MVD: Malý krok pro člověka, velký krok pro život …

Říká se, že malé dětské botičky přinášejí štěstí. Už jako děvče školou povinné jsem nosívala na školním batohu jednu droboulinkou červenou botičku pro miminko. Jestli mi přinesla ono slibované štěstí, to vlastně nedokážu říct…ale každopádně to nebyl jediný případ, kdy přišly dětské botičky na pořad dne.

Když jsem čekala své první dítko, ještě před jeho narozením jsem dostala pár dětských botiček. Nebyly to ještě botičky v pravém slova smyslu, ale spíše takové „ozdoby na nohy, aby jim nebyla zima“ 🙂

Protože se však moje první dcerka narodila s mírným spastickým pnutím v chodidlech (držela prstíky u nohou jakoby v pěst – prý bylo způsobeno nedostatkem místa v bříšku v době těhotenství a nožky se jí zahákly pod můj hrudní koš), byla jsem nucena otázku nožiček a botiček detailně řešit. Navštěvovaly jsme spolu rehabilitační cvičení, specialistu v oblasti dětské ortopedie a i doma jsme pravidelně cvičily několikrát denně po dobu asi 4 měsíců sadu cviků na uvolnění napětí v nožičkách. Původní prognóza nezněla příliš optimisticky: „Pokud bude kdy vaše dcerka normálně chodit, tak to bude až okolo 2. roku života“. S touto zprávou jsem se nehodlala smířit a opravdu jsme cvičily velmi urputně, docházely ke specialistům. Nakonec napětí v chodidlech ustoupilo, prsty povolily a nožky se postupně začaly rovnat do normálního postavení. Měla jsem úžasný pocit výhry nad nepříznivým osudem a jsem ráda, že jsme to s dcerkou takto vybojovaly. Vyvstala ovšem otázka, co nyní s obutím. Hledala jsem všemožně informace, chtěla najít to nejlepší.

Vhodná obuv na učení a chůzi miminka totiž musí splňovat spoustu kritérií a je také třeba odhadnout, kdy a jaké botičky začít potomkovi dávat. Neexistuje totiž asi žádný univerzální recept ani dokonalá rada, sama jsem se o tom přesvědčila, kdy jsem se na otázku – kdy a jakou obuv dítku dát – dověděla od pediatra, ortopeda, rehabilitační dětské sestry i magistry v lékárně, kde prodávali dětskou obuv, zcela odlišné informace. Takže – „babo, raď!“ 🙂
Nakonec jsem došla k tomuto Desateru – nikomu ho nevnucuji, ani ho neprohlašuji za jediné správné, ale nám se osvědčilo a znovu jsem ho použila i později u druhé dcerky (ta měla již nožičky od počátku v pořádku):
1. Dítko, které zatím leží v postýlce či kočárku, naprosto nepotřebuje pevnou obuv, maximálně jen „ozdobné“ ponožky či návleky – je potřeba nožičku nechat volně se vyvíjet a růst.
2. V období, kdy začíná sedět, lézt, případně se stavět, je vhodné dát maximálně ponožku s protiskluzovou úpravou na chodidle, aby dítku nepodkluzoval hladký povrch (lino, plovoucí podlaha…). Jinak nechávat dítku nohy bez obuvi, v teplých měsících klidně nechat i naboso, v chodidlech je velká řada receptorů, jejichž činnost je třeba podněcovat.
3. Od okamžiku, kdy dítě stabilně stojí a má tendence pouštět se k pokusům o první kroky, je vhodné dávat pevnou (nejlépe koženou) kvalitní botu se zdravotní certifikací, jako optimální se mi jevily boty kotníkové (tj. vyšší), nemusí je ale nosit ještě celodenně.
4. Dále je třeba již sledovat, jak roste děťátku noha a podle toho měnit obuv, přizpůsobovat ji pohybovým aktivitám, a mít striktně odlišené boty na doma a na ven. Občas nechat dítko proběhnout v prověřeném terénu naboso, např. na trávníku, po hladkých kamínkách, po písku…nožičce to jen prospěje.
5. Vybíráme boty z kvalitních materiálů, které lze dobře ošetřovat, prodyšné, lehké, na nohu dobře padnoucí. O boty náležitě pečujeme, udržujeme je čisté a suché.
6. Přesto že jsou na doma či do školky velmi oblíbené papučky s pěnovou podrážkou (nazouvací či zavazovací, lze je prát, jsou prodyšné), nejsou to podle mě boty s pevnou podrážkou a na dlouhodobé, mnohdy celodenní nošení se mi jeví jako nepříliš vhodné, raději jsem volila pevnější kožené sandálky či papučky s pevnou podrážkou.
7. Určitě se vyvarujeme kupovat botu tzv. „o číslo, dvě větší“, aby dítku déle vydržela. Noha pak po stélce boty „cestuje“, dítě si tvoří špatný návyk chůze.
8. Zbytečně nepodléhejme módním trendům a za každou cenu nekupujme boty nějaké známé značky jen proto, aby je mělo zrovna naše dítko. Ne vždy to, co je vhodné a kvalitní pro dospělého, je optimální pro dítě. Stejně tak není asi ideální kupovat někde na stánku gumové tenisky s pochybným původem, i když nás lákají na velmi výhodnou cenu. Raději se poohlížejme po certifikátech zdravotní nezávadnosti či atestech pro dětskou obuv.
9. Správná bota je taková, která pěkně dítěti drží na noze, netlačí ho, není volná (pro malé děti absolutně nevhodné např. nazouváky, pantofle apod.), nenutí dítě šlapat zešikma či jakkoliv nepřirozeně vytáčet nohu.
10. Pokud je to možné a finančně zvládnutelné, je lepší boty nedědit … ALE – jak to tak bývá, většina rodičů stejně nakonec k tomuto kroku (stejně jako já v několika případech) sáhne, je třeba dodržet aspoň následující:

• boty vždy po předchozím uživateli (i když je to třeba sourozenec) pečlivě vyčistit (vyprat, vydezinfikovat…) – v botě se drží velké množství bakterií, které mohou způsobit ekzém, plísně apod.
• dříve používaná bota nesmí mít sešlapanou podrážku, vytlačené paty do stélky, nerovnoměrně opotřebovanou podrážku, podrážku odlepující se („žralok“) atd.

Milé maminky, závěrem bych chtěla podotknout, že nemusíte plně se vším, co jsem tu napsala, souhlasit, ale třeba jste zde našly i něco, co jste nevěděly, nebo vás dovedlo k zamyšlení. Naším společným cílem je přece zdravě se vyvíjející dítko a největší radost máme, když nám prospívá. Tak, jak učíme děti ostatním návykům (např. krmení, čištění zubů či chození na nočník), věnujme pozornost i návyku správné chůze – ony se nám za naši snahu náležitě odmění. Proto i já jsem byla nejšťastnější, když moje dcerka ještě před svými prvními narozeninami udělala svůj první, jedinečný a samostatný malý krůček pro človíčka, ale velký krok pro život :).
Přeji vám všem hodně štěstí s vašimi ratolestmi.

Lenka

Napsal/a: Andelinka