Hrubé ruce, ostré předměty a bílé pláště

Rubrika: Péče o dítě

V mnoha případech by k tomu, že se dítě začne bát doktorů, vůbec nemuselo dojít. Úplně by stačilo, kdybychom si my lékaři udělali víc času na to, abychom dětem předem důkladně vysvětlili, jak bude vyšetření probíhat. Rodiče si často stěžují, že se na dítě „vrháme“ bez přípravy, a jistě mají pravdu – důvodem bývá nejen časový stres, ale i fakt, že si to často neuvědomujeme.

Teď jsem dětský strach z doktorů svedl tak trochu na rodiče (red. pozn. – ukázka navazuje na článek Dej si pozor – nebo skončíš v nemocnici), ale také musím uznat, že některé děti se bojí jednoduše proto, že už s nemocnicí nějakou tu špatnou zkušenost mají. Vzpomínky na bílé pláště a na to, jak je někdo pevně držel – pevně a bez pardonu – a jak je píchali něčím ostrým do ucha, do zad či do ramene a že to bolelo.

V některých případech se totiž podobným negativním zážitkům zabránit nedá. Například když má lékař podezření, že by dítě mohlo mít zápal mozkových blan, je naprosto nezbytné odebrat mu mozkomíšní mok. Tento zákrok sice není ani zdaleka tak nebezpečný, jak se mnozí dospělí domnívají – ale nepříjemný na každý pád je. Ne samotný vpich jehly, ale to, že těch pár minut je třeba dítě udržet v absolutní nehybnosti.

Musím ovšem také uznat, že v mnoha případech by k tomu, že se dítě začne bát doktorů, vůbec nemuselo dojít. Úplně by stačilo, kdybychom si my lékaři udělali víc času na to, abychom dětem předem důkladně vysvětlili, jak bude vyšetření probíhat. Rodiče si často stěžují, že se na dítě „vrháme“ bez přípravy, a jistě mají pravdu – důvodem bývá nejen časový stres, ale i fakt, že si to často neuvědomujeme. Týká se to hlavně akutních příjmů na ORL klinikách a v chirurgických ambulancích, kam rodiče přivezou dítě s nějakým zraněním. Na těchto odděleních se většinou pracuje ve svižném tempu, sami rodiče nestihnou dítě na nic připravit, zákrok nebývá vždy bezbolestný – kdyby nic jiného, určitě bude bolet znecitlivující injekce – a personál, který má službu, nemusí být pokaždé zvyklý na práci s dětmi.

Takže pokud nemá vést u dítěte návštěva nemocnice k natrvalo zabudované hrůze doktorů, alfou a omegou úspěchu je – dítě na všechno důkladně připravit. Když se přihodí něco akutního, rodiče mívají pocit, že na žádné řečnění není čas. Ale on je. Vzpomínám si na to, jak můj tehdy pětiletý syn skákal tak dlouho na posteli, až se mu podařilo přistát hlavou přímo na radiátoru ústředního topení. Byla z toho celkem slušně krvácející rána, takže mou první reakcí bylo zavolat taxi a honem do nemocnice. Jenomže kluk vřískal jako tur – otřesený nárazem a k tomu zděšený představou, že si na něm někdo jen tak bez přípravy bude trénovat šití. Nezbylo mi než přibrzdit, ovázat mu hlavu ručníkem, vzít si ho na klín…no a po půldruhé hodině se cítil natolik silný, že jsme mohli vyrazit vstříc nastávajícím příkořím. Všechno nakonec zvládl na výbornou – a o moc víc spěchat se většinou opravdu nemusí.

Občas byste si měli s dětmi popovídat o tom, že se může přihodit něco, co si vyžádá urychlený přesun do nemocnice. Popište jim, jak se sešívají rány – že je to velmi mazaný způsob, jak nad tržnými ranami slavně zvítězit, že hokejistům je lékař zašívá v šatně uprostřed zápasu, a že jediné, co na tom bolí, je znecitlivující injekce. Snažte se také využít každé příležitosti, která se naskytne, a seznamte dítě zblízka s běžně používanými lékařskými nástroji. Když si totiž člověk vyzkouší, jak se rozmontovává stetoskop (a pak může sledovat mírně vystresovaného doktora, jak jej zase dává dohromady!), a když si rozsvítí a zhasne otoskop (to je ten nástroj, kterým se lékaři dívají do ucha) – tak se ty až doposud záhadné předměty změní v obyčejné věci.

Některé děti dostanou strach už jenom z pohledu na bílý plášť. Důvodem jsou vzpomínky na něco bolestivého, co se jim přihodilo, když kolem stálo takových plášťů hned celé hejno. Neosobnost bílého pláště je důvodem, proč dítě vnímá lékaře a veškerý nemocniční personál jako nějaký zvláštní lidský druh. V některých dětských nemocnicích z toho důvodu došlo ke změnám a personál používá pláště jiných barev. Někteří lékaři dokonce nenosí vůbec žádný plášť; já osobně jej navléknu jen v situaci, kdy je to nezbytně nutné (odebírání vzorků apod.). Jsem totiž toho názoru, že bez pláště lze s dítětem i s rodiči navázat daleko lepší vztah. A i když tím má lékařská svatozář mírně pohasne, stojí to za to. Jenomže člověk nakonec stejně někoho zklame. Jeden šestiletý chlapec trpěl hrůzou z doktorů, ale protože teď měl kromě toho potíže i s břichem, skončil v mé ordinaci. Byl to jinak neohrožený mladý muž, takže vyšetření proběhlo bez jediného zádrhele. Pak to ale přišlo:
„No tak co je? Kde máte doktora?“
„Doktor jsem tady já.“
„To těžko – bez bílýho pláště?!“
A přestože jsem si ten plášť nakonec oblékl, chlapce jsem nijak zvlášť nepřesvědčil.

Souhrnem: má-li vaše dítě strach z doktorů, snažte se s ním navštěvovat stále stejného lékaře (vím samozřejmě, že to není úplně všude možné!). A napovězte nám – třeba tajně podstrčeným tahákem! Používáme pár dobrých triků, a i když nezabírají úplně pokaždé, přesto je rádi vyzkoušíme dřív, než dítě stihne zapnout poplašnou sirénu. Její vypnutí pak totiž nebývá tak jednoduché.

Red. pozn.: Jak vy se svými dětmi zvládáte návštěvy u lékaře? A jak vaše návštěvy zvládá váš pediatr?

Jedná se o ukázku z knihy Dítě je nemocné! Co mám dělat?.
Vydalo nakladatelství Motto, 2009.
Od 10. do 30. března můžete 3 výtisky této knihy vyhrát v soutěži Víte…?.

Napsal/a: Lars H. Gustafsson

Toto taky stojí za přečtení!

Tipy na dárky pro děti podle věku – zabaví se a rozvinou dovednosti

Lámete si hlavu s tím, co potěší nastávající, novopečené či už ostřílené rodiče, respektive jejich děti? Přečtěte si naše

Čtu dál →

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)

  • Jano, to je dost nepříjemné 🙁
    Horempádem, tvoje dcerka asi bude doktorka :)))
    Musím říct, že mé zkušenosti s dětskými lékaři jsou veskrze dobré…. prošli jsme s kluky dvě dětská oddělení v různých nemocnicích a nemůžu si na přístup lékařů stěžovat… vždy se snažili všechno vysvětlit, přístup k dětem byl skvělý. Pouze na ORL ambulanci na pohotovosti jsme před několika lety zažili hrozně nepříjemnou doktorku, dítko mělo prosáklý bubínek, plakalo celé odpoledne a večer, ale ona nechápala, proč tam jsme… 🙁 Brrr, hrozná baba, nepříjemná, ironická…
    Po letech jsme na stejné ambulanci byli po vánocích (těchto), personál vyměněný a úplně skvělý pan doktor 🙂
    Vím také o jedné dětské lékařce, ke které bych už v životě nešla, ta má zas obrovský problém v komunikaci s rodiči a v diagnóze…
    ALE – naše dětská paní doktorka je naprosto úúúúžasná, s ní nemám problém, co ji známe (a já ji znám od narození :)) ), chodím k ní se všemi dětmi a je to paní, které stoprocentně důvěřuji (taky se mi nestalo, že by se „sekla“ v diagnóze, tu zpravidla odhadne i bez testů – ty ji pak jen potvrdí. Takže doufáme, že bude ordinovat ještě dlouho 🙂

  • Horempádem

    Lars, tak má dcerka spadá do skupiny dětí, které mají to štěstí a doktorů se nebojí. Navštěvujeme tedy moc hodnou paní doktorku. Jak popisujete, doma máme kufřík s dětskou verzí lékařského náčiní 🙂 Málo co ji tedy překvapí i nepříjemná vyšetření (špachtle do krku, výtěry, očkování apod) snáší to v pohodě. Lékaři ji doma nestrašíme, snažíme se vysvětlovat. Pokud došlo k nepříjemným náhlým ošetřením (popálenina na ručičce), tak se to sice bez pláče neobešlo, ale nijak ji to neznechutilo doktorský rod :-). Jen někdy je opravdu těžké, zvláště třeba lékařům jiným (pohotovost) vysvětlovat některé věci. Já vím, že i doktor má svůj názor a ví, jak co má dělat. Ale i já jako maminka vím, co platí, aby se to obešlo bez pláče. Příkladem je vyšetření ouška na pohotovosti URL. Již jednou jsme toto vyšetření abslovlovali u naší paní doktorky a bylo to v pohodě. Jenže na pohotovosti, zjevně šlo spíš o nechuť sestřičky, jsme měli horké chvilky. Sestra ji čapla pevně za hlavu, holka začala ječet jak tur, jak ji tu hlavu mačkala a vyšetření ucha nebylo spolehlivé, protože při tom řevu se jí ouško překrvovalo a nebylo nic vidět. Když jsem jí řekla, ať to sevření povolí, že holka přestane ječet a bude v klidu, tak mě odbyla. Dcerka věděla, jak vyšetření probíhá a že se nemá hýbat, ale prostě kleště okolo hlavy jí rozhodily. Naštěstí jí to nijak nepoznamenalo do budoucna 🙂 Doktorů se nebojí, protože ví, že jí pomohou, když má problém.

  • JanaOss

    Osobně mohu říci, že jsme měli vynikající lékařku a hodně zkušeností s dobrými lékaři. Vzdledem k 6 dětem jsou mé zkušenosti značné, zvláštně, když mám jen jednu holčičku a všichni jsou temperamentní po mě. Krom jedné zkušenosti, kdy s klukem opravdu dost zle, když podle ambulance měli na čele udělat jediný steh a je z toho jizva na celou výšku čela a ještě dítě neumrtvili, ale přikurtovali k lehátku a mě vyhodili dřív, než vůbec cokoli začalo- hned po tom, co se mu na ranku koukli. nakonec mi bylo řečeno, že brečel proto, že byl už večer a jemu byly 4roky
    Jinou špatnou zkušeností je především jídlo v českolipské nemocnici. Já ho opravdu ochutnala a byl to hnus. Krom toho nebylo do nedávna na co si stěžovat. Několikrát ročně tam v dětské nemocnici skončí někdo z mých dětí – bolesti břicha, úrazy v tělocviku. Od loňského roku je tam nový lékařský personál dětského oddělení a řekla bych, že je to spíš banda nezkušených mladých holek, které neposlouchají, co jim člověk povídá. Když jim popíšu bolesti hrudníku, které přetrvávají moc dlouho po úraze, na hrudník se vykašlou a koukají jen na žaludek, který popsal lékař obvodní. Nakonec se ukázalo, že žaludek je v pořádku a syn musel projít i fybroskopií (ta hadička do žaludku). Je mu 15 a tvrdil, že nedostal žádné léky, že byli suroví a brečel (doslova brečel jak malé dítě- vzlykal) jak ho to bolí ještě hodinu po vyšetření a nikoho to nezajímalo. Musela jsem volat lékařce, aby doslat něco na bolest. Když zhodnotili, že žaludek nejeví žádné onemocnění, žebra, ani bolesti je nezajímali a poslali jej domů s tím, že je zdravý. Dnes běháme po vyšetřeních, protože má problém s hrudníkem. Nejdříve se vyšetřoval žaludek, pak srdce- vše je v pořádku, problém je v hrudní kosti. To mohlo být už napodzim vyšetřené. Myslím, že nejen naše ekonomika jde od desíti k pěti

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist