s 13 měsíčním dítětem, které jsem kojila, budou stát na mé straně.
Zdravotničtí pracovníci možná budou hájit své zájmy a říkat něco o
špatných podmínkách, ve kterých musí pracovat…Kdo za ty špatné podmínky v nemocnicích může? My, rodiče nemocných dětí,
jistě ne. Copak to, aby mohla být matka svému nemocnému dítěti na blízku
v době, kdy je mu nejhůř, kdy je nemocné, není její základní právo?
Je mi jedno, jaké kdo vymyslel zákony, příkazy a domácí řády nemocnic.
Mám právo být se svým dítětem, když mne potřebuje.
Náš nemocniční příběh
Ríšovi byl rok, měl diagnózu dětská mozková obrna, přes usilovnou rehabilitaci stále nedocházelo k potřebným pokrokům a proto náš neurolog zavolal do nemocnice, aby zajistil co nejdřívější termín magnetické rezonance mozku a komplexního neurologického vyšetření. U malých dětí se magnetická rezonance provádí v celkové narkóze, proto plánovaná délka pobytu v nemocnici byla 8 dní.
Dopředu jsem sháněla informace o průběhu hospitalizace v Dětské nemocnici v Brně, kde mělo vyšetření proběhnout a zjistila jsem, že maminky nechávají u dítěte pouze přes den, ale v noci musí spát na ubytovně vzdálené asi 50 metrů od areálu nemocnice. Syna jsem v té době ještě kojila, velmi špatně spal a budil se i několikrát za noc s velkým pláčem. A ještě nikdy nebyl v noci beze mne.
Nedokázala jsem si představit, že bych ho v noci nechala samotného a tak jsem zjišťovala, jestli bych mohla jít do nemocnice v jiném městě. Bohužel nikde nebyl volný tak blízký termín, který jsme měli domluvený v Brně.
Do nemocnice jsem odjela vybavená spacákem s odhodláním spát na zemi, když mi nedají u syna lůžko. Přijímací lékařka mi sdělila, že syn je ještě malý, takže sice mám nárok na lůžko v nemocnici, ale místa pro maminky mají na celém oddělení jen 2 a ty jsou obsazená.
„Dobře, ale já ho v noci samotného nechat nechci, kojím a taky hodně pláče a budí se několikrát za noc“, opáčila jsem a dodala „mám s sebou spacák a budu spát na zemi.“
„To nepůjde“, odpověděla, „zakopávaly by o Vás sestřičky jak budou v noci kontrolovat děti.“
Navrhla, že mne přeobjedná na jiný termín, ovšem s tím, že zamluvit si lůžko pro sebe dopředu nemohu, takže příště můžeme řešit stejný problém.
To už jsem cítila jak se žhavím do běla: „Nemůžete mi odpírat vyšetření, jehož výsledek chce znát neurolog co nejdříve, aby mohl upravit léčbu!“
Lékařka mi tedy navrhla, že se přihlásím na ubytovnu, ale večer z nemocnice nemusím odcházet a mohu trávit noci na židli u postýlky.
Jsem si jistá, že si nemyslela, že bych mohla vydržet se o syna celé dny starat v nemocnici, kojit ho, přežít všechny stresy z odběrů krve, odpírání jídla a pití před narkózou, narkózu a pláč syna po probrání a při tom všem spát-nespat 7 nocí na židli. Patrně předpokládala, že to vydržím tak jednu noc a pak půjdu na ubytovnu. Já jsem ale věděla, že to nevydržím ani jednu noc a odcházela jsem s vědomím, že nakonec si lehnu na zem do spacáku tak, jak jsem původně měla v plánu.
Při příchodu do nemocničního pokoje mi ale spadla čelist. Malá místnost se čtyřmi dětskými postýlkami, mezi nimi uličky tak akorát na jednu židli. Přebalovací pult a vanička, dětský jídelní stůl a židličky. Na první pohled se zdálo, že jediné místo, kde bych si mohla ustlat, je nemocniční chodba. Nakonec jsem ale nějak nasoukala pod ten malý jídelní stůl.
To, že jsem v nemocnici zůstala nikdo nezpozoroval. Prozradila jsem se v noci sama. V pokoji, kde jsme byli s Ríšou, byla také malinká dvouměsíční holčička. Její maminka s ní nemohla zůstat v nemocnici, protože nekojila. Plakala v noci tak dlouho. A moc potichu. Měla jsem strach, že jí zapomněli dát mléko. Někdy kolem půlnoci jsem se zjevila v sesterně.
„Dobrý večer, ta holčička u nás na pokoji už moc dlouho pláče. Ona pláče tak potichu, bojím se, že ji nemůžete slyšet. Nemá hlad?“
„Co tady děláte?“ zalapala sestřička po dechu,když mne uviděla ve dveřích a zjevně vůbec neposlouchala, na co se ptám.
„Já tady spím.“
„A kde???“
„Na zemi.“
„A kdo vám to dovolil?“
„Já jsem se domlouvala s paní doktorkou na příjmu, že tady můžu v noci zůstat.“ (O tom že jsme se dohodly na spaní na židli jsem se samozřejmě nezmínila.)
Sestřička se šla podívat, kam jsem se uložila a když viděla, že mám spacák položený přímo na lineleu, vyhrabala někde dětský koberec a dala mi ho jako podložku.
Druhý den se jako zázrakem uvolnilo lůžko v pokoji pro matky s dětmi. A délka pobytu v nemocnici se, také jako zázrakem, zkrátila z plánovaných 8 dnů na 4 dny. Spala jsem tam tedy ještě 2 noci, ale to už v posteli hned vedle svého syna.
Ríša se první noc 4x vzbudil a plakal, byla jsem ráda, že jsem tam u něj zůstala. Plakaly i jiné děti, hlavně k ránu, budily se už kolem šesté a maminky přicházely nejdřív v sedm. Třeba dvouleté děti nechaly klidně tu hodinu plakat. Je pravda, že občas se pokusili dítě uklidnit (něco jako „Aničko neplač, maminka brzy přijde“, ale to bylo všechno). Takhle k ránu mají sestry jistě spoustu jiné práce. A hlavně není jich tam ani na tolik dětí dost.
Změnilo se něco?
Tenhle zážitek je ze začátku roku 2006, znovu jsme se na hospitalizaci do brněnské dětské nemocnice dostali o dva roky později. V té době už delší dobu probíhala diskuze vedení nemocnice se zástupkyněmi mateřských center v Brně, po nemocnici všude visely plakáty o tom, jaké má dítě práva a jak je pobyt rodiče u dítěte důležitý. Nepředpokládala jsem, že by se situace mohla opakovat.
U příjmu stejná lékařka a velmi podobný dialog. Místa pro matky už jsou 4 (jak směšné číslo) a jsou samozřejmě obsazená. Syn vybaven průkazkou ZTP/P měl nárok na doprovod i když mu už byly 3 roky a nebyl dávno kojený. Ale v noci opět jediná možnost, ubytovna. Tentokrát jsme na ubytovnu přistoupili, věděli jsme, že syn doma většinou prospí celou noc, a doufali jsme, že se unaví natolik, že bude spát i v nemocnici. S Ríšou byl v nemocnici tatínek, já byla doma a ještě kojila druhého, ročního syna.
To, že se na neurologickém oddělení vůbec nic nezměnilo, mne překvapilo také proto, že jsem ve stejné nemocnici byla několik dní s mladším synem, byla jsem ale na jiném oddělení. Tam matky spaly sice v jiném pokoji než děti, ale na stejné chodbě. Nechápala jsem, proč jsou v jedné budově nemocnice takové rozdíly v komfortu pro matky.
Jaké je to v jiných nemocnicích?
S Ríšou jsem byla několik dní ve svitavské nemocnici, kam jsme se dostali během dovolené. Lůžko pro matku dítěte je tam samozřejmost. Na poslední hospitalizaci jsme byli nedávno, v Praze, v Motole, na neurologii. Ríša měl už 3,5 roku, nikdo nechtěl vidět průkazku ZTP ani nikdo nepodmiňoval získání lůžka u dítěte kojením. I tam je lůžko pro matku samozřejmost.
A já se ptám. Jak to, že jsou takové rozdíly mezi nemocnicemi, nebo dokonce mezi odděleními ve stejné nemocnici? Jak to, že dítě z jedné oblasti republiky může být v nemocnici se svou mámou a druhé ne? Jak to, že možnost mít mámu u sebe závisí na tom jakou nemocí dítě trpí a tedy na kterém oddělení může ležet?
Platby zdravotního pojištění odvádíme všichni stejné. Neměly by naše děti mít právo na stejné podmínky při pobytu v nemocnici?
Možná je to výzva pro zdravotní pojišťovny, aby hlídaly úroveň poskytovaných služeb. A tam, kde základní dětské právo „Aby tu byla máma, když je mi zle“ není splněno, byla platba nemocnici krácena. Jen tak to budou vedoucí pracovníci nemocnic konečně řešit.