Lékař je podle naší stávající legislativy (stále) ten, kdo v důsledku rozhoduje o tom, zda rodič bude nebo nebude k dítěti přijat jako tzv. průvodce, a zda tedy pobyt rodiče bude nebo nebude hrazen zdravotní pojišťovnou (u dětí od šesti do osmnácti let schvaluje lékařovo doporučení ještě revizní lékař příslušné zdravotní pojišťovny). I když však rodič k dítěti „přijat“ není, samotná jeho přítomnost u dítěte žádnému „schvalování“ nepodléhá. V takovém případě může být nejskromnější podobou jeho pobytu v nemocnici i rozložená karimatka a spacák přímo vedle postýlky dítěte. Stává se, že lékař změní svůj názor a přijetí rodiče doporučí i pod vlivem odhodlání matky nebo otce zůstat se svým dítětem v nemocnici. V každém případě může vstřícný lékař i po této stránce situaci rodičů v nemocnici velmi usnadnit.
Maminka: Hned po narození mi malou odnesli a dali ji do inkubátoru. Směla jsem se na ni podívat až druhý den a pak mi doporučili, abych jela domů a vozila do nemocnice jen odstříkané mléko. Bylo mi to strašně líto, nemohla jsem se na ulici podívat na žádný kočárek…
Rodičovská práva nevznikají až od určitého věku dítěte – rodič je rodičem minimálně od okamžiku, kdy dítě přijde na svět, a naše legislativa jednoznačně stanovuje, že rodič má právo na neomezený kontakt se svým dítětem. Bez ohledu na legislativní, emoční a prostě „lidskou“ stránku věci však existují i nezpochybňované důkazy o tom, že trvalý a intenzivní kontakt maminky s dítětem – a to i předčasně narozeným – od prvních chvil po narození má pro ně oba velký význam a přínos.
Maminka: Dcerka byla vloni na operaci s kolenem, ale protože už jí bylo jedenáct roků, ani mě nenapadlo, že bych s ní měla v nemocnici být. Pravda je, že po návratu z nemocnice chvíli trvalo, než se znovu dostala „do své kůže“. Je už ale velká, navíc se nejednalo o žádný vážný zákrok, takže se s tím asi nedalo nic dělat.
Zkušenosti od nás i ze světa potvrzují, že pro dítě je téměř vždycky snazší – ať je důvod jeho hospitalizace sebebanálnější – když nemocniční zkušenost sdílí s někým blízkým. Nikdo zvenčí nedokáže stanovit věkovou hranici, od níž by přítomnost rodiče byla „zbytečná“ a „nežádoucí“, nakonec i leckterý dospělý člověk uvítá, nemusí-li čas v nemocnici trávit sám. Také negativní vliv hospitalizace na psychický stav dítěte, popisovaný jako hospitalismus, není vázán jen na raná vývojová období.
Zdravotní sestra: U nás na oddělení přijímáme s dětmi i jejich rodiče, ale musím říct, že si některé maminky pletou nemocnici s hotelem: nic nedělají, popíjejí kávu, chodí ven kouřit a jenom se nám dívají pod ruce. Navíc některé z nich ani pořád se svým dítětem nejsou. Myslím, že se to s tou jejich svobodou trochu přehání…