Dej si pozor – nebo skončíš v nemocnici

Rubrika: Péče o dítě

Když náš pětiletý potomek z ničeho nic odmítá všechno kromě rohlíků s kakaem, nejspíš nám brzy dojde trpělivost:
„Jestli nebudeš jíst, tak tě dáme do nemocnice a to budeš koukat, jak rychle se to naučíš!“
V podobných případech se nejedná o žádné plané výhrůžky. Tady se zrcadlí naše obavy z toho, že dítěti možná opravdu něco je a nám že nakonec nezbude než vyhledat lékařskou pomoc.

Většina dětí dnes chápe občasnou návštěvu u lékaře jako samozřejmou věc – k doktorovi chodíme, když jsme nemocní, nebo proto, že rodiče se nesmyslně plaší kvůli něčemu, co nás (děti) nemůže rozházet. Dítě si už od kojeneckého věku zvyklo na pravidelné prohlídky a ví, že návštěvy u lékaře většinou probíhají v klidu a bezbolestně. Najdou se ovšem i děti, které na lékaře pohlížejí s velkým respektem – některé z nich mají dokonce přímo děs. A to z mnoha důvodů. Jeden z nich už jsem zmínil – že totiž rodič na dítě podvědomě přenáší své negativní zážitky. Dalším důvodem může být skutečnost, že rodič dítě někdy v minulosti – z nedostatku lepších nápadů – doktorem, injekcí nebo nemocnicí postrašil.

Vzpomínám si na dvouletou holčičku našich sousedů. Maminka ji ke mně do ordinace vodila na pravidelné prohlídky. Vždycky jsme spolu hezky vycházeli a zažili příjemné chvilky nejen na zahradě, ale i u mě v ordinaci – až jsem si najednou s lítostí všiml, že se mi vyhýbá. Když ji pak maminka zase přivedla na prohlídku, jen mě ta malá uviděla, zarazila se a začala ječet, jako by ji na nože brali. Na můj dotaz se mi od maminky dostalo následujícího vysvětlení:
„Víte, v poslední době si s ní vůbec nevím rady. Pořád se snaží někam zmizet na tříkolce. (To jsem věděl – jednou jsem ji potkal v půli cesty do města a odnesl zpátky domů.) Vůbec neposlouchá. Tak jsem to zkusila s výhrůžkou: Jestli budeš jezdit ven na ulici, přijde doktor Lars a vezme si tě!“
Tuhle chybu se nám časem podařilo napravit – ale trvalo to dost dlouho. Když jsem byl malý, říkával otec:
„Jestli budete zlobit, přijde si pro vás Kdosika Husec!“ Častokrát jsme si lámali hlavy tím, co by to mohlo být za podivnou postavu, ale rozluštit se nám to nepodařilo. Nicméně teď se zdálo, jako bych k těm Kdosikům patřil i já, a hned mi také bylo jasné, že se jedná o nějaké veskrze podezřelé plémě.

Jeden čtyřletý chlapec se jednou rozhodl, že kdybych se na hlavu stavěl a po uších chodil, nenechá se ode mě vyšetřit. To se občas stává a podobné chování je zpravidla jen projevem příjemné samostatnosti. Jenže maminka si z obavy, že se mi u jejího syna nepodaří provést každoroční prevenční prohlídku, neodpustila větu:
„Jestli pana doktora neposlechneš, vezme si na tebe injekci!“
Všichni chápeme, kolik takové neuvážené výroky o vzteklých doktorech a hrůzách nemocnic nadělají škody. Co když nastane taková situace, že dítě do té nemocnice bude muset opravdu jít? Přesto docela dobře chápu, že dostat se do stavu, kdy podobnou hrozbu použijeme, není až tak složité… Dítě se například začne chovat způsobem, který v nás vzbudí obavy z nějaké skryté nemoci. Když náš pětiletý potomek z ničeho nic odmítá všechno kromě rohlíků s kakaem, nejspíš nám brzy dojde trpělivost:
„Jestli nebudeš jíst, tak tě dáme do nemocnice a to budeš koukat, jak rychle se to naučíš!“
K osmiletému dítěti trpícímu nočním pomočováním možná jednoho rána doletí od pračky takovéto varování:
„Tak a teď už s tím zatraceným počuráváním přestaneš, nebo tě to naučí v nemocnici!“
V podobných případech se nejedná o žádné plané výhrůžky. Tady se zrcadlí naše obavy z toho, že dítěti možná opravdu něco je a nám že nakonec nezbude než vyhledat lékařskou pomoc. Jenže takovouto výhrůžkou na dítě jen přenášíme své vlastní znepokojení: „Začni jíst, nebo… Přestaň se počurávat, nebo…!“

My samozřejmě vyhrožujeme v dobré víře, že to zabere. Problém je ale v tom, že dítě tu hrozbu neumí chápat jinak než jako hrozbu. Nemocnice se pro ně stane trestem, a pokud se kdy přihodí, že do ní bude muset jít, bude očekávat jen to nejhorší.
Nejobtížnější situace nastává ve chvíli, kdy rodič nabyl přesvědčení, že nemocnice už je jediným východiskem. Třeba když má dítě zápal plic a vy bezmocně stojíte s penicilinem v ruce – dítě tablety vytrvale vyplivuje… To by pak člověk musel mít nervy ze železa, aby neutrousil něco ve smyslu:
„Jestli tu medicínu nespolkneš, tak tě budu muset odvézt do nemocnice. A to ti garantuju, že tě přejde legrace…!“

Nám samotným už to totiž touhle dobou stejně nepřipadá jako nějaká hrozba – je to jen prosté zhodnocení situace. Jenže dítě nemocnici okamžitě pochopí jako něco příšerného: Medicína je strašná – a nemocnice má být ještě strašnější?!

Jak se tedy chovat? Z vlastní zkušenosti dobře vím, jak je to těžké; stejně tak vím, že člověk se někdy podřekne jen z čirého zoufalství. Přesto se pokuste s dítětem nemluvit o nemocnici a doktorech jako o hrozbě. Říkejte tomu raději možnost.
„Tak nevím. Když ti vůbec nic nechutná, možná by bylo nejlepší zajít za panem doktorem. On tě vyšetří, zjistí, čím to je, něco mazaného vymyslí a ty zas budeš pěkně jíst.“ (Ne abyste opravdu věřili, že začne jíst – ale takové vyšetření většinou všechny zúčastněné strany uklidní. Rodiče i doktora!)
„Slyšela jsem, že lékaři vymysleli nějaký jednoduchý způsob, jak se děti přestanou v noci počurávat. Představ si to; už by ses nemusel bát přespat u kamaráda. Co říkáš, nezajdem za panem doktorem, aby ti vysvětlil, jak na to?“
„Tenhle lék má opravdu hroznou chuť – ale když se ti ho podaří spolknout, uzdravíš se. No a když by ti to nešlo, tak se můžeme poradit s panem doktorem v nemocnici. Tam umějí uzdravovat všemi možnými způsoby.“

Já vím, že se lépe radí než provádí. Ale pokuste se o to! Stokrát. V dobrém se vám to vrátí.

Jedná se o ukázku z knihy Dítě je nemocné! Co mám dělat?.
Vydalo nakladatelství Motto, 2009.
Od 10. do 30. března můžete 3 výtisky této knihy vyhrát v soutěži Víte…?.

Stalo se vám už někdy, že jste se uchýlili k podobné „výhružce“? Máte nějakou obdobnou vzpomínku z vlastního dětství?

Napsal/a: Lars H. Gustafsson

Toto taky stojí za přečtení!

10 pravidel, jak oblékat děti v zimě

Venku přituhuje, nejen na horách napadla sněhová pokrývka. Zatímco my poznáme, kdy je nám zima nebo naopak příliš teplo

Čtu dál →

Tipy, jak zabavit děti na zahradě v zimě i v létě

Zahrada je pro děti osobitým útočištěm, kde mohou stále něco nového objevovat. Stačí pár vychytávek, nezbytných komponentů i vhodný

Čtu dál →

Tipy na dárky pro děti podle věku – zabaví se a rozvinou dovednosti

Lámete si hlavu s tím, co potěší nastávající, novopečené či už ostřílené rodiče, respektive jejich děti? Přečtěte si naše

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (2 vyjádření)

  • Anonymní

    Dobrý den, mám podobnou zkušenost, můj 4 letý syn, onemocněl těžkým průjmem, lékařka nás poslala do nemocnice. Jenda dozvěděl jaké to v nemocnici je, už strašení babičky nemělo žádný účinek. Vždy řekl jen, to nevadí, maminka tam půjde se mnou…

  • Úplně souhlasím! Bohužel ještě dnes občas slýchám maminku na ulici, jak dvou- tříleté dítko straší injekcí a doktorem… to je přece šílené a musím říct, že by mě to nenapadlo ani ve snu! Už jen z toho důvodu, že injekce mají pomáhat a nebudu jimi přece děti strašit… možná i proto zatím kluci od čtyř let zvládali injekce (očkování) i odběry krve bez slz, se zaťatými rtíky.
    Strašení obecně je určitě špatně, ale když už mě nic „lepšího nenapadne“, doktorem jistě strašit nebudu 🙂

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist