Co by měli rodiče vědět o své přítomnosti u hospitalizovaného dítěte na nemocničním oddělení. Ve světě se dnes stále častěji prosazuje trend tzv. „family-centred care“, péče soustředěné na celou rodinu.
Lékař je podle naší stávající legislativy (stále) ten, kdo v důsledku rozhoduje o tom, zda rodič bude nebo nebude k dítěti přijat jako tzv. průvodce, a zda tedy pobyt rodiče bude nebo nebude hrazen zdravotní pojišťovnou (u dětí od šesti do osmnácti let schvaluje lékařovo doporučení ještě revizní lékař příslušné zdravotní pojišťovny). I když však rodič k dítěti „přijat“ není, samotná jeho přítomnost u dítěte žádnému „schvalování“ nepodléhá. V takovém případě může být nejskromnější podobou jeho pobytu v nemocnici i rozložená karimatka a spacák přímo vedle postýlky dítěte. Stává se, že lékař změní svůj názor a přijetí rodiče doporučí i pod vlivem odhodlání matky nebo otce zůstat se svým dítětem v nemocnici. V každém případě může vstřícný lékař i po této stránce situaci rodičů v nemocnici velmi usnadnit.
Maminka: Hned po narození mi malou odnesli a dali ji do inkubátoru. Směla jsem se na ni podívat až druhý den a pak mi doporučili, abych jela domů a vozila do nemocnice jen odstříkané mléko. Bylo mi to strašně líto, nemohla jsem se na ulici podívat na žádný kočárek…
Rodičovská práva nevznikají až od určitého věku dítěte – rodič je rodičem minimálně od okamžiku, kdy dítě přijde na svět, a naše legislativa jednoznačně stanovuje, že rodič má právo na neomezený kontakt se svým dítětem. Bez ohledu na legislativní, emoční a prostě „lidskou“ stránku věci však existují i nezpochybňované důkazy o tom, že trvalý a intenzivní kontakt maminky s dítětem – a to i předčasně narozeným – od prvních chvil po narození má pro ně oba velký význam a přínos.
Maminka: Dcerka byla vloni na operaci s kolenem, ale protože už jí bylo jedenáct roků, ani mě nenapadlo, že bych s ní měla v nemocnici být. Pravda je, že po návratu z nemocnice chvíli trvalo, než se znovu dostala „do své kůže“. Je už ale velká, navíc se nejednalo o žádný vážný zákrok, takže se s tím asi nedalo nic dělat.
Zkušenosti od nás i ze světa potvrzují, že pro dítě je téměř vždycky snazší – ať je důvod jeho hospitalizace sebebanálnější – když nemocniční zkušenost sdílí s někým blízkým. Nikdo zvenčí nedokáže stanovit věkovou hranici, od níž by přítomnost rodiče byla „zbytečná“ a „nežádoucí“, nakonec i leckterý dospělý člověk uvítá, nemusí-li čas v nemocnici trávit sám. Také negativní vliv hospitalizace na psychický stav dítěte, popisovaný jako hospitalismus, není vázán jen na raná vývojová období.
Zdravotní sestra: U nás na oddělení přijímáme s dětmi i jejich rodiče, ale musím říct, že si některé maminky pletou nemocnici s hotelem: nic nedělají, popíjejí kávu, chodí ven kouřit a jenom se nám dívají pod ruce. Navíc některé z nich ani pořád se svým dítětem nejsou. Myslím, že se to s tou jejich svobodou trochu přehání…
Napsal/a: Markéta a Jiří Královcovi
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (10 vyjádření)
Moje zkusenost – videla jsem maleho na porodnim sale a pak jsem lezela sama na JIP a mela jsem sliobene, ze mi ho privezou prilozit k prsu. Nestalo se tak. Proc? Sama nevim… Videla jsem ho az druhy den, kdy jsem byla prelozena na normalni pokoj, kdyz prijel manzel a sel mi ukazat, kde je maly ubytovany (taky na JIP). Nevidela jsem ho tolik hodin, ze mi z toho bylo az ouzko… a nez jsme zahajili rooming-in, taky to chvili trvalo.
Ahojky Ivčo, jak jsem psala mimkys (Pavla)mrkni nahoru, tak dcera byla také v Teplické nemocnici. Sestřičky byly hodní, i když jsem tam nemohla s malou být. Pavla
Ahojky
Tak my se vrátili z nemocnice minulí týden ve čtvrtek.Leželi jsme tam týden malá(jsou jí čtyri měsíce)dostala vysoké teploty a musím Teplickou nemocnici dětské pochválit byli moc hodný a ochotný.A jelikož kojím tak jsem nemusela nic platit.Ale i kdybych musela tak bych tam šla stejně s kočičkou naší.Jen to tam bylo strašně dlouhý ten týden byl jak měsíc.Tak se mnějte a přeji všem zdravé dětičky.
Ivča
Já měla kluka v nemocnici dvakrát. Jednou to mu bylo asi tři měsíce. Nebyla jsem tam s ním a ani mě k němu nepustili na návštěvu, byla totiž chřipková epidemie a navíc jsem měla doma druhýho, který chodil do první třídy. Tenkrát jsem to obrečela a bylo mi strašně. A po druhý to mu byli asi čtyři roky, měl slabý otřes mozku.Taky jsem tam s ním nezůstala, ale snášel to dobře. První dva dny proklinbal a moc nevnímal a třetí den šel domu. Byl větší a i sestřičky se jim věnovaly, hrály si s nima, ale domů se těšil. Byl statečnej a ani nebrečel.
No Eviku to je hrůza, copak tam nemají zřízence. Honzík byl na sále se zlomeninou, ale normálně ho tam vezli na lehátku a já šla s ním až k sálům, pak ho zase přivezli.
I když byl vlastně chirurgický pacient, tak jsme leželi na dětským, vw Vrchlabí to tak dělají se všemi do 18 let.
Ahoj holky tak ja jsem byla hospitalizovana v nemocnici v Chomutově a opravdu nejsem spokojená stim jak to tu probíhalo…Malý byl na operaci hydrokýli v druhem roce života….Bylo samozřejmý že nastoupim s malým tady to dokonce i vyžadujou protože se těmhle dětem nemůžou plně věnovat…Ale abych řekla ten paradox..Ráno den před operací když jsme měli nastup tak jsem šla k dětský na poslední vyšetření před operací..No a co mi ona neřekla že nastupujeme na urologi, malem jsem se tam složila..Hrozně moc jsem se rozbrečela myslela jsem si že nas dají na dětský ale to byl omyl..Dali nas mezi starý lidi na urologii kde chodili lidi se sáčkama v ruce a strašně moc to tam smrdělo..Naštěstí nam dali pokoj kde jsme byli sami a postele jsem si mohla dat jak jsem chtěla…Ale ten smrad všude to jsem myslela že neustojim…No ale to nebyla jediná naše špatná zkušenost my jsme si jich prošli víc…
Den operace: Malej měl být operovanej jako první a to zanmena cirka v osm hodin..Ale ouha na řadu jsme přišli až v půl desatý..Přišla sestřička řekla mi že maleho mam vsleknout a dala mu injekci..Která samozřejmě nezabrala a malej byl pořád při vědomí a plakal..Pak mi řekla že ho mam zabalit do deky a jdeme na sál..No ale ta cesta šli jsme po chodbě kde byla ambulance chirurgie a tam hafo lidí čekalo na ošetření..Všichni na nas koukali a ja jenom brečela..Bylo mi hrozně moc nepříjemný jak na nas koukali…Odnesla jsem ho tam a čekala om mezitim pořád plakal.Přišla sestřička a koukala že ještě nespí tak šla a píchla mu další injekci za chvilku mi brouček ležel v náruči a mě se na něj kutaleli slzy..
Když operace skončila tak jsem si pro něj na sal zase šla a opět jsme absolvovali stejnou cestu jako předtim lidi koukali jak si nesu v náruči nahateho maleho zabaleneho v dece a ja se bala abych mu neublížila..Potom jenom spinkal..Musim říct že jsem nebyla s péčí a pobytem vůbec spokojená jediný co mě těšilo bylo to že malej na jeho povahu byl fakt hodný a hezky spinkal…Můžu vám říct že kdybych náhodou nemohla jít s malým si lehnout tak by byl celej den zavřenej v postýlce a nic by nemohl a to bych se fakt zbláznila…Takže ja za sebe musim říct že bych nikdy nenechala maleho beze mě v nemocnici….
Jenom jednou jsem měla (naštěstí) dítě v nemocnici. Dcerce byly 3 roky a pár měsíců a doma jsem měla 2 měs. mimčo, které jsem ještě kojila. A se starší jsem jela na pohotovost, protože jí při čůrání bolela pipinka. Bylo to už myslim že potřetí zánět, a tak mi řekli, že by bylo lepší, kdyby si ji tam nechali na pár dní a udělalí různá vyšetření. V tu chvíli mi to došlo … „já nemůžu být s mojí dcerkou“ byla jsem z toho špatná, nechtěla jsem přestat kojit, a tak jsme to obrečely a malá tam zůstala nakonec sama. Ale byla zvyklá, chodila do školky a sestřičky mi řikaly, že brečí jenom chvilinku a pak se hned hrají. Každou návštěvu jsme si obrečely, ale byla statečná a týden tam chudák vydržela. Ale kdybych mimčo nekojila, určitě si tam s ní lehnu.
V Náchodě doporučují, aby s dítkem byla po dobu hospitalizace, jeho blízká osoba. já si sama nedovedu představit, že bych tam dítko dala a odjela…a přesto jsem se tam s tím setkala a i personál kroutil nechápavě hlavou.
Dřív to samozřejmě nebylo a nešlo to a já si moc dobře vzpomínám (i když je to už 26let), jak jsem seděla zavřená v postýlce po operaci, tzv.“kleci“ a brečela a brečela a byla jem tam sama..je to strašná vzpomínka. Rodiče prý na mě mohli koukat okýnkem ve dveřích, abych prý ještě víc nebrečela. Sama jsem si (od 1-14.roku ) užila nemocnic „až až“ a tak jsem ráda, že je teď jiná doba a v případě nutné hospitalizace, tam mohu zůstat s dítkem :o)
Mám bohužel částečně špatnou zkušenost s nemocnicí u nás v Plzni.Před rokem-syn tehdy necelé dva roky-měl velký průjem a zvracel.Někde jsem o tom už psala v odpovědích.z pohotovosti nás poslali na infekční,a protože syn byl dehydratovaný(nebo jak se to píše),okamžitě si ho tam nechali.Bylo to v době chřipkové epidemii,tak byli zakázané návštěvy.Protože syn nebyl zvyklý být beze mne(dodnes ani jednou nespal třeba u babičky,ani tam nebyl sám – máme je poměrně daleko),řekla jsem,že zůstanu s ním.On jen brečel,zvracel,kakal,zvracel,brečel…A vtom mne překvapil doktor,který řekl,že to není možné,neboť jsou pokoje plné.Nechci se rozepisovat,asi po půl hodině přemlouvání a žádostí – došlo i na výměnu názoru mého muže a lékaře – mi bylo sděleno,že jediné volné místo je na nadstandartu.Vzala jsem to,sice 600denně,ale klid,TV na pokoji – jen WC a sprchy(a dětská vana) byly společné.
Ale proč to píšu.Za hodinu mi muž přivezl věci,a já musela projít chodbu téměř celou ke dveřím,a jaké bylo moje překvapení,když z pěti třílůžkových pokojů byl obsazen jeden pokoj dvěma dětmi,a v dalším pokoji pro malé děti – postálka byla vysoká s pletivem nebo co to bylo,leželo asi půlroční miminko.
Druhý den jsem se zeptala jiného sloužícího lékaře,který na mne koukal nevěřícně s tím,že neví,proč bych nemohla s Daníkem být na pokoji,že od toho je tam jedna postel navíc a ještě místo pro přistýlku,pro případné druhé rodiče.
Na nadstandartu jsme zůstali,ale dodnes nevím,o co lékaři šlo(o peníze za pobyt?) a co to mělo znamenat.
Když si Honzík ve třech letech zlomil ruku, tak u nás ve Vrchlabí mi přímo doporučili společný pobyt, akorát mi zapomněli říct, že si musím platit stravu. Jinak jsem byla u všech vyšetření, kromě toho, když mu ruku rovnali pod narkozou. Jinak u starších dětí tam matky docházely každé ráno a byly tam celý den.
Mobile Sliding Menu