Podle výzkumů, patří mezi nejuznávanější a nejdůvěryhodnější profese profese lékaře. Je zvláštní, že se v těchto průzkumech vůbec neobjevují také zdravotní sestřičky. Protože právě ty jsou zpravidla prvními, se kterými se v nemocnicích a čekárnách ordinací potkáváme a velkou měrou se podílejí na dojmu, který si z návštěvy zdravotnického zařízení odnášíme.
Podle výzkumů, patří mezi nejuznávanější a nejdůvěryhodnější profese profese lékaře. Je zvláštní, že se v těchto průzkumech vůbec neobjevují také zdravotní sestřičky. Protože právě ty jsou zpravidla prvními, se kterými se v nemocnicích a čekárnách ordinací potkáváme a velkou měrou se podílejí na dojmu, který si z návštěvy zdravotnického zařízení odnášíme. Vídáme je při našich pobytech s dětmi v nemocnici nejčastěji, sledujeme jejich chování vůči nám i našim dětem, hledáme u nich naději, útěchu, povzbuzení…Jednu z nich, dětskou sestřičku, jsem požádala o rozhovor. Bc. Marcela Duchková pracuje na neonatologické jednotce intenzivní a resuscitační péče ve Fakultní nemocnici v Plzni. A protože se známe už celých dlouhých 17 let, dovolila jsem si i nadále zůstat v našem povídání u tykání…
„Jak dlouho pracuješ na oddělení neonatologie?“
„Momentálně jsem na mateřské dovolené a tak nepracuju, ale pracovala jsem tam 10 let. A jsem přesvědčená, že se tam zase po mateřské vrátím.“
„Proč sis vybrala právě tohle oddělení? Mezi jakými možnostmi ses rozhodovala a čím tě zaujali právě nedonošenci?“
„Vlastně jsem si nevybírala. 🙂 Chtěla jsem původně nastoupit na oddělení dětské hematologie, kde jsou hospitalizovány větší děti. Ale bylo mě více potřeba právě na neonatologii. Přiznávám, že se mi tam moc nechtělo. Když jsme tam chodily jako studentky na praxi, necítila jsem se tam právě jistě. Všude alarmovaly monitory a já měla strach, že pokud se něco stane a já nezasáhnu dostatečně rychle, miminko zemře… Ale když jsem pak nastupovala do práce, byla jsem o tři roky „dospělejší“ a brala jsem to jako výzvu, kterou mě lákalo překonat… A už jsem tam zůstala…“
„O jak malé děti se na vašem oddělení staráte?“
„Staráme se o patologické novorozence, ať už jsou donošení nebo ne… Základním kritériem je celkový zdravotní stav dítěte, nikoli jeho hmotnost. Pečujeme třeba i o 5 kilové děti, kterým selhává jedna ze základních životních funkcí. Pokud tě ale zajímají nejmenší děti, o které pečujeme, tak ty vážívají i kolem 500 g.“
„Jak vypadá taková běžná směna? Co všechno máš na starosti?“
„Pracuje se na dvanáctihodinové směny. Denní směnu zajišťuje 5 sester plus staniční, noční směnu 4 sestry. Jedna z nás vykonává práci tzv. „sálkové sestry“, která do jisté míry zajišťuje servis pro ostatní sestry – například připravuje infuzní roztoky, stravu pro děti, doprovází děti na vyšetření na specializovaná pracoviště, chodí k porodům, zajišťuje transport novorozenců z ostatních porodnic celého kraje, zkrátka taková „holka pro všechno“, dělá co je právě potřeba. Ostatní se po celou dobu starají o děti, které si převzaly do péče na začátku směny. Rozdělení je různé, podle zdravotního stavu dětí a z toho vyplývající náročnosti péče, ale většinou to vychází tak, že jedna sestra pečuje o 3-4 děti. Zajišťujeme u nich veškerý servis. Základem je samozřejmě zajištění a trvalé monitorování základních životních funkcí, dále pak navození komfortu šetrnou péčí o hygienu, příjem potravy, vyprazdňování, atd., kdy je snaha respektovat individuální potřeby dítěte. Značnou část pracovní doby zabere spolupráce s lékaři a komunikace s rodiči a samozřejmě pečlivé vedení dokumentace.“
„Zcela logicky mě napadá jedna praktická otázka. Pokud se během 12 hodin nesmíš hnout z boxu, jak řešíte například návštěvu toalety nebo jídlo?“
„Musíme se domluvit s kolegyní, která se stará o „své“ čtyři děti, že během následujících pěti minutek ohlídá i ty „moje“. Všechny děti jsou neustále monitorované, a tak když je nějaký problém, přístroje vše hlásí…“
„A co když se něco děje u dvou z těch osmi dětí? Stává se to?“
„Taky se to stává. Pak nezbývá než použít hlasivky a volat někoho dalšího na pomoc… Vždy je nablízku nějaká volná ruka, ať už lékařova nebo staniční sestry a všichni jsme prostě jeden team…“
„Jaká jsou největší rizika pro nedonošené děti?“
„Těch rizik je strašně moc. Organismus je zkrátka celkově nezralý a nepřipravený na život mimo dělohu. Záleží na tom, jaká se podařila zvládnout příprava před porodem, jaké je gestační stáří dítěte a pak taky, jaký je kdo „bojovník“. Obecně se asi dá říci, že základem je stabilizace dýchání a oběhu. Velkým strašákem je infekce, obranyschopnost je velmi malá . V další fázi pak je důležité, aby se správně rozjelo trávení. Proto se motivují maminky, aby odstříkávaly čerstvé mateřské mléko pro své dítě.“
„Podle statistik činila v roce 2006 kojenecká úmrtnost 3,3 promile a v loňském roce dokonce 3,14 promile (pozn. red.: zdroj: ČTK, 2.9.2008). Předpokládám ale, že nedonošená miminka se na těchto číslech podílejí největší měrou. Dá se říct, jak vysoká je úmrtnost nedonošených dětí?“
„ Musím říct, že se nám daří dosahovat špičkových čísel v evropských statistikách. Nezastírám, že k úmrtím dochází, ale rozhodně nejsou na denním pořádku a vždy zasáhnou všechen personál. Ale díky ohromnému rozvoji oboru, novým metodám a přístrojům se daří zachraňovat stále mladší a nemocnější děti. Zde pak už přicházejí na řadu i etické otázky a problémem se stávají spíše možné následky do dalšího života. Snažíme se o to, aby život dítěte byl skutečně kvalitní a tak se při péči zaměřujeme zejména na předcházení možným komplikacím.“
„Bohužel příběhy všech předčasně narozených miminek nekončívají šťastně. Je určitě těžké vyrovnávat se se smrtí takto malých dětí… A určitě bývají i hodně emocionálně silné okamžiky setkání s rodiči, kdy jim tuhle smutnou zprávu musíte oznámit… Co bývá nejhorší pro rodiče těchto dětí?“
„Pro rodiče bývá ve smíření se s osudem snazší, je-li dítě extrémně nedonošené, než když je to už „skoro termínové“ miminko. Snadněji se také s jeho smrtí vyrovnají v jeho prvních dnech života, než když umírají až po několika týdnech, kdy je dítě relativně stabilní, vše se ubírá správným směrem a najednou je všechno jinak… I proto se snažíme rodiče za každých okolností informovat pravdivě, nikdy jim nic nezamlčovat a upozorňovat na možná rizika.“
„Pro rodiče to musí být mimořádně složité období jejich života. Fyzicky i psychicky vyčerpávající a určitě prochází těžkou zkouškou i jejich partnerský vztah…“
„Ano, mnoho mužů neunese, že má žena najednou jediný smysl života – své nemocné dítě, ale je i mnoho těch, kteří dokážou ženu podržet. U nás je možnost hospitalizace matek, aby mohly být ve dne i v noci nablízku svým dětem a ty navíc dostávaly co nejčerstvější mateřské mléko. A pokud má rodina ještě jedno starší dítě doma, veškerá péče je pak zase na otci… Takže lehké to určitě nemají ani oni.
Nabízíme rodičům služby psychologa, který jim, pomáhá překonávat těžkosti tohoto období a v případě úmrtí jejich dítěte se s touto ztrátou vyrovnat.“
„Co je nejtěžší pro vás, jakožto zdravotnický personál?“
„Určitě nedostatek sester a pomocného personálu, abychom mohly poskytovat péči podle našich představ bez stresu a bez vykonávání nekvalifikované práce, která zdržuje. Pak je to selhávající technika a věčné „šetření“… A samozřejmě komunikace s rodiči, zejména v krizových situacích.
„Co je na té práci pro tebe nejhezčí? Co tě baví, co tě motivuje?“
„Skvělé je, když dítě odejde domů a za pár let je zase máme možnost vidět, jak prospívá. Rodiče posílají pohledy z cest, vánoční přání, fotky dětí, jejich vysvědčení… To vždycky zahřeje u srdíčka…
Při našem oddělení funguje Centrum následné péče, kde jsou děti zpravidla do 6 let věku sledovány lékaři. Jednak je kontroluje náš pediatr, dále neurolog, psycholog a rehabilitační pracovník. Pravidelně, když jsou rodiče s dítětem zváni do poradny, zastaví se na chvilku i za námi. Je fajn je zase po nějaké době vidět… Dvakrát se nám podařilo získat od sponzorů finance a připravit „odrostlým“ dětem mikulášskou besídku s nadílkou…
Stýkají se dokonce i někteří rodiče navzájem, kteří u nás s dětmi pobývali ve stejný čas. Zkrátka se u nás navazují letitá přátelství…“
„Jak jsi spokojená se svým finančním ohodnocením?“
„Myslím, že jsme docela slušně oceněné, ale kvůli penězům tu práci nikdo z nás nedělá.“
„Trochu jsi mě zaskočila. Díky zprávám v médiích jsem nabyla dojmu, že se sestry, a vůbec pomocný personál, cítí naopak nedostatečně finančně ohodnocen, a to bývá častým důvodem jejich odchodu ze zdravotnictví.“
„Možná jsem jen tak skromná… A nebo mám štěstí na vedení, které nám vybojovalo lepší podmínky, než mají jinde. Samozřejmě, že (dle mého názoru) je slušný příjem hodně ovlivněn mnoha hodinami přesčasů, které díky chybějícímu personálu není kdy vybrat. Zbohatnout se tu nedá, ale když tě práce zajímá, baví, máš chuť se dále vzdělávat a zvyšovat si kvalifikaci, pak pro tebe není finanční ohodnocení tím jediným kriteriem.“
„Když se s odstupem času ohlédneš, lituješ někdy, že jsi nenastoupila na svoji vysněnou hematologii nebo jsi naopak ráda?“
„Určitě nelituju a jsem ráda, že jsem tuhle výzvu přijala. Jedná se totiž o velmi dynamický obor. Vždyť jen za těch 10 let, které v něm pracuju, došlo k obrovskému posunu. Daří se to, co by dříve znělo jako pohádka. Mění se hodně i ve filozofii péče, ať už jde o přístup lékařů nebo sester. Dříve se např. na děti hodně svítilo, aby byly pořád „pod dozorem“, dnes jsou spíš děti zachumlané, v šeru, aby se simulovala děloha a respektuje se jejich osobnost – tzn., že lékař dělá vizitu, když se dítě probudí a nefunguje to tak, že se budí dítě, protože má lékař čas. Dbá se na velmi šetrný přístup k dětem a hodně se, a to od samého počátku, zapojují jejich rodiče.“
„Děkuju ti za čas, který jsi věnovala našemu rozhovoru. Přeju ti i nadále pohodovou a radostnou mateřskou a rodičovskou dovolenou a po jejím skončení stejné potěšení z práce jako doposud.“
„Díky. I já přeji všem čtenářkám hodně pohody a radosti a nám v práci co nejméně klientů.“
Napsal/a: Petra Choltová
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (12 vyjádření)
moc zajímavé a krásné…
Krásný rozhovor!Také jsem byla s dcerou na Plzeňské JIPce asi měsíc.Sestřičky byly perfektní,vždy ochotné poradit a pomoci.První týden po porodu jsem kvůli komplikacím (Hellp syndrom) nemohla být s malou na neonatologii,protože jsem sama byla na JIPu.Takže na neonatologii za malou jezdil tatínek a sestřičky mu všechno vysvětlili,jak pečovat o takového drobečka.Udělaly z něj skvělého tátu,který se původně bál jít i k porodu, a teď najednou musel sám zvládat pečovat o miminko v inkubátoru.Děkuji za všechno.
Pěkný článek!
Díky Bohu ani jediné z mých dětí nemuselo trávit své dny po narození ani v inkubátoru ani na novor. JIp – natož na oddělení neonatologie…. i přesto (nebo proto?) velmi oceňuji všechny, kteří bojují za život těch nejmenších mrňousků a hluboce před nimi smekám…. asi bych neměla na to dívat se na ty malinké drobečky, mnohdy na hranici mezi životem a smrtí. Musí to být jistě velmi vyčerpávající práce – hlavně psychicky. Pro mě jste hrdinové.
Moc děkuji za všechny rodiče, kterých se to týká a přeji hodně sil, zdraví a hlavně úspěchů všem, kdo pracují v tomto oboru…. a taky děkuji za krásný rozhovor, dávám plný počet bodů 🙂
Na JIPce v Plzni jsem se synem strávila 3 týdny, dnes už je to 15 let a nikdy na skvělou péči nezapomenu. Já jsem se věnovala jen svému miminku (a občas pohlídala miminko jiné mamince) a měla jsem opravdu celých 24 hodin co dělat. Smekám před všemi zdravotníky, ať jsou to lékaři nebo sestřičky…. jak už jsem psala jinde – tohle není povolání, ale poslání.
Pěkný článek. Blanka
Stejně jako Kubík a Lucinka od Alči,prošla i naše Martina neonatologickým oddělením.Narodila se ve FN Olomouc s 830 gramy.Ted 19.září to bylo pět roků…Utíká to,ale nikdy na ty lidičky tam nezapomeneme.Jednou se mě kdosi ptal,proč tam pořád i po těch 5 letech jezdíme a něco vozíme.Řekla jsem,že dokud tam bude jediná sestřička či doktor,kteří si nás pamatují,vždycky se tam budeme vracet.Jednou,až bude mít Martina“opravdu“ rozum bych totiž ráda,aby si uvědomila,co pro ni tenkrát udělali.Pro nás je to prostě naše druhá rodina a jejich práce si nesmírně vážím!!!
Radka
Díky takovým sestřičkám (ale na lékaře zapomenout taky nemůžu!!!! ) máme teď doma dva rarášky.Kubíka a Lucinku.Sama pracuji jako zs, na jip-chirurgie, ale smekám před nima.Já bych na to asi neměla. Když jsem viděla ty naše miniaturky človíčků (26+5tg, 840 a 800g), úplně se mi podlomily kolena. Člověk má strach se jich jen dotknout, takových malých stvořeníček.A musím uznat, že je práce na takovém oddělení velmi krásná, ale i velmi náročná. A´t už psychicky nebo po odborné stránce.
Na neonatologické jip, kde naši prcci leželi, jsem se setkávala s odborným personálem, který byl vždy milý a příjemný a dokázal povzbudit – a to bylo opravdu dost často třeba!!!!
Ještě jednou všem, kteří na takovém oddělení pracují, velký dík ….a klobou dolů před nima!!!!!!!!!!
Alice
Pěkný článek. K
Hezké vyprávění, určitě dodá sílu i rodičům, kteří takové problémy řeší, je dobré vědět, jak se sestřičky a lékaři o děti pečlivě starají.
Děkuji za krásný rozhovor.
Díky za článek,mám podobné názory a náhled na práci jako ty,pracuji na nedonošencích už 15 let a jsem ráda,že mi po mateřské vzaly zase zpátky.Hodně pracovních úspěchů a vypiplaných klientíčků:o))
Díky za krásný článek!
Mobile Sliding Menu