Patrně všechny mámy, když jim řeknu, že mne nechtěli nechat v nemocnici
s 13 měsíčním dítětem, které jsem kojila, budou stát na mé straně.
Zdravotničtí pracovníci možná budou hájit své zájmy a říkat něco o
špatných podmínkách, ve kterých musí pracovat…
jistě ne. Copak to, aby mohla být matka svému nemocnému dítěti na blízku
v době, kdy je mu nejhůř, kdy je nemocné, není její základní právo?
Je mi jedno, jaké kdo vymyslel zákony, příkazy a domácí řády nemocnic.
Mám právo být se svým dítětem, když mne potřebuje.
Náš nemocniční příběh
Ríšovi byl rok, měl diagnózu dětská mozková obrna, přes usilovnou rehabilitaci stále nedocházelo k potřebným pokrokům a proto náš neurolog zavolal do nemocnice, aby zajistil co nejdřívější termín magnetické rezonance mozku a komplexního neurologického vyšetření. U malých dětí se magnetická rezonance provádí v celkové narkóze, proto plánovaná délka pobytu v nemocnici byla 8 dní.
Dopředu jsem sháněla informace o průběhu hospitalizace v Dětské nemocnici v Brně, kde mělo vyšetření proběhnout a zjistila jsem, že maminky nechávají u dítěte pouze přes den, ale v noci musí spát na ubytovně vzdálené asi 50 metrů od areálu nemocnice. Syna jsem v té době ještě kojila, velmi špatně spal a budil se i několikrát za noc s velkým pláčem. A ještě nikdy nebyl v noci beze mne.
Nedokázala jsem si představit, že bych ho v noci nechala samotného a tak jsem zjišťovala, jestli bych mohla jít do nemocnice v jiném městě. Bohužel nikde nebyl volný tak blízký termín, který jsme měli domluvený v Brně.
Do nemocnice jsem odjela vybavená spacákem s odhodláním spát na zemi, když mi nedají u syna lůžko. Přijímací lékařka mi sdělila, že syn je ještě malý, takže sice mám nárok na lůžko v nemocnici, ale místa pro maminky mají na celém oddělení jen 2 a ty jsou obsazená.
„Dobře, ale já ho v noci samotného nechat nechci, kojím a taky hodně pláče a budí se několikrát za noc“, opáčila jsem a dodala „mám s sebou spacák a budu spát na zemi.“
„To nepůjde“, odpověděla, „zakopávaly by o Vás sestřičky jak budou v noci kontrolovat děti.“
Navrhla, že mne přeobjedná na jiný termín, ovšem s tím, že zamluvit si lůžko pro sebe dopředu nemohu, takže příště můžeme řešit stejný problém.
To už jsem cítila jak se žhavím do běla: „Nemůžete mi odpírat vyšetření, jehož výsledek chce znát neurolog co nejdříve, aby mohl upravit léčbu!“
Lékařka mi tedy navrhla, že se přihlásím na ubytovnu, ale večer z nemocnice nemusím odcházet a mohu trávit noci na židli u postýlky.
Jsem si jistá, že si nemyslela, že bych mohla vydržet se o syna celé dny starat v nemocnici, kojit ho, přežít všechny stresy z odběrů krve, odpírání jídla a pití před narkózou, narkózu a pláč syna po probrání a při tom všem spát-nespat 7 nocí na židli. Patrně předpokládala, že to vydržím tak jednu noc a pak půjdu na ubytovnu. Já jsem ale věděla, že to nevydržím ani jednu noc a odcházela jsem s vědomím, že nakonec si lehnu na zem do spacáku tak, jak jsem původně měla v plánu.
Při příchodu do nemocničního pokoje mi ale spadla čelist. Malá místnost se čtyřmi dětskými postýlkami, mezi nimi uličky tak akorát na jednu židli. Přebalovací pult a vanička, dětský jídelní stůl a židličky. Na první pohled se zdálo, že jediné místo, kde bych si mohla ustlat, je nemocniční chodba. Nakonec jsem ale nějak nasoukala pod ten malý jídelní stůl.
To, že jsem v nemocnici zůstala nikdo nezpozoroval. Prozradila jsem se v noci sama. V pokoji, kde jsme byli s Ríšou, byla také malinká dvouměsíční holčička. Její maminka s ní nemohla zůstat v nemocnici, protože nekojila. Plakala v noci tak dlouho. A moc potichu. Měla jsem strach, že jí zapomněli dát mléko. Někdy kolem půlnoci jsem se zjevila v sesterně.
„Dobrý večer, ta holčička u nás na pokoji už moc dlouho pláče. Ona pláče tak potichu, bojím se, že ji nemůžete slyšet. Nemá hlad?“
„Co tady děláte?“ zalapala sestřička po dechu,když mne uviděla ve dveřích a zjevně vůbec neposlouchala, na co se ptám.
„Já tady spím.“
„A kde???“
„Na zemi.“
„A kdo vám to dovolil?“
„Já jsem se domlouvala s paní doktorkou na příjmu, že tady můžu v noci zůstat.“ (O tom že jsme se dohodly na spaní na židli jsem se samozřejmě nezmínila.)
Sestřička se šla podívat, kam jsem se uložila a když viděla, že mám spacák položený přímo na lineleu, vyhrabala někde dětský koberec a dala mi ho jako podložku.
Druhý den se jako zázrakem uvolnilo lůžko v pokoji pro matky s dětmi. A délka pobytu v nemocnici se, také jako zázrakem, zkrátila z plánovaných 8 dnů na 4 dny. Spala jsem tam tedy ještě 2 noci, ale to už v posteli hned vedle svého syna.
Ríša se první noc 4x vzbudil a plakal, byla jsem ráda, že jsem tam u něj zůstala. Plakaly i jiné děti, hlavně k ránu, budily se už kolem šesté a maminky přicházely nejdřív v sedm. Třeba dvouleté děti nechaly klidně tu hodinu plakat. Je pravda, že občas se pokusili dítě uklidnit (něco jako „Aničko neplač, maminka brzy přijde“, ale to bylo všechno). Takhle k ránu mají sestry jistě spoustu jiné práce. A hlavně není jich tam ani na tolik dětí dost.
Změnilo se něco?
Tenhle zážitek je ze začátku roku 2006, znovu jsme se na hospitalizaci do brněnské dětské nemocnice dostali o dva roky později. V té době už delší dobu probíhala diskuze vedení nemocnice se zástupkyněmi mateřských center v Brně, po nemocnici všude visely plakáty o tom, jaké má dítě práva a jak je pobyt rodiče u dítěte důležitý. Nepředpokládala jsem, že by se situace mohla opakovat.
U příjmu stejná lékařka a velmi podobný dialog. Místa pro matky už jsou 4 (jak směšné číslo) a jsou samozřejmě obsazená. Syn vybaven průkazkou ZTP/P měl nárok na doprovod i když mu už byly 3 roky a nebyl dávno kojený. Ale v noci opět jediná možnost, ubytovna. Tentokrát jsme na ubytovnu přistoupili, věděli jsme, že syn doma většinou prospí celou noc, a doufali jsme, že se unaví natolik, že bude spát i v nemocnici. S Ríšou byl v nemocnici tatínek, já byla doma a ještě kojila druhého, ročního syna.
To, že se na neurologickém oddělení vůbec nic nezměnilo, mne překvapilo také proto, že jsem ve stejné nemocnici byla několik dní s mladším synem, byla jsem ale na jiném oddělení. Tam matky spaly sice v jiném pokoji než děti, ale na stejné chodbě. Nechápala jsem, proč jsou v jedné budově nemocnice takové rozdíly v komfortu pro matky.
Jaké je to v jiných nemocnicích?
S Ríšou jsem byla několik dní ve svitavské nemocnici, kam jsme se dostali během dovolené. Lůžko pro matku dítěte je tam samozřejmost. Na poslední hospitalizaci jsme byli nedávno, v Praze, v Motole, na neurologii. Ríša měl už 3,5 roku, nikdo nechtěl vidět průkazku ZTP ani nikdo nepodmiňoval získání lůžka u dítěte kojením. I tam je lůžko pro matku samozřejmost.
A já se ptám. Jak to, že jsou takové rozdíly mezi nemocnicemi, nebo dokonce mezi odděleními ve stejné nemocnici? Jak to, že dítě z jedné oblasti republiky může být v nemocnici se svou mámou a druhé ne? Jak to, že možnost mít mámu u sebe závisí na tom jakou nemocí dítě trpí a tedy na kterém oddělení může ležet?
Platby zdravotního pojištění odvádíme všichni stejné. Neměly by naše děti mít právo na stejné podmínky při pobytu v nemocnici?
Možná je to výzva pro zdravotní pojišťovny, aby hlídaly úroveň poskytovaných služeb. A tam, kde základní dětské právo „Aby tu byla máma, když je mi zle“ není splněno, byla platba nemocnici krácena. Jen tak to budou vedoucí pracovníci nemocnic konečně řešit.
můj blog je adrese http://dmo.blog.cz
Napsal/a: Žlababa
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (28 vyjádření)
Naštěstí jsem ještě nemusela být v nemocnici s dítětem.
Dobrý den,také se podělím o svoji zkušenost.Mám 10 letého syna,který měl již týden v kuse 40 horečky(a u nás na pohotovosti se ještě divili,že jdu vůbec otravovat s horečkama),Během 7 dnů jsme s ním byli 5krát u doktora(pokaždé jinde),to měl ještě růžové skvrny po celém těle a pořád se nic nedělo,jen vysadili antibiotika že to je alergická reakce.Dokonce naše paní doktorka se mě při návstěvě zeptala kdy má ukončit paragraf na dítě,místo toho aby hledali příčinu horeček a exanténu.Pak jsme opět jeli po 9 dnech,kdy měl pořád syn horečky,do Uherského hradiště na pohotovost do nemocnice,nebot syn měl velké bolesti kloubů a bolel ho každý pohyb.Tam ho přijali s tím, že udělají vyšetření krve,a zjistí jaké antibiotika mu nasadí-to byla sobota.V pondělí jsem si už vyžádala,že tam chci zůstat se synem,protože jen plakal a nejedl a nepil a měl velké bolesti že se nemohl ani hýbat.Ztrávili jsme tam 14 dní,udělali všemožné vyšetření,podávali mu za tu dobu 9 různých antibiotik,měl CRP 240 a stále ty bolesti horečky a exantén po celém těle.Ještě mu pak vzali odběr kostní dřeně(která byla v pořádku)a už jsem byla opravdu na nervy,jak mi nikdo nedokázal říct co mu je,a to že neustále přehlíželi jeho bolesti.Jedna z paní doktorek mu dokonce řekla při vizitě:No jako pohni si ty dědečku!To už bylo i na mě moc že se takhle chovají k dítěti které má takové bolesti že i ze spaní pláče když se měl jen otočit na posteli z jedné strany na druhou.No a pak když zjistili,že vlastně nic zjistit nemůžou,nás nechali převézt do Brna….jeli jsme tam bez diagnozy,a stím že to bude nejspíš nějaké virové onemocnění…..no hned první den v Brně byla diagnoza vyřešena:syn má revmatologickou nemoc JIA systémovou formu,byla mu nasazena léčba a po 8 dnech nás pustili do domácího léčení.Není to zrovna nemoc kterou by člověk zvládal,je to dá se říct nevyléčitelné ale jsou na to léky které tlumí bolest,a bude brát injekce několik let,ale díky za to že hned na to přišli,nebot v Hradišti by se toho ani nedopátrali když nebrali v potaz jeho bolesti.V hradišti chování lékařů nestálo ani za slovo díky,ale v Brně byli skvělí,vše mi vysvětlili,nic netajili,a k synovi měli velkou trpělivost….takže díky Brněnské fakultní dětské nemocnici odd. revmatologie.
Také se 3 letým synem jezdíme do Brna na dětskou oční kliniku, léčí se s glaukomem (zelený zákal). Za pobyt se synem v nemocnici pokaždé musím zaplatit částku 450 korun na noc. Při operaci a 9 denním pobytu (bez stravy) to vyšlo na 4050,-. Teď musí jít syn na další operaci s očičkem, ale bohužel na ten pobyt nemáme peníze, tím pádem nemůžeme ani na operaci a v těch podmínkách, jaké tam panují, ho tam samotného nenechám. Nikdo se tam o děti nestará, sestřičky je umyjí maximálně 2x za týden. Eva
dobrý den byla jsem s 3 letou dcerou v Brně dětská nemocnice po urázu s pádu s okna a hned po mě chtěli podepsat papír o tom že zaplatím 350kč za noc a 1000 kč zaloha u nich bez jidla a vím že do 6 let dítě má to mít zadarmo ale chtěj si vidělat na lidech nic mi nezbívá než to podepsat byla jsem s toho všeho šoku tak jsem to podepsala dcera mě potřebovala jsem sama s dětmi a tet po mě chttěji zaplatit 1050 kč a nezajímá nikoho s čeho to mám zaplatit tet prý to řeší polityci ale nikdo to neviřeší asi to dám do televize aby to věděli všichni
Jé tak to já mám jinou zkušenost , na neuorologickém oddělení v Brně kde jsem byla s dcerkou na vyšetření kvůli autismu a to prosím už v roce 2003, natáčeli jí EEG a po-té jsme absolvovaly i tu magnetickou resonanci a musím říct že to tam bylo bezva , a přespávala jsem u dcerky přímo na pokoji kde nikdo jiný nebyl , ani se mi nechce věřit že by se to o několik let později takhle zhoršilo .
Ahoj lidičky,máme z Brna stejnou zkušenost a to měl malý 3měsíce,byl kojený a odmítli mě tam nechat,že kojit můžu druhého!!Měl tam být 10 dní a třetí den když jsem ráno volala jak mu je mi sestřička řekla at si pro syna ihned přijedeme,že pláče celé dny a hrozí prasknutí stehů a tak jestli jsme ochotni jezdit na kontroly můžem ihned vyjet.Syn byl tak vyřízený pláčem,že kojení se nedařilo obnovit a skončili jsme na umělé výživě jen díky nepřístupnosti personálu konkrétního oddělení!!Jelikož když na jiném odd.to jde není to v nemocnici,ale v lidech na tom daném oddělení(to je,alespon můj názor).Po čase druhý syn dostal zápal plic a odmítla jsem hosp.v Brně a nechala si ji vypsat do Boskovic a k mému velkému překvapení už sestřička u dveří předpokládala,že tam zůstanu s malým a nabízela mi i místo pro druhého,že to je prý samozřejmostí!!Jsou prý velice rádi když tam děti maminku nebo někoho blízkého mají a jsou tudíž v pohodě a lépe zabírá léčba!!Možná je to nedostatkem personálu jelikož tam celý den byly 2sestřičky a odpoledne,v noci a o víkendech pouze 1,ale pořád s úsměvem na tváři.Proč to tak nejde jinde je těžké se dopátrat,svádí se vinna na pojištovny,zákonodárce,ale u zrojů ne a to bude ten největší problém!Na Boskovicích je vidět,že když se chce jde to!!Byli jsme tam již několikrát a vždy stejný přístup tak to nebyla náhoda.Ono se jiné píše a jiné dělá a na letáčky jak to je v DN špica a jak tam můžou rodiče být a pod.věci už nevěřím a neuvěřím dokud nezažiji!Co se dalo vyřešit jednod.chirurií jsme řešili touto cestou a tam je výborný kolektiv pod vedením Mudr.Ryšavé,která se velice snaží ,aby tam bylo dětem i maminkám dobře jen mi to nikdo nenabídl,ale spojila jsem se s ní přes net a domluvily jsme se na kontrolu jestli je možná tato cesta.Radím všem maminkám ptejte se v zájmu svých dětí na tuto možnost,protože už jsme tam byli 2x a ani jednou mi to lékaři nenavrhli a jen se divili,že o této možnosti vím.Sláva internetu!!!!!!!!!!!
Hezký den,také bych se chtěla s Vámi maminkami podělit o zážitky.Plně souhlasím s tím,že maminka by měla mít nárok v kterékoliv nemocnici trávit na pokoji se svým nemocným dítětem,pokud si to přeje.Já sama jsem to štěstí neměla a vzpomínky na hrůzný pobyt dvouletý v nemocnici mne provází celým mým živote.V 6.letech mne klovl kohout do brady.Lékaři si s tím nevěděli rady,rostl mi na lev.lícní kosti stále hnisavý píštěl,který mi lékaři neustále řezali,svazovali mi ruce a nohy,abych se nemrskala,ležela jsem v Košumberku u tbc postiž.dětí.Byla jsem jedna z mála,která tam mohla chodit po pokoji a někdy mne sestry vzaly na zahradu.Začala jsem tam první třídu,učitelku jsme měly velice hodnou,některé sestry byly však velmi zlé a necitlivé.Ukazovala jsem při odpoled.klidu učitelce vyklající zub,přišla sestra a hodila chrousta ze sklenice za krk.Vzbudila jsem hrozným řevem celý pokoj.2 roky jsem neviděla své sestry ani maminku.Jezdil za mnou občas můj nevl.otec.Byl to pro mne velmi traumatizující zážitek.Vytrpěla jsem si tam toho hodně,jako pokusný králík.Po dvou letech rozřezané brady,zjizvené,přišla nějaká lékařka na to,že by to mohlo být od zubu.Stoličku mne vytrhli a propustili konečně domů-hrůza!
I já se musím podělit o své zkušenosti s hospitalizací rodiče spolu s dítětem.Se synem jsme absolvovali pobyt již několikrát.Píšu „absolvovali“,jelikož jsem nikdy nemusela nechat syna v nemocnici samotného,přestože mu je již deset let(po nemocnicích od 7 let).V Motole to nebyl nikdy problém,i když jsem musela syna na noc opustit a jít spát na ubytovnu.Vždy jsem s ním ale mohla zůstat do doby,než usne a přijít ráno ještě než se vzbudí.Poslední pobyt by ve FN Královské Vinohrady.I tu jsem měla přislíbeno,že mohu se synem zůstat, POKUD BUDE VOLNO.Trochu mě to děsilo,že by volno nebylo,ale měla jsem štěstí.Pobyt jsem si samozžejmě hradila sama.Samozřejmě se našel zdravotník,který si rýpnul,že tak velký kluk už může být sám.Myslím,že jsem svým pobytem ušetřila personálu spoustu práce,jelikož všechna vyšetření a posléze i výkon a dobu po něm (po celkové anestezii) jsem se o něho starala.Byl 24hodin na kapaačkách a močil každých 15minut do „bažanta“.Ani se mi nechce myslet na to,jak by to vyřešili?Zavedli by mu cévku?Byla jsem ráda,že jsme vše absolvovali bez větších problémů a já jsem strašně ráda,že jsem nikdy nemusela svého „velkého“ kluka nechávat v nemocnici samotného:-))
Mobile Sliding Menu