Nadstandardní péče po česku

Před více než dvěma měsíci si syn při našem společném pobytu v Krkonoších zlomil nohu po pádu na bobech. Následkem toho jsem, coby jeho dospělý doprovod, měla během našeho čtyřdenního pobytu v Krajské nemocnici Liberec možnost otestovat českou nemocniční péči…

Myslím, že nejsem náročný klient a od našeho věčně se transformujícího zdravotnictví neočekávám servis, jaký můžeme vidět v nejrůznějších zahraničních seriálech typu Chirurgové. Říká se, že v českém zdravotnictví není zrovna peněz na rozdávání a tak jsem leccos ochotná přejít. Přesto jsem se zde ale setkala s některými věcmi, které stojí za zmínku.

Coby zákonná zástupkyně svého syna jsem měla zřejmě pomýlenou představu, že před ne zcela nezbytným operačním zákrokem budu některým z lékařů postavena před alternativy, a že mi někdo sdělí, jaké jsou pro syna možnosti. Nějak jsem z těch seriálů okoukala, že lékař si před operací – synovi zaváděli do nohy dráty – se mnou sedne do ordinace, připevní rentgenový snímek na svítící panel a řekne: podívejte se, máme tu tyhle možnosti… Nemusím říkat, že nic takového se nestalo. Lékaři syna na operaci prostě a jednoduše objednali, aniž by mi dal kdokoliv cokoliv vědět (v tu chvíli jsem ještě nebyla v nemocnici) a naopak na můj telefonát mi nikdo z lékařů nebyl schopen říct, co se vlastně děje. Do nemocnice jsem dorazila druhý den, kdy mi lékařka suše oznámila, že i přesto, že jsem byla původně informována, že operace není nutná, bude syn za hodinu operován, a že mám podepsat papír, že s tím souhlasím.

Samozřejmě, že jsem se ohradila a přes zjevnou nelibost lékařky jsem se nechala poslat k jinému lékaři, který zákrok nařídil. Lékař mě – s o něco menší nelibostí – začal přesvědčovat o tom, že operace sice není jediným východiskem, a že by bylo možné nechat nohu srůst bez zavedení drátů, ale že on sám, být v mé situaci, by pro své dítě volil variantu operace. Po krátkém přesvědčování jsem seznala, že má lékař pravdu a ví, co říká a k operaci jsem svolila. Velmi nepříjemné ale bylo, že jsem se musela rozhodovat pod tlakem a nebyl mi dán čas k tomu, abych si mohla sehnat nějaké informace nebo se s někým poradit. Od nemocničního zařízení bych očekávala, že budu o všem včas informována, nikoliv to, že se v podstatě náhodou dozvím, že syn má být za hodinu operován. Jednu chvíli mě dokonce napadlo, jestli snaha operaci utajit a posléze tlak na to, abych s ní souhlasila, nejsou dány tím, že lékaři mají za operaci víc bodů a peněz od pojišťovny, než kdyby léčba probíhala bez operace.

V Krajské nemocnici Liberec se lékaři také ještě nejspíš nenaučili, že s pacientem nebo jeho zákonným zástupcem se nejedná jako s úplným idiotem. Dvakrát jsem chtěla po lékařích vidět synovy rentgenové snímky, opět nejspíš následkem zahraničních seriálů, ve kterých sympatický doktor s úsměvem klientovi vysvětluje, jak se věci mají. První lékař se na mě s ironickým úsměvem podíval a řekl: „Kdo je tady lékař, vy nebo já?“ a druhý vztekle hodil sadu rentgenových snímků na postel. Myslím si, že příliš náročná nejsem, ale to, že vás lékaři informují o vašem stavu nebo o stavu vašeho dítěte a vše vám vysvětlí, by snad mohlo být normální už i u nás.

Přejděme k nejpozoruhodnější věci, kterou jsem později nazvala nadstandardní péče po česku. Do nemocnice jsem se z horské chalupy vracela s tím, že se uvolnil nadstandardní pokoj, o který jsem den předtím projevila zájem. Nadstandardnost tohoto pokoje spočívala v tom, že narozdíl od pokoje normálního bylo možné být se synem v jedné místnosti, jinak bychom byli oddělení a já bych k němu mohla pouze chodit na návštěvy. Za pokoj se kromě regulačních poplatků platilo dalších 200,- Kč, celkem tedy 320,- Kč za den. Na první pohled jsem byla překvapená, jak luxusně byl pokoj vybaven a poprvé jsem měla pocit, že se nacházím v prostředí těch zahraničních seriálů. To jsem ale ještě netušila, že například televizor je vám úplně k ničemu, když se na něj nemůžete dívat.

Nadstandardní pokoje v liberecké nemocnici jsou určeny pro 4 osoby – 2 děti s jejich dospělým doprovodem. Není složité si představit, jakým způsobem se dva zcela neznámí lidé, které na několik dní náhoda svedla do těsné blízkosti ke sdílení toho nejintimnějšího prostoru, domlouvají na tom, kdy se má televize zapnout. Nehledě na to, že rodiče i děti, kteří sdílejí pokoj dohromady, mají zcela jiný režim, takže ve chvíli, kdy by se dospělí rádi podívali třeba na zprávy, dětí spí, takže to nejde. Následkem toho byl na našem pokoj televizor zapnutý jednou.

Čert ale vem televizi, na tu se do nemocnice člověk věru koukat nejezdí. Uvolněte ale znova imaginaci a představte si, jak se dva zcela neznámí lidé domlouvají na tom, že jeden druhému pohlídá dítě. Nadstandardní placená péče v liberecké nemocnici (a nejspíš nejen tam) totiž spočívá v tom, že rodič vlastně do značné míry supluje zdravotní sestru, takže musí svému nemocnému dítěti poskytnout velkou část péče 24 hodin denně a nemůže se od něj hnout. Snad není takový luxus očekávat, že pokud se budete potřebovat od svého dítěte na chvíli vzdálit a jít třeba na malý nákup, nemocnice vám to umožní a pošle někoho z personálu, aby vám dítě pohlídal. V liberecké nemocnici je to ale tak, že vám nikdo z personálu prostě nepomůže a vy se musíte na hlídání domluvit s člověkem, se kterým sdílíte pokoj. Následkem toho, jsem se mohla podívat ven na 1 hodinu za 4 dny.

Nemluvím ani o tom, že pokoj nelze opustit ani ve chvíli, kdy dítě spí, protože byste jej nemuseli slyšet, kdyby se náhodou probudilo a žádat o hlídání a případnou péči spolubydlící, je prostě trapné. O takové věci, že byste si například večer provětrali po velice náročném dni na dvě hodinky hlavu, si můžete nechat jenom zdát. V nadstandardních pokojích v liberecké nemocnici se tráví večery pozorováním stropu ve tmě, nebo na zemi v rozsvícené koupelně. Přitom problém by šlo vyřešit velice jednoduše například dětskou chůvičkou, se kterou by dospělý mohl opustit pokoj a jít alespoň na chodbu nebo do jídelního koutku. Paradoxně v normálních pokojích, za které nepřiplácíte, takto svázáni nejste, protože o děti se starají zdravotní sestry. Samozřejmě, že se o syna ráda postarám, ale nevidím jediný důvod, proč bych měla nemocnici platit nějaké extra peníze za to, že někoho zastupuji v jeho práci. Krom toho, po náročném 24 hodinovém servisu, kdy vás v noci 5 krát vzbudí dítě, 3 krát vzbudí lékaři, kteří jdou na kontrolu dítěte vaší spolubydlící a v 5.30 vás vzbudí paní z kuchyně, která jde na stůl položit teplý čaj, se člověk cítí opravdu jak zpráskaný pes a požadovat pak po někom kvalitní péči o nemocné dítě, může být dokonce hazard.

Nemocné dítě ani jeho dospělý doprovod si nemají šanci odpočinout ani v noci, ani přes den. Přes den jsou nejvíce rušeni jedním z výdobytků porevoluční nemocniční péče – možností neomezených návštěv. Zkuste si naposledy představit, že se chcete po téměř probdělé noci vyspat, ba co hůř, potřebuje se vyspat vaše nemocné tříleté dítě po operaci. Půl metru vedle vaší postele se po celý den družně baví celorodinná návštěva vaší spolubydlící. Bratr, táta, babička, dědeček a strýc, celkem 7 lidí. Že se to nedá vydržet? Že vaše dítě řve únavou? To nikoho nezajímá. Samozřejmě, že to není vina návštěvy ani spolubydlící, ale těch, kteří provoz nemocnice organizují a podobné věci povolují. Roli hraje také to, že v liberecké nemocnici nemají žádnou společenskou místnost, kam by se spolubydlící i s návštěvou mohly „odklidit“. Možnost pobývat v nemocničním pokoji po celý den se svými blízkými je jistě příjemná věc, ale jenom pro toho, kdo si je pozval. Pro náhodného/ou spolubydlící/ho je to utrpení a ze strany nemocnice naprostá nedomyšlenost. Nemůžete odpočívat, spát, volně se pohybovat, na nic soustředit a hodiny musíte v těsné blízkosti svého lože poslouchat rodinné historky úplně cizích lidí. A nejvíc samozřejmě trpí nemocné dítě.

Po čtyřdenním pobytu v liberecké nemocnici jsem dospěla k závěru, že česká nemocniční péče je naprosto nelogická. Systém vůbec nebyl nastavený tak, aby si dítě a jeho dospělý doprovod mohly odpočinout, co to jde. Někteří/ré doktoři/ky byli neprofesionální, arogantní a nedokázali normálně pacienta informovat o věcech, které by měly být naprostou samozřejmostí. Logiku postrádalo i pojetí nadstandardní péče, která nespočívala v tom, že připlácíte za lepší službu, ale prostě za to, že máte to „privilegium“ vykonávat službu sama/sám. Některé negativní věci, se kterými jsem se setkala v Krajské nemocnici Liberec, by určitě vyřešilo víc peněz, po kterých lékaři stále tak volají. Například dětskou chůvičku si za hezký úsměv jistě nepořídíte. Ovšem tak ¾ negativ nevyřeší sebevětší finanční částka, ale pouze změna přístupu ze strany některých lékařů/ek i sester a co největší přizpůsobení chodu nemocnice potřebám pacientů/ek. Ráda si připlatím za nadstandardní pokoj i víc než 320,- Kč denně, ale oplátkou bych očekávala, že se ke mně doktoři nebudou chovat jako k patnáctiletému harantovi, občas se dokonce usmějí, že zdravotní sestry nebudou člověka neustále buzerovat kvůli měření teploty a vyplňování nejrůznějších nesmyslných tabulek, že nebudu muset 8 hodin v kuse poslouchat rodinou sešlost své spolubydlící u mé postele, že se budu moci podívat na televizi, kdy uznám za vhodné, a že mi bude umožněno na chvíli odejít ven a přenechat péči o dítě personálu. Zhruba za měsíc nás se synem čeká třídenní hospitalizace v Motole, tak jsem zvědavá, jestli tam bude systém lepší.

Napsal/a: Michaela Švábová