodly na spaní na židli jsem se samozřejmě nezmínila.)
Sestřička se šla podívat, kam jsem se uložila a když viděla, že mám spacák položený přímo na lineleu, vyhrabala někde dětský koberec a dala mi ho jako podložku.
Druhý den se jako zázrakem uvolnilo lůžko v pokoji pro matky s dětmi. A délka pobytu v nemocnici se, také jako zázrakem, zkrátila z plánovaných 8 dnů na 4 dny. Spala jsem tam tedy ještě 2 noci, ale to už v posteli hned vedle svého syna.
Ríša se první noc 4x vzbudil a plakal, byla jsem ráda, že jsem tam u něj zůstala. Plakaly i jiné děti, hlavně k ránu, budily se už kolem šesté a maminky přicházely nejdřív v sedm. Třeba dvouleté děti nechaly klidně tu hodinu plakat. Je pravda, že občas se pokusili dítě uklidnit (něco jako „Aničko neplač, maminka brzy přijde“, ale to bylo všechno). Takhle k ránu mají sestry jistě spoustu jiné práce. A hlavně není jich tam ani na tolik dětí dost.
Změnilo se něco?
Tenhle zážitek je ze začátku roku 2006, znovu jsme se na hospitalizaci do brněnské dětské nemocnice dostali o dva roky později. V té době už delší dobu probíhala diskuze vedení nemocnice se zástupkyněmi mateřských center v Brně, po nemocnici všude visely plakáty o tom, jaké má dítě práva a jak je pobyt rodiče u dítěte důležitý. Nepředpokládala jsem, že by se situace mohla opakovat.
U příjmu stejná lékařka a velmi podobný dialog. Místa pro matky už jsou 4 (jak směšné číslo) a jsou samozřejmě obsazená. Syn vybaven průkazkou ZTP/P měl nárok na doprovod i když mu už byly 3 roky a nebyl dávno kojený. Ale v noci opět jediná možnost, ubytovna. Tentokrát jsme na ubytovnu přistoupili, věděli jsme, že syn doma většinou prospí celou noc, a doufali jsme, že se unaví natolik, že bude spát i v nemocnici. S Ríšou byl v nemocnici tatínek, já byla doma a ještě kojila druhého, ročního syna.
To, že se na neurologickém oddělení vůbec nic nezměnilo, mne překvapilo také proto, že jsem ve stejné nemocnici byla několik dní s mladším synem, byla jsem ale na jiném oddělení. Tam matky spaly sice v jiném pokoji než děti, ale na stejné chodbě. Nechápala jsem, proč jsou v jedné budově nemocnice takové rozdíly v komfortu pro matky.
Jaké je to v jiných nemocnicích?
S Ríšou jsem byla několik dní ve svitavské nemocnici, kam jsme se dostali během dovolené. Lůžko pro matku dítěte je tam samozřejmost. Na poslední hospitalizaci jsme byli nedávno, v Praze, v Motole, na neurologii. Ríša měl už 3,5 roku, nikdo nechtěl vidět průkazku ZTP ani nikdo nepodmiňoval získání lůžka u dítěte kojením. I tam je lůžko pro matku samozřejmost.
A já se ptám. Jak to, že jsou takové rozdíly mezi nemocnicemi, nebo dokonce mezi odděleními ve stejné nemocnici? Jak to, že dítě z jedné oblasti republiky může být v nemocnici se svou mámou a druhé ne? Jak to, že možnost mít mámu u sebe závisí na tom jakou nemocí dítě trpí a tedy na kterém oddělení může ležet?
Platby zdravotního pojištění odvádíme všichni stejné. Neměly by naše děti mít právo na stejné podmínky při pobytu v nemocnici?
Možná je to výzva pro zdravotní pojišťovny, aby hlídaly úroveň poskytovaných služeb. A tam, kde základní dětské právo „Aby tu byla máma, když je mi zle“ není splněno, byla platba nemocnici krácena. Jen tak to budou vedoucí pracovníci nemocnic konečně řešit.
můj blog je adrese http://dmo.blog.cz
Napsal/a: Žlababa
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (28 vyjádření)
Ahojte všichni, tak to je většinoum katastrofa, co tady čtu. Já s mýma dcerama mám taky dost zkušeností z nemocic.
Se starší, když měla 2, 5 roku jsem byla na 3 dny se střevní virozou, byla dehydrovaná, nechtěla pít, tak jsme musely na kapačky. To jsme byly u nás na Vsetíně v nemocici. Už jsem nekojila, ale nebyl problém, abych tam mohla být s ní. S mladší jsem byla v nemocnici už 4x a ještě nás to několikrát čeká, protože má už z „bříška“ špatně formovanou lebku, tak ještě během půl roku půjde na 3. operaci, mezitím byla na CT. Pokaždé jsme byly hospitalizovány ve Fakultní nemocinici v Ostravě Porubě. Tam je to na neurologickém oddělení taky problematické, pokud maminka nekojí, většinou tam mají dost plno, nám to naštěstí vždycky vyšlo, hlavně proto že ještě kojím. Pokud byla malá po operacích, byla vždy pár dní na ÁRU, tam jsem s ní mohla být celý den a na noc jsem musela na Domov sester, naštěstí malá spala dobře v noci, kdyžtak jsem tam nechávala odstříkané mléko, nebo jí dávaly Sunar. Hlavně jsem neměla obavy, že by se o ní nepostaraly, protože na ÁRU tam má na starosti jedna sestra jeden pokoj. To je tak zhruba vše. Snad to bude jenom lepší ve všech nemocnicích.
Džejn, to je jasné, že takový zážitek utkví mamině v srdíčku a píchne vždycky, když o něčem takovém slyšíš. Já jsem narazila na naprosté nepochopení personálu už v porodnici, když jsem porodila svou první dcerku. Ale to je taky z jiného soudku než se tu píše. Jen se to týká toho kojení, že mé miminko převezli na Jipku uprostřed noci po týdnu trápení, kdy mi ji na kojení vozili nakrmenou sunarem, mimčo spalo, nutili mě kojit, byla to hrůza, malá se ale narodila hodně slaboučká, ten sunar přestala snášet, tak do ní cpali čaj s glukozou, pak už jen glukozu a pak skončila se střevní infekcí na Jip. Do dneška jsem přesvědčená, že kdyby mi ji od začátku dovolili jenom kojit, nic takového se nestane. A i když vám všude píšou, že kojení na Jip je možné, pokud to zdravotní stav dítěte dovoluje, tak tam to nikoho nezajímalo, k malé mě pouštěli na 20 min. jednou denně, bylo mi řečeno, že je to moc obtěžuje, kdybych tam s ní chtěla trávit delší dobu. Z porodnice jsem odcházela jako naprostá troska s pocitem, že je tu něco špatně, že chci být s miminkem a nemůžu… Cítím tu hrůzu ještě teď, po deseti letech…
Jak to tady čtu, nedá mi to, abych se taky nepřipojila,i když můj příběh je trochu z jiného soudku.
Syn už nebyl žádné mimi,chodil do 2.třídy a byl nachlazený.Pak ho začalo bolet ouško, ale nijak zvlášť si neszěžoval.To vypuklo až v noci-byl listopad,venku chumelenice a nejbližší pohotovost cca 20km v Novém Jičíně.Manžel tam s ním jel,synovi ucho propíchli a dostal atb.Ráno jsme to konzultovali s jeho dětským, ten vše schválil, ale úleva se nějak nedostavovala.Hrůza opět ale vypukla v noci, kdy brečel bolestí a situace se opakovala.To už ho-s hroznými bolestmi- hospitalizovali a začal týden hrůzy.Bylo pro mě nemyslitelné, že bych ho tam nechala samotného,doma malou holčičku..S pobytem nebyl problém,ten byl s tím, že jsme se kvůli malé potřebovali střídat s manželem, který tam chtěl přespávat,ale protože tam bylo ještě lůžko pro druhou maminku,logicky to nešlo.Přístup sester byl velmi zvláštní,problém byl snad všechno včetně toaletního papíru,který jsem jim tam při odchodu nechala jako „sponzorský dar“,nevynechaly snad jedinou příležitost,aby mi „soucitně“nepřipomněly,že se blíží Vánoce a já jsem v nemocnici s VELKÝM dítětem-které snad ještě 3 dny plakalo bolestí a uvažovalo se o operaci,jelikož se báli, že zánět zasáhne i kost.Největší kámen úrazu bylo ale jídlo,syn je potravinový alergik na mléko a soju,což nikdo nebyl schopen pochopit.Bohužel jsem nebyla místní, jinak bych mu snad zajistila jídlo vlastní, tak jsme byli odkázáni na jejich stravu.No, zkrátím to.Ouško se naštěstí umoudřilo i bez operace a po týdnu nás propustili.Bohužel nevhodná strava,i když jsem dělala co jsem mohla, si vybrala svou daň a běhěm tří dnů-v noci, jak jinak-jsme jeli na pohotovost znovu, tentokrát do Ostravy na dětskou chirurgii s prudkými bolestmi břicha,zvracením…Opět si ho tam nechali,tentokrát už samotného, na kapácích.Byla jsem už na pokraji sil a dorazila mě jedna mladá ,perspektivní a taktní paní doktorka,která,když jsme synovi ráno přivezli základní potřeby a já se ptala, jak to vypadá,s obrovskou převahou lékařské autority mně,obyčejnému smrtelníkovi sdělila, že ZATÍM se k operaci nechystají.Stav se naštěstí rychle zlepšil a druhý den jsem si ho už vybojovala domů.
Je to sice už pár let, ale když jsem četla příspěvky, nějak se mi to všechno vybavilo.
S tím kojením..mně na blog odepsala do komentáře ke článku jedna maminka, co po podobné hospitalizaci přišla o mléko a přestala kojit.
Anonymní z Brna – to mne vážně nepřekvapuje. V Brně je skutečně kromě problému se spaním u dítěte ještě problém jeden, že ne vždy se zdravotničtí pracovníci chovají k rodičům dětí slušně. Můj manžel, který když to jejich chování (neříkám že všech, ale některých) viděl, jenom kroutil hlavou a říkal, že kdyby se on takto choval k zákazníkovi, dostane okamžitou výpověď.
Já musím říct, že v Motole je to v tomhle směru daleko lepší, připadala jsem si tam konečně jako člověk.
Mimochodem právě v té pidimístnosti na židli vražené mezi dvěma postýlkami jsem kojila také a chce to mít v kojení už jistou praxi, aby to člověk vůbec zvládl.
Hnusné ale realita?!!! Pár krát už jsem o těchto případech slyšel a nechtělo se mi tomu věřit. Teď už vím že je to realita.
Anonymní, to je opravdu hrozné 🙁 A co takhle poslat stížnost – třeba řediteli nemocnice? Takové chování je přece neomluvitelné a za všechny čtyři porody i nemoci dětí za posledních 12 let jsem se s něčím takovým nesetkala. Nedala bych se a opravdu to řešila – u vás to naštěstí dopadlo dobře, ale jak jsi psala – kdyby tohle byla prvorodička, odchází nekojící a vystresovaná, že je k ničemu… nehledě na to, že takový přístup k „platícímu zákazníkovi“ je přece šílený…
tak aktuální zážitek 15.11.08 z dětské nemocnici v Brně: hospitalizovali nás kvůli krvi ve zvratkách 5 denního syna (ráno nás propustili z porodnice). Jedna maminka s 11 měsíční kojenou holčičkou na klíně na židli v pidimístnosti o 4 postýlkách, sestra prohlásila, že pokud nenakojím aspoň 50 ml poté co malému brali krev půl hodiny a řval víc než za pět dní svého života dohromady, tak mi ho ONI budou muset přikrmit. Během kojení spavého chlapečka (zbytky nov. žloutenky) bezcitně přišla a řekla:“musíme ho zvážit, už kojíte půl hodiny“. Měla jsem chuť po ní řvát ty krávo, to je moje věc jak dlouho ho kojím, my jsme tu přišli s něčím jiným. Ráno se ukázalo, že krev byla moje – popraskaná bradavka a zánět (večer to nebylo vidět). Nějaký MUDr. nás nechtěl pustit domů s tím „jak by vypadali, že jedna noc hospitalizace stojí 12000 a co na to pojišťovna.“ To už jsem si servítky nebrala a řekla, že to pro mě není důležité, dítě je zdravé a já mám zánět prsu, který si tam nevyléčím. Místo na spaní pro mě bylo jen na odd dětské JIP o 2 patra níž – mít větší dítko jako ta paní s holčičkou, tak to nerozdýchám. Kdybych byla prvododička, tak ze slavné brněnské dětské nemocnice odcházím nekojící, vynervená a zoufalá. Chování dětské sestry, která jakoby vypadla z 70 let byl otřesný.
Vaše zkušenost je děsná a vidím, že i mnoho jiných maminek a dětí má za sebou velmi nepříjemné zážitky z pobytu v nemocnici. Přijde mi to otřesné nechat malé dítě v nemocnici samo, když pořád posloucháte o právech dětí apod. Vždyť by to měla být naprostá samozřejmost. Já mám s pobytem v nemocnici zkušenost naštěstí dobrou. Můj syn v 17 měsících prodělal laringitidu a byl hospitalizovaný na dětském oddělení v nemocnici v Uherském Hradišti. Hned na příjmu počítali automaticky i se mnou. Měli jsme sice nadstandard, který jsem zaplatila, ale i na jiných pokojích byly maminky s dětmi, třeba po dvou, ale malé děti samotné nebyly. Neumím si představit, že bych tam Filípka nechala samého, byl úplně vyřízený, nevěděl pořádně kde je a já jsem byla jeho jediná jistota. Měla jsem svou postel, ale malý spal u mě, prostě chtěl být u mě. Taky v té době špatně spával, budil se a určitě by mu nedodalo, kdyby byl sám. Pro psychiku to bylo velice důležité, že jsme byli spolu, i když já jsem toho měla také „plné kecky“. Jde vidět, že rozdíly ve zdravotnictví jsou skutečně velké. Magda
Br, jak to tady čtu, ještě že nás nic takového nepotkalo, naše Adélka byla v nemocnici dva dny – jednu noc, přes den po operaci jsem byla s ní, na noc jsem jela domů a ráno jsme si pro ni přijeli – podle Adélky dost pozdě 🙂 Zvládla to, má už 8 let. Byly tam i mamky s mrňatama, měly zvláštní pokoje, ale kolik přesně nevím.
Já si to odzkoušela před rokem, když byl Honza (tehdy necelé 2 roky, nekojený) hospitalizovaný kvůli dehydrataci. Že tam budu s ním jsem si nemusela nijak vydupávat, brali to v podstatě jako samozřejmost, dokonce by tam mohl zůstat i tatínek nebo babička místo mě (měla jsem ten týden termín porodu s Máťou). Jednu noc s námi přenocoval dokonce i tatínek, ale polotajně (doktorka nám to dovolila s tím, že to nemáme nikde říkat). Jen mě hned na začátku vystresovalo, že když Honzíkovi napichovali infuzi, vzali si ho a nás nechali v čekárně. Slyšela jsem jak strašně brečí a dost dlouho jim to trvalo – protože se 100% zmítal a bránil zuby nehty a museli mu to napichovat na víckrát. Když mu třetí den infuzi přepichovali do druhé ruky, už jsem si řekla, že chci jít s ním a bylo to v pohodě.
Teď nás na konci ledna čeká hospitalizace s Matýskem (nesestouplé varle), doktor opět bral za samozřejmé, že s Máťou v nemocnici budu i já (snad by měl stejný přístup i kdybych nekojila).
Byla jsem s ročním dcerkou na mandlích v Teplicích a tam jsem se dozvěděla, že kojící matky mají nároky být v nemocnici ale když bude volno jinak mají smůlu… Už jsem nekojila ale je to síla!
Holky, já děkuju za reakce. Já nepsala tuhle už dost starou historku pro to, abych si nějak stěžovala. Vlastně ve chvíli, kdy jsme nemocnici opustili jsem si řekla, že už je to za mnou a nebudu se k tomu vracet. Zaskočilo mne však hlavně to, že po dvou letech se vůbec nic nezměnilo (i když mají všichni, že to tak musím napsat „plnou hubu“ práv dítěte).
A napsala jsem to hlavně pro maminky, které třeba s dítětem v nemocnici nebyly aby, až se jim to (nedejbože) někdy stane, byly na tuhle situaci připraveny. Protože do nemocnice se můžete dostat i s jinak zdravým dítětem. Jindřišek například byl hospitalizovaný kvůli zánětu močových cest.
Takže nikdo nemá právo Vás od dítěte vyhnat. Ale bohužel zase matky nemají automatické právo na lůžko. Budete-li však odhodlané strávit noc u dítěte bez postele, máte na to nárok.
Problém je totiž především v jedné věci. Ve chvíli, kdy se dostanete do nemocnice s dítětem, děje se to samozřejmě když je dítěti nějak špatně a většinou to není hospitalizace nijak plánovaná. Tak se najednou dostanete na příjem, máte dítě v horečkách, bojíte se, co se mu stane a když Vám pak řeknou: „Maminko, je to moc zlé, musíte malého nechat v nemocnici, ale přijmout Vás nemůžeme, nemáme místo.“…tak pak asi samozřejmě raději dítě odevzdáte než byste ho ohrozily nějak na životě. A třeba opravdu v tu chvíli nemáte vůbec možnost si zjistit, na co právo máte a na co ne.
Žlababo, to je hrozné 🙁
A vůbec – i to,co píšete některé maminky…
My už s nemocnicemi taky pár zkušeností máme, když pominu ty poslední, kdy už byli velcí kluci v nemocnici sami, ležela jsem dvakrát s Dominkem a jednou s Davídkem . Poprvé před 11 lety, podruhé před třemi lety – v havířovské nemocnici. Nikoho z personálu ani nenapadlo, že bych tam s dítětem nechtěla být, ani tehdy, ani teď. Neměla jsem nejmenší problém, naopak – přítomnost matky u dítěte byla brána jako něco samozřejmého. Platil se pouze nadstandart – samostatný pokoj, kde byly maminky dvě, už jsme platily pouze poplatek za lůžko – ten činil asi 50,- denně.
Pochopitelně jsem byla za tuto vstřícnost moc ráda a určitě bych se nenechala odbýt – oběma klukům nebyly v době hospitalizace ani dva roky. Myslím, že by měly být rády i sestry – maminky se jim o děti postarají, nakrmí je, zabaví a ony budou mít více času na ty děti, které jsou tam bez rodičů – aspoň to mi napovídá selský rozum.
Rozhodně maminky – nedejme se odbýt, jsou to naše děti a hlavně ty malé nesou odloučení od rodičů velmi těžce…. a taky se pak logicky pomaleji uzdravují. Nám tehdy stačilo, když Dominek musel být dva dny na JIP – tam jsem s ním být nemohla…. jaký uzlíček slziček mi po těch dvou dnech přinesli a po celou zbývající dobu, kterou jsme trávili v nemocnici už společně, jsem si nemohla dojít ani na záchod bez něj – tak se bál.
Jen nechápu, že některé nemocnice tuto samozřejmost (navíc danou listinou práv) stále považují za něco přitěžujícího.
Přečetla jsem si všechno, jste tu opravdu statečné maminky, klobouk dolů. Základní potřeba vedoucí k uzdravení je být o nejvíce v pohodě a hlavně s maminkou nebo někým na takové úrovni blízkým. Nikdo nemá právo nás odtrhovat od našich dětí – nemůžou nám zakázat být s dětmi kdykoliv – mohou nám „jen“ nedat lůžko. Já byla naposledy v nemocnici se 4 letou a 2 letou jsem musela nechat doma – ona to zvládla, příjemné mi to nebylo, ale tu větší bych samotnou nechat nemohla, ona by to nezvládla!
Nevím, jak se jmenoval lékař, který v anglii tuším, že v 19. stol. založil samostatný lékařský obor – pediatrie. Měl ohromné výskedky. Lidé mu časem začali říkat, at založí dětské nemocnice a on odpovídal „to nejde, dítě musí být se svou matkou (rodičem), aby se mohlo úspěšně uzdravit – jak je možné, že jsme (lidstvo) na to časem zapoměli?
Jani opravdu lituji tvé zkušenosti Já měla podobnou zkušenost,když můj malý Lukášek měl 7měsíců.Jen v nemocnici v Břeclavě.Ale nenechála jsem se a nakonec mě museli ubytovat i s malým.Boužel ho necháli dehydrovat,protože mi zakázali kojit a můj syn byl zvyklí jen na kojení a čaj odmítal.Tak zkončil na 3dny na JIP na kapačkách a tam mě dovolili chodit za ním jen když spinkal.a stále mi říkali jak nepláče.Až mi ho dali na pokoj tak jsem zjistila pravdu.Měl vykřičený hlásek a do dnes se bojí doktorů a to mu je 11,5měsíce.Tak doufám,že nebudete už nikdy muset do nemocnice je to jen a jen utrpení.
Žlababo, pamatuji si, jak jsme to spolu probíraly…
No, já už mám taky zkušenost.
V lednu skončila Any v nemocnici se zápalem plic.
Vypadalo to, že budu doma s Lu s virózou.
Nakonec paní doktorka naznala, že bude lépe, když bude Lu taky v nemocnici – aby se jí to taky tak nerozjelo.
Bylo to štěstí v neštěstí….
Neměli pro mě v nemocnici mateřské lůžko – zrovna řádilo cosi infekčního. Takže mi doktorka nemohla napsat „paragraf“.
V nemocnici mi vyšli vstříc – místo židle první den mi dali k dispozici křeslo. Leč byl problém s uvolněním v práci.
Takže já jezdila do práce, co nejdříve to šlo a co nejdříve to šlo jsem odcházela a spěchala za holčičkama.
Naštěstí byly dvě, dopoledne měly v nemocnici školku.
Navíc na dva dny jsem jim domluvila dědečka, kterého jsem pak střídala a s holčičkama zůstávala, dokud neusnuly – odcházela jsem zpravidla kolem desáté či později. A holky naštěstí spí celou noc.
V pondělí přijímali Any, v úterý Lu, v pátek šly holčičky do domácího léčení.
Byl to „jen“ týden, ale bylo to náročné.
První týden v domácím léčení jsem byla s holčičkama doma já, pak se po dva týdny prostřídali prarodiče. Nezpozorovala jsem, že by byly holčičky potom nějak úzkostlivé. Naštěstí. Dokonce se jim ani nechtělo z nemocnice – nechtělo se jim rozloučit se v herně s hračkami, které doma nemají…
V červnu jsem byla s naším kubíkem v Brně, v Dětské nemocnici, na očním oddělení. Šilhal a tak musel na operaci. Operaci jsme měli naplánovanou někdy od dubna nebo března (přesně už nevím).To jsme mohli jít na operaci hned, ale bohužel bych musela taky spávat na ubytovně. Kubíkovi v tu dobu byli sice už 3 a 1/2 roku, ale vůbec si nedovedu představit, nechat ho tam v noci samotného. Ne že by to nezvládl, ale je hyperaktivní (ADHD syndrom+porucha koncentrace) a už vidím, jak ho tam sestřičky honí po chodbě a „přemlouvají“ ať jde do postele.No nevím, nevím… Tak nás teda objednali na začátek června na samostatný pokoj, který si budu plati (něco kolem 330kč-pouze pobyt, bez jídla).
V určený den jsme šli na příjem, pak na oční lůžkové oddělení. Tam jsme čekali skoro hodinu, než uklidili náš pokoj.Konečně jsme se mohly vybalit.
Po obědě šel kuba spát, spal asi 5 minut a vzbudili ho na teploměr. Náhodou ještě usnul…a po 15 minutách další budíček, sestra potřebovala něco zkontrolovat…a bylo po spaní 🙁 Jak já tam byla vděčná za každou minutu kdy spinkal, jinak jsem ho totiž neustále naháněla po celém oddělení.A spaní v noci, taky horor.
Sice tam mají paní učitelku a mateřskou školičku….ale našeho hyperaktivního Kubíka tam zrovna moc nechtěli. Sice to neřekli na rovinu, ale bylo to poznat.Všem očividně vadilo, že je to takový malý šílenec 🙂
Druhý den jsme šli na operaci.Měl jít asi kolem 13 hodiny.Do té doby jsem ho měla držet v posteli…ale nikdo mi neřekl jak :-), jen ať si to vyzkouší, já byla ráda, když vydržel chvíli na pokoji, na tož v postýlce.Po operaci zbytek dne prospal, ale neustále mě musel držet za ruku. Chdáček musel mít i přivázané ručičky, aby si nestrhl obvazy z očí. vypadalo to děsně, obrečela jsem to, ale naprosto to chápu. Jemu bych nevysvětlila, že si to nesmí sundávat..
Druhý den už mu odtrnulu a nahánění po oddělení tu bylo zase 🙂
Třetí den za mnou přišla lékařka, jestli by mi nevadilo, kdyby nás dali na vedlejší pokoj. potřebovali náš pokoj jako izolaci. souhlasila jsem, i když už jsem neměla svůj záchod, sprchu, ledničku…to pro nás nebylo až tak důležitý,chodili jsme na společný, to mi fakt nevadilo. Ale začlo mi být divný, že do našeho pokoje neustále nakukovala jedna sestra a pořád cosi říkala o jedné volné posteli, co jsme tu měli.Nedalo mi to a zeptala jsem se, jestli nám sem někoho chtějí dát…a že možná jo. To už na mě bylo moc.Ohradila jsem se, že 1/4 roku čekám na samostatný pokoj, platím si ho a že si fakt nedovedu představit, že nám sem někoho dají. pokud to tak bude, podepisuju reverz a jdeme domů….a byl klid!!!
Původně jsme tam měli být asi 10 dnů.Ale nakonec nás naštěstí pustili hned v pátek (5. den), Kuba se stejně nedokázal soustředit na cvičení očiček,tak by jsme tam byli zbytečně.
No uznejte, nechali by jste tam takové dítě samotné….Mimochodem,neměla jsem ani odvahu odejít do jídelny na oběd….fakt nevím, kde bych potom kubíka našla schovanýho a co by balo rozbitý.
Jsme ráda, že už to máme za sebou
Žlababo je to příšerné takový přístup a je to zarážející jak moc velký je rozdíl mezi jednotlivými nemocnicemi.
Doufám,že až se vybere ,,dost“ na poplatcích u lékaře za naše malé-často nemocné-dětičky-u kterých si prostě jako matky netroufneme určovat diagnózu a léčit je doma samy,ale chodíme pečlivě k doktorům a pečlivě platíme! Tak,že pak se taky postaví nebo zrenovují dětská oddělení,tak aby tam BYLO místo pro nocující matky.
Možná by organizace bojující za práva matek,vylepující plakáty a hlásající ve veřejných debatách své ideologie měly raději věnovat vynaložené úsilí a hlavně utracené finanční prostředky na modernizaci konkrétních nemocnic !!
Docela chápu,že v ,,socialisticky“ postavených
budovách prostě nemají místo pro další lůžka a že jsou rádi,že jim kapacita stačí pro pacienty-chápu,že ředitelé obrací každou korunu a koupí raději nový přístroj…ale nerozumím negativnímu chování a nekompromisnímu postoji personálu,který nám matkám..ZAKAZUJE-být s dítětem-ta věta ,,kdo Vám to dovolil ????? :-((( a s argumenty,že by o nás sestry zakopávaly a pak nechají plakat děti a vlastně o tom ani neví-nebo nechtějí vědět.
Příšerné-nenechala bych svoje dítě samotné v nemocnici a doufám,že v takové situaci ani nikdy nebudu-je to veliká ostuda. K
Jani, je mi opravdu moc lito Tve zkusenosti…
Ja osobni zkusenost jako matka nemam – holt Davidek si snad jeste chvili pobude u me v brisku a doufam, ze potom do nemocnice nebudeme muset.
Snad jen – kdyz jsem byla mala, dostala jsem se v dost rannem veku do nemocnice se zacpou a v te dobe opravdu nebyla moznost, aby maminka byla s ditetem. Po navratu z nemocnice jsem s nasima absolutne nekomunikovala… (jak jinak jsem je mela potrestat?). Bohuzel jeste jeden nemily zazitek me cekat v cca 4 letech, kdy jsem byla 2 mesice v laznich, v Luhacovich. Nevim, z jakeho duvodu, ale spala jsem na pokoji s holkama, ktery uz davno chodily do skoly a me jen sikanovaly. V noci jsem jim musela nosit kelimek k posteli, protoze se jim nechtelo vstavat na zachod apod. Priznam se, ze jsem pak jeste hodne dlouho nemohla ani slyset slovo „Luhačovice“… Navstevy byly zakazane a mamka to na rozdil od jinych rodicu dodrzela a ja jsem byla jeste tak mala, ze jsem akorat vzdy na korespondencni listek napsany sestrickou vzdy ve smyslu „Bohunce je zde dobre, chodime na prochazky, … “ pripojila svuj podpis, nejaky obrazek a ani jsem nevdela, co podepisuju.
Pevne verim, ze prostredi, kde ma dojit k uzdraveni maleho clovicka, je cim dal tim vice prijatelne jako pro dite samotne, tak pro jeho okoli a ze podobnych – neprilis kladnych zkusenosti je snad cim dal tim mene.
tady je vidět,že to není v pořádku,takhle malé dítě aby nemohlo mít mámu u sebe?
Mobile Sliding Menu