Hlavní úskalí na cestě k vyrovnání se s handicapem vlastního dítěte

Rubrika: Onemocnění a léčba

410035_handicappedCelá cesta od početí přes těhotenství, porod, šestinedělí k mateřství spojenému s výchovou potomka je nejen v životě ženy něčím na prosto unikátním. Z jakého „mála“ (pokud pominu duchovní aspekty) nám před očima vzniká človíček, jak se mění, roste a vyvíjí, co všechno a jak už dovede – šance být při tom všem je zkrátka jedním z nejkrásnějších darů a zázraků života.

Rodiče by z takového daru měli mít silnou vnitřní radost, kterou sice možná neumějí prožívat stále, ale někde hluboko uvnitř přesto cítí (pokud jsou naše děti tím, co jsme si přáli).

Traduje se, že děti jsou radost, ale i starost. Zvlášť při prvním dítěti je tíha zodpovědnosti za jiného človíčka novým, velmi intenzivním pocitem. Starosti s dětmi máme všichni, bez ohledu na to, jak „veliké“ nebo „malé“ jsou ve srovnání se starostmi jiných lidí. Všechny děti jsou někdy nemocné, trápí je rýmy, virózy, sem tam se v dětském tělíčku uhnízdí a přemnoží bakterie nebo musíme ošetřit nějaké to odřené kolínko. Toto vše je zkrátka život, může nás to samozřejmě trápit, ale ve většině případů se dospěje k uzdravení bez trvalých následků.

Jiná je ale situace, pokud se naše dítě narodí rovnou s nějakým vážnějším problémem, jeho handicap se objeví v prvním roce života nebo kdykoli později v průběhu dětství.

Pro mě osobně bylo nesmírně těžké se bezprostředně po porodu i později vyrovnávat se situací, že se nám narodilo dítě, které není zdravé. (Nemám ráda označení „postižené dítě“, budu proto dál používat označení „dítě s handicapem“, které vnímám neutrálně.)

Už samotný porod císařským řezem a vše, co potom následovalo, bylo najednou úplně jiné, než jsem si představovala. Nic nebylo tzv. přirozené, podle přírody a řádu věcí. (Ponechme stranou otázku, že podle „přírody“, bez zásahu moderní medicíny, bychom s dcerou patřily mezi děti a maminky, které neměly šanci porod přežít.) Děťátko se nám narodilo s handicapem patrným na první pohled, nebylo schopné zvládnout kojení. První rok byl doslova bojem o přežití. Nebyla jsem na to připravená, možná také proto, že v naší i manželově rodině jsou všichni, co se týká zdraví, „v normě“. Nikdo se nemusel v dětství vyrovnávat s vážnějším problémem v této oblasti.

Situace byla pro mě o to horší, že nebylo vůbec jasné, co se vlastně přihodilo a proč má Karolínka více vrozených vad. Postupně se vynořoval jeden problém za druhým, aniž by si kdokoli troufl naznačit společného jmenovatele jejích obtíží.

Jednoznačně určená diagnóza dítěte sice rodině zpočátku způsobí velký šok, ale aspoň je tu šance popovídat si s lékaři, vyhledat si k danému problému informace v literatuře nebo na internetu. Můžeme se také poradit s lidmi, kteří zažívali totéž a jsou už o kus dál.

Pokud ale lékaři nemají jasno v tom, o jaký problém se jedná, rodina se dostane do složitého procesu hledání diagnózy, který může být zdlouhavý, vyčerpávající a frustrující. Situace je o to horší, že nemáme pevnou půdu pod nohama. Je to podobné, jako když chodíte po minovém poli. Možná se všem bombám vyhnete, ale jistotu zkrátka nemáte.

Nutně jsem se prala také s pocitem viny: „Chovala jsem se v těhotenství správně?“, „Nemohla jsem problém zavinit tím, že jsem např. nejedla tabletky s kyselinou listovou?“, „Vzala jsem si párkrát aspirin, mohlo to mít vliv na moje děťátko?“ Nechci situaci bagatelizovat, protože určitě jsou maminky, které si např. nedokázaly odepřít v těhotenství kouření, nebo které zkrátka ne vždy braly dostatečný ohled na své ještě nenarozené dítě. Já ale patřím mnohem spíše mezi ty maminky, které všechno pečlivě zvažují, v těhotenství si bez problémů odpustí kávu, alkohol a celkově se zkrátka chovají tak, aby zdraví svého dítěte neohrozily.

Jedná se o ukázku z knihy Máme dítě s handicapem.
Vydalo nakladatelství Portál, 2010.

Napsal/a: Ivana Fitznerová

Toto taky stojí za přečtení!

Domácí salko

Už nějakou dobu chci vyzkoušet domácí salko, jestli to opravdu jde a jaké bude chuťově. A kdy jindy než

Čtu dál →

[Soutěž] Van Goghova hvězdná noc

Startujeme poslední letošní soutěž. Opět si představíme 3 knížky pro děti a o jednu z nich si rovnou zahrajeme…

Čtu dál →

Recenze: Pod zemí, pod vodou

Jestli mohu být tak troufalá a označit nějakou knihu opravdu za bombu, tak je to dozajista knížka autorů Aleksandry

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)

  • Anonymní

    Já také smekám klobouk. V mém okolí jsou dvě maminky, které mají dítě s handicapem, obě bojují a jejich děti lepší rodiče mít ani nemůžou. Tatínkové se k tomu taky postavili čelem. Spoustu důsledků bych si ani neuvědomila, kdybych o tom s kamarádkami nemluvila – např. jsou hodně izolovaní (mezi zdravé děti chodit nechtějí a opravdu je chápu), nemají prakticky šanci chodit do práce= mají málo peněz, děti vozí každý velkou vzdálenost do speciálních škol=mají velké výdaje…Ani sourozenci dětí s handicapem to nemají vůbec jednoduché.

    Marina

  • A ještě dodám i partnery co v tom maminku nenechají,protože i to někdy bývá oříšek a další zátěž:-(

  • Tenhle článek se mi líbí a hluboce se skláním před těmi co bojují a dokážou se poprat se vším co obnáší život s děťátkem s nějakým handicapem.Mám dvě kamarádky co mají děti s různým postižením.Ani jedna dopředu netušila,že to o čem jen slýchávala se jí bude týkat,přesto své děti milují tak jak jen mámy své dítě můžou milovat.Paradoxně obě patří do skupiny jako pisatelka,v těhotenství dodržovaly vše co se má a přesto „osud?“ zasáhnul..Je dobře,že moderní medicína je na vzestupu a spousta věcí jde řešit velmi brzy,přesto si maminka určitě klade spoustu otázek na které nejdou najít odpovědi.Držím palce a obdivuji všechny bojovnice a jejich děti:-)

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist