Jak se domluvíme?
Je -li u dítěte diagnostikována vada sluchu, bude celá situace o to složitější, protože zasáhne do zavedeného způsobu komunikace v rodině. Zatímco slyšící děti si osvojí jazyk přirozeně průběžným kontaktem s okolím, sluchově postižení jedinci mohou rozvinout své jazykové schopnosti pouze pomocí intenzivní péče. Někdy nestačí způsob komunikace pouze přizpůsobit, ale je třeba ho úplně změnit.
Rodiče stojí před otázkou, co zvolit: slovo, nebo znak? Je nezbytné, aby pro toto své rozhodnutí získali co nejvíce informací o přednostech a záporech jednotlivých metod, a to jak obecně, tak i konkrétně pro své dítě. Toto rozhodnutí musí být založeno na faktech, ne na přáních a emocích.
Volíme slovo
Zjednodušeně můžeme říci, že máme dva základní metodické přístupy. Jeden je označován jako metoda orální a druhý bilingvální. Orální přístup je založen především na maximálním využívání sluchu a odezírání. Dítě je motivováno k řeči pomocí intenzivního sluchového tréninku a odezírání. Tato metoda byla velmi dlouho jedinou ofi ciálně uznávanou pro výchovu a vzdělávání sluchově postižených. Díky tomu je velmi dobře propracovaná, vyzkoušená a máme mnoho důkazů o tom, že při vhodném použití má velmi dobré výsledky.
Vzhledem k tomu, že naprostá většina sluchově postižených dětí se narodí slyšícím rodičům, je pochopitelné, že rodiče preferují právě tuto metodu. Technický pokrok velmi pomáhá k tomu, že rehabilitace vedená orální metodou může být úspěšná i u dětí s těžkou ztrátou sluchu, jsou -li diagnostikovány včas a vybaveny výkonnými sluchadly nebo kochleárním implantátem.
Volíme znak
Stále jsou a budou děti, kterým ani značný technický pokrok nepomůže natolik, aby své komunikační dovednosti mohly rozvinout pouze na základě orálního přístupu. Některé z nejrůznějších důvodů nemohou využít kochleární implantaci, u jiných kombinované postižení vyžaduje kombinaci metod a u některých dětí je těžká vada sluchu diagnostikována pozdě. V tako výchto případech by bylo velmi riskantní spoléhat se na čistě orální vedení a často je třeba volit komunikaci založenou na znakovém jazyce. Tento přístup je označován jako metoda bilingvální neboli dvojjazyčná.
Dítě se učí nejdříve znakový jazyk a jako druhý jazyk pak přistupuje čeština. Tu je nezbytné zvládnout v psané formě a naučit se číst s porozuměním. Požadavky na mluvenou formu jazyka nejsou zásadní, závisejí pouze na individuálních schopnostech dítěte.
Jestliže si má dítě osvojit znakový jazyk, musí se rozvíjet v prostředí, které mu tuto možnost dává. To znamená, že všichni členové rodiny se musí znakový jazyk učit a stále se v něm zdokonalovat. Úskalí této metody je často v tom, že rodiče rychle zvládnou nejnutnější základy a pak ve svém úsilí poleví. Komunikace, stejně jako potřeba sdělování, zůstane chudá a omezená jen na jednoduchou domluvu o běžných konkrétních věcech. Dítě dostává mnohem méně informací, než skutečně potřebuje a než je schopno přijmout. Začne docházet k opožďování poznávacího, emocionálního i sociálního vývoje.
Znakový jazyk je bohatý a je adekvátní alternativou mluvené řeči. Jestliže se neumíme vyjádřit ve znaku, není to chyba znakové řeči, ale jen naše neznalost. S narůstajícím věkem dítěte roste množství a složitost situací, o kterých je třeba mluvit, vysvětlovat je a hodnotit. Musíme být na to připraveni s předstihem, abychom vývoj dítě neomezovali vlastní neznalostí. Jestliže jsme se rozhodli pro znakový jazyk, je logické, že později zvolíme i školní zařízení, ve kterém je znakový jazyk využíván jako jazyk vyučovací. Současný školský zákon zaručuje sluchově postiženým právo na vzdělání ve znakovém jazyce.