Hrubé ruce, ostré předměty a bílé pláště

V mnoha případech by k tomu, že se dítě začne bát doktorů, vůbec nemuselo dojít. Úplně by stačilo, kdybychom si my lékaři udělali víc času na to, abychom dětem předem důkladně vysvětlili, jak bude vyšetření probíhat. Rodiče si často stěžují, že se na dítě „vrháme“ bez přípravy, a jistě mají pravdu – důvodem bývá nejen časový stres, ale i fakt, že si to často neuvědomujeme.

Teď jsem dětský strach z doktorů svedl tak trochu na rodiče (red. pozn. – ukázka navazuje na článek Dej si pozor – nebo skončíš v nemocnici), ale také musím uznat, že některé děti se bojí jednoduše proto, že už s nemocnicí nějakou tu špatnou zkušenost mají. Vzpomínky na bílé pláště a na to, jak je někdo pevně držel – pevně a bez pardonu – a jak je píchali něčím ostrým do ucha, do zad či do ramene a že to bolelo.

V některých případech se totiž podobným negativním zážitkům zabránit nedá. Například když má lékař podezření, že by dítě mohlo mít zápal mozkových blan, je naprosto nezbytné odebrat mu mozkomíšní mok. Tento zákrok sice není ani zdaleka tak nebezpečný, jak se mnozí dospělí domnívají – ale nepříjemný na každý pád je. Ne samotný vpich jehly, ale to, že těch pár minut je třeba dítě udržet v absolutní nehybnosti.

Musím ovšem také uznat, že v mnoha případech by k tomu, že se dítě začne bát doktorů, vůbec nemuselo dojít. Úplně by stačilo, kdybychom si my lékaři udělali víc času na to, abychom dětem předem důkladně vysvětlili, jak bude vyšetření probíhat. Rodiče si často stěžují, že se na dítě „vrháme“ bez přípravy, a jistě mají pravdu – důvodem bývá nejen časový stres, ale i fakt, že si to často neuvědomujeme. Týká se to hlavně akutních příjmů na ORL klinikách a v chirurgických ambulancích, kam rodiče přivezou dítě s nějakým zraněním. Na těchto odděleních se většinou pracuje ve svižném tempu, sami rodiče nestihnou dítě na nic připravit, zákrok nebývá vždy bezbolestný – kdyby nic jiného, určitě bude bolet znecitlivující injekce – a personál, který má službu, nemusí být pokaždé zvyklý na práci s dětmi.

Takže pokud nemá vést u dítěte návštěva nemocnice k natrvalo zabudované hrůze doktorů, alfou a omegou úspěchu je – dítě na všechno důkladně připravit. Když se přihodí něco akutního, rodiče mívají pocit, že na žádné řečnění není čas. Ale on je. Vzpomínám si na to, jak můj tehdy pětiletý syn skákal tak dlouho na posteli, až se mu podařilo přistát hlavou přímo na radiátoru ústředního topení. Byla z toho celkem slušně krvácející rána, takže mou první reakcí bylo zavolat taxi a honem do nemocnice. Jenomže kluk vřískal jako tur – otřesený nárazem a k tomu zděšený představou, že si na něm někdo jen tak bez přípravy bude trénovat šití. Nezbylo mi než přibrzdit, ovázat mu hlavu ručníkem, vzít si ho na klín…no a po půldruhé hodině se cítil natolik silný, že jsme mohli vyrazit vstříc nastávajícím příkořím. Všechno nakonec zvládl na výbornou – a o moc víc spěchat se většinou opravdu nemusí.

Občas byste si měli s dětmi popovídat o tom, že se může přihodit něco, co si vyžádá urychlený přesun do nemocnice. Popište jim, jak se sešívají rány – že je to velmi mazaný způsob, jak nad tržnými ranami slavně zvítězit, že hokejistům je lékař zašívá v šatně uprostřed zápasu, a že jediné, co na tom bolí, je znecitlivující injekce. Snažte se také využít každé příležitosti, která se naskytne, a seznamte dítě zblízka s běžně používanými lékařskými nástroji. Když si totiž člověk vyzkouší, jak se rozmontovává stetoskop (a pak může sledovat mírně vystresovaného doktora, jak jej zase dává dohromady!), a když si rozsvítí a zhasne otoskop (to je ten nástroj, kterým se lékaři dívají do ucha) – tak se ty až doposud záhadné předměty změní v obyčejné věci.

Některé děti dostanou strach už jenom z pohledu na bílý plášť. Důvodem jsou vzpomínky na něco bolestivého, co se jim přihodilo, když kolem stálo takových plášťů hned celé hejno. Neosobnost bílého pláště je důvodem, proč dítě vnímá lékaře a veškerý nemocniční personál jako nějaký zvláštní lidský druh. V některých dětských nemocnicích z toho důvodu došlo ke změnám a personál používá pláště jiných barev. Někteří lékaři dokonce nenosí vůbec žádný plášť; já osobně jej navléknu jen v situaci, kdy je to nezbytně nutné (odebírání vzorků apod.). Jsem totiž toho názoru, že bez pláště lze s dítětem i s rodiči navázat daleko lepší vztah. A i když tím má lékařská svatozář mírně pohasne, stojí to za to. Jenomže člověk nakonec stejně někoho zklame. Jeden šestiletý chlapec trpěl hrůzou z doktorů, ale protože teď měl kromě toho potíže i s břichem, skončil v mé ordinaci. Byl to jinak neohrožený mladý muž, takže vyšetření proběhlo bez jediného zádrhele. Pak to ale přišlo:
„No tak co je? Kde máte doktora?“
„Doktor jsem tady já.“
„To těžko – bez bílýho pláště?!“
A přestože jsem si ten plášť nakonec oblékl, chlapce jsem nijak zvlášť nepřesvědčil.

Souhrnem: má-li vaše dítě strach z doktorů, snažte se s ním navštěvovat stále stejného lékaře (vím samozřejmě, že to není úplně všude možné!). A napovězte nám – třeba tajně podstrčeným tahákem! Používáme pár dobrých triků, a i když nezabírají úplně pokaždé, přesto je rádi vyzkoušíme dřív, než dítě stihne zapnout poplašnou sirénu. Její vypnutí pak totiž nebývá tak jednoduché.

Red. pozn.: Jak vy se svými dětmi zvládáte návštěvy u lékaře? A jak vaše návštěvy zvládá váš pediatr?

Napsal/a: Lars H. Gustafsson